Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Setkání nesetkání

Přesně před pětačtyřiceti lety to bylo. Se souborem lidových tanců jsme byli na třítýdenním turné ve Francii. Byli jsme hosty radnice v Gisoru a odtud jsme skoro denně podnikali cesty naším autobusem tak sto a více kilometrů za krajánky pocházejícími z naší země, někdy jsme měli až dvě vystoupení, a vraceli jsme se zpět až pozdě večer, takže většinou jenom takové přespání a zase po ránu další výjezd. Teď už ani nevím, ve kterém městě jsem prožil situaci, o které chci zrovna povyprávět. Prostě pro nás všechny vystoupení jako každé jiné, jenomže zrovna pro mě určitě ne. Protože jsem velice rád a docela vysoko skákal, měl jsem v našich zbojnických tancích několik vlastních sól. A nějak mi vždycky dělalo dobře, když jsem si v předních řadách publika vyhlédl nějakou hezkou dívčí tvář, které jsem se ukláněl a dával jí najevo, že to svoje vystoupení věnuji právě jenom a jenom jí. Mně se to líbilo a těm děvčatům to také docela imponovalo, takže mi věnovala zase na oplátku svůj potlesk. Tak jsem si nějak zvykl, že to probíhalo prakticky všude stejně. Hezká tvář, úklonky, potlesk. Vystoupení skončilo, my jsme sbalili své saky paky a tu tvář už jsem nikdy podruhé neviděl. Až jednou tomu bylo poněkud jinak. V jednom městě někde v Normandii, už ani nevím, kde přesně. V přední řadě seděla velmi hezká dívenka vedle starší ženy. Ta krásná tvář mě upoutala okamžitě. Takže od samého začátku našeho vystoupení jsem měl oči jenom pro ni a ona se na mě moc hezky usmívala a vracela mi úklonky a svůj potlesk směřovala jen mně osobně. Tak to probíhalo až do samotného závěru. A pak? Opět ten samý šílený frmol. Hlavně my, nejmladší hoši, jsme všechno museli poodnášet do autobusu, veškeré kroje, hudební nástroje a rekvizity, všeho toho bylo ažaž a my hoši to vždycky odedřeli a všichni ostatní na nás koukali a chtěli, abychom si ještě pohnuli. To jsme zrovna tři nesli do autobusu cimbál. Nějak jsme to strčili do místa pro zavazadla a chystali se upalovat do budovy pro další věci. Sotva jsem se odvrátil od autobusu, abych se rozběhl, uviděl jsem tu hezkou dívku z hlediště. Černovláska, delší sukně, háčkovaná halenka, lehký svetřík jenom přes ramena. Hleděla na mě a takto mlčky se mě tázala. A já? Vůbec jsem nevěděl, co udělat. Ona snad uměla česky, zatímco já francouzsky jenom pár slovíček, abych se někde úplně neztratil, kdybych se třeba zatoulal. Prostě stála a čekala. A o kousek dál za ní stála ta starší žena, vedle které předtím seděla v hledišti, zřejmě její babička. Kdosi z hochů na mě zavolal, ať si pohnu. A já se pohnul k budově, abych nezdržoval nakládání krojů a rekvizit. Ta místní černovláska tedy pochopila. Obrátila se a pomalu odcházela k té starší ženě. Už se ani neohlédla. A já? Už víckrát jsem nepátral v předních řadách hlediště, komu věnovat svá taneční sóla a své úklonky. Ta černovlasá dívka z Francie určitě už dávno zapomněla tehdy na ty úklonky jakéhosi mladého tanečníka, který na ni dělal oči a pak raději běžel snášet rekvizity do autobusu, aby všichni mohli co nejrychleji odjet a už nikdy se nevrátit. Jsem přesvědčený, že ona zapomněla. Zato já si občas vzpomenu na to zvláštní setkání nesetkání.

Vydáno: 24.10.2017 6:46 | 
Přečteno: 179x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.