Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Sběratel věnečků

Někdy zjara v roce sedmdesátém třetím jsme s naším souborem lidových tanců vystupovali v Krakově. Náš repertoár byl postavený na moravskoslezském folkloru. My nejmladší hoši, co jsme měli kolem osmnácti, jsme nejraději tančili nesmírně dynamický a razantní zbojnický tanec Ondráš, který vždy celé vystoupení ukončil s ohromnými ovacemi, ať to bylo ve Francii, v Polsku, nebo kdekoliv jinde. Celkově náš program byl sestavený nejen z takových razantních tanců, ale byly tam i tance nesmírně poetické, například tanec zvaný Vjanky, neboli Věnečky. A zrovna s tímto tancem mladých děvčat mám spojenou jednu vzpomínku, a to právě z toho krakovského divadla. Tento tanec vlastně představoval pradávný rituál dosud svobodných děvčat, která si uvila věnečky z lučních květin, pak si jdou zatančit k tekoucí vodě, tedy k řece nebo potoku, a za zpěvu a tance pak ladně odhazují věnečky na vodu, aby podle toho, jak věnečky plují po vodě, zjistily, zda se vdají v místě, anebo někam daleko. Když probíhal ten tanec, byl jsem zrovna ve zbojnickém kroji a z boku jeviště mezi plentami a kulisami jsem sledoval tento tanec, který se mi pokaždé hodně líbil. Vtom jsem zpozoroval, že naproti, rovněž mezi kulisami, na mě ukazoval Karel, syn vedoucí souboru, abych na jevišti poházené věnečky sebral, když jsem byl prakticky nejblíže. Tanečnice odcházely na druhou stranu a já situaci pochopil po svém. Prostě jsem si zahrál na šibala, který pokradmu pozoruje odcházející dívky a potom s lišáckým úsměvem sesbírá jejich věnečky. Svoji kulturní vložku jsem hodlal zakončit pořádným skokem, vysokým a dalekým. Avšak nějak jsem si popletl místo, ze kterého jsem se předtím doslova vkradl na jeviště. Předpokládal jsem, naprosto mylně, že proskočím mezerou mezi plentami a pevně doskočím na podlahu. Avšak narazil jsem, a to hodně tvrdě. Byly tam desky, potažené suknem, které se rozhodně nerozevřely, ale po nárazu, který pohnul a zaburácel kulisami, jsem se vyvrátil zpět na jeviště a věnečky mi popadaly na zem. Vmžiku jsem se otřepal, posbíral jsem věnečky a tentokrát jsem už vběhl do správné mezery mezi plentami a kulisami, kde už stálo několik rozesmátých zvědavců. Sál burácel nadšením. Ovace byly tak mocné, že zastínily dokonce i náš zbojnický závěr celého vystoupení. Když jsem pak vyšel ze šatny, už v civilu, zastavila mě paní učitelka, která moderovala náš pořad a vždy přitom pronášela všelijaká lidová zaklínadla a přednášela básně Petra Bezruče. Laskavým, avšak odměřeným učitelským hlasem mi sdělila, že příště ať si odpustím nějaké svoje improvizace, že k tomu tanci to moje hrané uličnictví bylo naprosto nevhodné. Takže od paní učitelky jsem to schytal. Ale všichni ostatní, mladí i starší, se ještě dlouho bavili na můj úkor. Že když budeme chtít mimořádný aplaus, ať mě zase pověří sbíráním věnečků.

Vydáno: 24.10.2017 5:40 | 
Přečteno: 37x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.