Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Starý pes, co dělal kariéru

Před deseti lety. Pracoval jsem ve vrátnici areálu, kde sídlilo několik větších firem. Měli jsme tam velkého starého psa, ovčáka. Jmenoval se Ariš. Nikdo nevěděl, jak je ve skutečnosti starý, protože si ho vzali z útulku a tam ho jako odchyceného toulavého psa přivezla městská policie. Ariš si na svůj nový domov brzy zvykl a velice brzy si na něho zvykli nejenom vrátní, ale i zaměstnanci firem z areálu. Napřed ho zavírali v kotci, ale později ho nechávali přespávat ve vrátnici, kde si vždycky našel místo pod jedním ze tří stolů. Hlavně pod stolem, u kterého sedával velitel vrátnice, sedmdesátiletý důchodce. Do prázdného kotce se pak odkládalo všelijaké harampádí. Ariše nebylo těžké si oblíbit, byl hodně klidný a docela rozvážný, takový lidumil, který sice štěkal na lidi za plotem, avšak kdo byl uvnitř, toho považoval za svého kamaráda. Nejvíce si Ariš porozuměl s velitelem vrátnice, kterého si brzy přisvojil a považoval ho za svého výhradního páníčka. Vždy skoro přesně na minutu věděl, kdy jeho páníček přijde do práce, a sotva ho uviděl v dálce, rozběhl se za ním přes otevřenou bránu, aby ho přivítal. S ostatními už tak spřízněný nebyl. A brzy se ukázalo, Ariš měl něco za lubem. U něho vůbec nepřipadalo v úvahu, aby mu někdo zapnul vodítko a vedl ho, jak se to běžně dělá. Nikdo neměl to srdce. Prostě vůči starému psu se to nehodilo. Kdo by si to dovolil, neobstál by. Ani mezi kolegy, ani mezi pracovníky z areálu. Takže Ariš měl stále volný pohyb a mohl si běhat, jak se mu zachtělo. A člověku to nezřídka lezlo na nervy. A ne málo. Tak třeba když jsem s ním vyšel z vrátnice a vydal se jedním směrem, on schválně zahnul na druhou stranu a ani za nic neposlechl. Někdy se dal do běhu a ztratil se někde v tom rozsáhlém areálu. Přidal se ke mně až někde v půli obchůzky a pak šel se mnou spořádaně. Prostě jeho provokace se svéhlavými toulkami. A pak zase naopak velmi poslušný, takže člověk mu snadno všechno odpouštěl. Naštěstí nikdy neútočil na lidi, spíše po nich mámil pamlsky a jejich svačiny, pokud vím. No, každopádně ty jeho provokace člověka dokázaly rozzuřit. A ne málo. Brzy jsem zjistil, že totéž provádí také mým kolegům, ovšem kromě velitele. Toho si hleděl. Ale za nějaký čas došlo i na toho jeho výhradního páníčka. Toho dne padal déšť se sněhem. Prostě hnusný sychravý den. Byl jsem ve vrátnici s velitelem a s Arišem. Ten po svém zvyku ležel pod stolem, náhle se postavil ke dveřím. Velitel se rychle přezul, navlékl si teplou bundu a nasadil svoji placatou čepici s kšiltem. Ariš ale jen vystrčil čumák, otočil se a zalehl zpátky pod stůl. To velitele rozvztekalo, že prudce pohodil čepici i bundu a vztekle se přezouval zpět do polobotek. Přitom Arišovi nadával, chvílemi docela sprostě. A Ariš? Bral to s nadhledem a klidně se pod stolem rozvalil. Spíše se mi zdálo, že mu to dělá dobře. A tehdy mě to trklo. Pochopil jsem, jak to ten pes beztak pojal. On si na nás budoval svoji vlastní kariéru. Vždy se cítil jako vítěz, když kohokoliv z nás nějak oblafnul a rozčílil, spíš rozzuřil, někdy až neuvěřitelně. Prostě podle svého mínění nad námi takto vítězil a v jakési své pomyslné hierarchii stoupal vzhůru a nás nechával dole. Tak se zákonitě musel utkat i s velitelem, pokud se chtěl dostat na jeho místo, případně nad něho. A od té chvíle mě Ariš už nedokázal ani trochu rozčílit. Naopak, docela jsem se bavil, zejména tím, jak si vedl s ostatními mými kolegy. A byl jsem zvědavý, jak bude pokračovat jeho souboj s velitelem. Jenomže k žádnému pořádnému klání už ani nedošlo. Velitel dostal výpověď, měl nějaké neshody s vedením i s některými kolegy. Ariše pak jeho boj nějak přestal bavit, byl celý bez nálady a nesmírně sklíčený. Neustále vyhlížel svého dosud jediného páníčka, který už se ale neobjevil. Nedlouho potom Ariš onemocněl. Paralýza, páteř a ledviny. Jeho trápení ukončila injekce na veterině. Bylo to hodně smutné, kdekomu se v očích objevily slzy. Na ty ponuré chvíle nevzpomínám rád. Zato s velkou chutí a s úsměvem si připomínám Arišův důmyslný zápas, když nám naprosto cíleně a systematicky vnucoval tu svoji psí kariéru…

Vydáno: 25.10.2017 19:58 | 
Přečteno: 165x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.