Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: To ty rukavice!

Někdy se člověk dostane do situace, že ani neví, co dělá. Jako tehdy v sedmdesátém druhém. V souboru lidových tanců jsme se připravovali na náš slavný zájezd do Francie. Soubor sídlil ve staré sokolovně na Kopaninách, což byla starší část Orlové. My dva s Lubošem, kamarádem a spolužákem zároveň, jsme tam dojížděli z Havířova, cestou jsme vždy alespoň dvakrát přestupovali a doma jsme usínali tak kolem jedenácté. Bylo to časově i fyzicky náročné, ale my, mladí hoši, sotva osmnáctiletí, jsme si mezi tréninky vždycky našli nějakou tu zábavu, abychom si všechno náležitě zpestřili. Tak to přece bývá. Ty nácviky tanců se odbývaly ve starém divadelním sále s pódiem, na kterém sedávala akorát vedoucí souboru, to aby na nás všechny viděla pěkně shora. Avšak sem tam na nás, hochy, neviděla ani vedoucí souboru, ani nikdo z plně zodpovědných. Hlavně o přestávkách mezi nácviky tanců. A to byly ty nejzajímavější chvíle, kdy jsme dělali všelijaké hlouposti a nezřídka někdo z nás něco zajímavého našel ve skladu krojů a rekvizit, takže o zábavu jsme měli vystaráno. Jednou tam Luboš někde vyštráchal dva páry boxerských rukavic. Hned si jedny navlékl na ruce a zjistil, že mu docela sednou. Tak si je nechal od jednoho z kamarádů zašněrovat. Já nelenil, hned jsem ruce vsoukal do těch druhých rukavic, také mně seděly jako ušité. Druhý ochotný kamarád mi je zašněroval. Najednou jsme oba s Lubošem proti sobě stáli jako v ringu. No, co by člověk nezkusil, když je taková šance! Že ano. Kterýsi z hochů se hned vyhlásil za rozhodčího a mávnutím nám jako zahájil první kolo. Zprvu to bylo hodně rozpačité. Jenom jako. V náznaku boxerských úderů.Taková nevinná zábavička. Jen tak, pro zkrácení dlouhé chvíle. Ale fakt jenom zpočátku. Tedy do prvního trochu zdařilejšího úderu. Ten jsem obdržel já. Kdo si myslí, že boxerská rukavice ránu dokonale ztlumí, je zcela na omylu. Stejně jako jsem byl do té chvíle já. No, musel jsem ránu vrátit. Aby byla cítit stejně, ne-li víc. A trefil jsem se velmi dobře. Přímo do brady. Z boku, něco jako v boxerské hantýrce boční hák. Až se Luboš otřepal a na chvíli ustoupil o dva kroky. A tak jsme si vraceli, což, jak se říká, nebylo naše. A za chvíli jsme do sebe bušili, aniž jsme to hodlali ukončit. Vždyť pořád jsme měli jeden druhému co vracet. A rány byly stále silnější. A náležitě tvrdší. Až mě hlava brněla. A Luboš na tom rozhodně nemohl být o nic lépe. A rozhodčí? Ten se do ničeho nemíchal. Jenom jsem si uvědomil, že kolem nás vládlo nesmírné ticho. Až najednou se ozval pronikavý hlas. „Vy dva kreténi! Hned toho nechte!“ To zařval Karel, syn vedoucí souboru. Podstatně starší, než my. Ženatý, zodpovědný. Vedral se mezi nás a nadával nám, co proti sobě máme. Že nás vždycky považoval za skvělé kamarády. No, co jsme mu asi tak mohli říct? Vždyť my dva s Lubošem jsme opravdu byli skvělí kamarádi. To jenom ty rukavice, které se tam někde povalovaly, než je Luboš přinesl a než jsme si je nasadili na ruce. No, Karel nám ty rukavice sebral a už jsme je víckrát neviděli. Ale v tom skladě krojů a rekvizit bylo pořád hodně všelijakých zajímavých věcí, takže my, hoši, jsme se tam o těch přestávkách opravdu nenudili.

Vydáno: 30.9.2017 4:56 | 
Přečteno: 114x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.