Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Takové malé tajemství

V sedmdesátém devátém roce jsem byl na svém prvním vojenském cvičení, tehdy ještě jako četař. Celé dva týdny jsme se společně s dalšími poddůstojníky v záloze zúčastnili školení v Terezíně a pak nás rozeslali do posádek. Spali jsme ve světnici po dvaceti, byla tam patrová lůžka, spodní postele se ve vojenské hantýrce nazývaly regály a horní zase bidla. Spal jsem u dveří nahoře, tedy na bidle, a měl jsem docela slušný rozhled po světnici. Stejně jako všichni ostatní jsem se v noci budil, dokonce několikrát, protože jeden ze záložáků šíleně chrápal. Opravdu ne normálně, ale šíleně. Znělo to skoro, jako když řežou dřevo na cirkulárce. Opravdu, bez přehánění. A ten strašlivý zvuk se nesl z jednoho patrového dvojlůžka u stěny naproti dveřím. Dole v regálu spal nějaký Jindra, docela tělnatý chlap, takový vtipálek s velkým břichem, co pořád oslňoval všelijakými frky a utahoval si z kdekoho, hlavně z hubeného a nevzhledného Fandy, který ležel na bidle hned vedle. Nad Jindrou spal Pavel, nenápadný hoch menšího vzrůstu, se kterým se Fanda docela spřátelil a bylo je vidět stále spolu. Ten Jindra byl tedy prakticky pro nocležníky celé světnice jasný zdroj toho hnusného chrápání. Hlavně proto, že hned v tu první noc chrápání ustalo, když mnozí takto náhle probuzení zuřivci popadli, co měli po ruce, a mrštili tím ve směru kraválu. Jindra se pokaždé pracně vymanil ze spacáku, vyskočil na nohy a nadával těm, co po něm házeli, nezřídka hodně drsně a sprostě. Dušoval se přitom, že on nikdy nechrápal, tak proč by měl zrovna teď. Takové situace probíhaly tak třikrát čtyřikrát za noc po celé dva týdny. Po Jindrovi házeli hlavně obuví, těžkými kanadami. Těch ran, co schytal. Ale i těch, co zanechaly na stěně otisky podrážek. A ráno kdekdo hledal své boty u Jindry v posteli, i pod postelí i kdekoliv na podlaze. Pochybuji, že si každý našel své boty a že je měl správně do páru. Spíše mnozí chodili každý den v jiných botách. No, já byl opatrný. Hned druhého dne jsem si večer před spaním své boty zamykal do skříňky. A dobře jsem udělal. Když po takových dvou třech nočních nelibých probuzeních ti zuřivci už většinou neměli čím házet, hledali a šmátrali pod lůžky sousedů. Takže při tolika nočních budíčcích jsme toho moc opravdu nenaspali a přes den jsme v učebnách byli většinou ospalí, také jsme dřímali o poledních přestávkách a pili jsme kávy víc než kdykoliv jindy. A nakonec, v předvečer toho dne, než nás poslali každého zvlášť do posádek, jsem psal domů dopis, lehl jsem si k tomu na své bidlo. Jako podklad pro psaní jsem použil knížku. Nějak mě přemáhalo spaní a tužka mi zničehonic vyklouzla z prstů a spadla až dolů na zem. Tak jsem se z toho svého bidla spustil na podlahu. Tužku jsem uviděl pod postelí až u stěny. Vlezl jsem pod postel. Zrovna do světnice vešli dva záložáci. Ten jeden z nich promluvil: „Nikdo tu není, tak ti něco prozradím. Já moc dobře vím, kdo to celou tu dobu chrápal, vždyť máme lůžka blízko sebe.“ Nenápadně jsem se podíval. Byli to Fanda s Pavlem. A hovořil Fanda. „To ty jsi celou dobu chrápal, ne Jindra. Ale já to tomu hajzlovi přeji. Tobě bych to fakt nepřál. Ty nikoho neurážíš. Tebe bych neprozradil. Tak ať to víš.“ Do světnice vešlo několik záložáků, každý ke své posteli, a v tom ruchu jsem se zvedl z podlahy a vyškrábal se zpět na své bidlo. Fanda s Pavlem si vůbec nevšimli, že jsem nepřišel zvenčí. A oba se usmívali. Ale já samozřejmě mlčel. Pokud ten otloukánek Jindra dosud všechny ty rány letícími kanadami přestál, pak vydrží ještě tu poslední noc. Vždyť já bych to tomu, kdo doopravdy chrápal, rovněž nepřál. A ta naše poslední noc v Terezíně? Proběhla nachlup stejně jako ty předtím. Pokaždé, když dopadla těžká bota na svůj cíl, anebo těsně vedle a mocně udeřila do stěny a způsobila ránu, Jindra sebou škubnul, až se celé dvojlůžko pohnulo, takže tím probudil Pavla, spícího na ním. Chrápání tak samozřejmě přestalo. Takže k docílení toužebného nočního klidu to házení skutečně vedlo, třebaže to bylo úplně jinak, než si mysleli všichni ti, co neměli ani tušení o tom docela malém tajemství těch dvou spiklenců.

Vydáno: 26.10.2017 7:34 | 
Přečteno: 148x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.