Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Třídní sprosťák

Bylo to v sedmdesátém třetím roce. Měli jsme ve třídě svého třídního sprosťáka, jako měli takové borce určitě i v mnohých jiných třídách. Tedy ne, že by byl kdovíjak sprostý, ale když všichni ostatní se snažili být slušní, tak u něho nebylo těžké v tom směru nějak vyniknout. Vlastně byla dlouhá období, kdy sice pronášel všelijaké vtipné průpovídky, ale sprostá slova vůbec žádná. Zato se svým způsobem proslavil úplně v jiném směru. V roce před maturitou začal výrazně omezovat školní docházku. Zkrátka měl nějaké jiné zájmy a na učení mu nezbýval čas. Tak se stávalo, že třeba přicházel do třídy až po druhé vyučovací hodině a třeba po čtvrté nebo páté zmizel. Pokaždé, když se tak objevil, hned vyzvídal, jaké byly domácí úkoly a jestli z něčeho nehrozí písemka nebo zkoušení. Tak postupně svůj pobyt ve třídě omezoval, někdy ještě významněji než předtím. Ke konci školního roku, ještě než ho vyhodili ze školy, přicházel třeba až na třetí hodinu a zmizel hned po čtvrté. Přitom pokaždé vtipkoval, jako že kopne do vrtule a odletí a měl ještě mnoho dalších průpovídek. Jednou, když bylo jasné, že takříkajíc opět zvedne kotvy po jedné jediné vyučovací hodině, když si o přestávce tašku s učivem demonstrativně postavil na lavici a odběhl si na vécko, kohosi ze třídy napadlo, že si z něho všichni tak trochu vystřelíme. Jako velmi příhodné se k tomu jevily plechovky s barvou, které někdo vykutal ve skříni a bylo zřejmé, že si je tam uschovali pilní rodiče žáků, kteří po večerech opravovali a natírali staré lavice a jiný školní inventář. Dva hoši tedy do tašky toho našeho třídního sprosťáka vecpali dvě kilové plechovky s barvou. Všichni jsme pak toužebně čekali, jak se bude tvářit a že dokonce opět zase uslyšíme nějakou peprnou nadávku. Ovšem stalo se něco úplně jiného. Když se přihnal ze záchodku, porval svoji tašku a poznal, že v ní je něco těžkého a objemného. Odepnul tašku, otevřel a žádné nadávky nezazněly. Naopak. Celý se rozzářil a s hlasitým řehotem nám všem vděčně poděkoval: „Bando dík! To zrovna potřebuji! Aspoň nemusím kupovat.“ A vzápětí nezadržitelně zmizel. A my? Hezkých pár dnů jsme se třásli, až se nás třeba ředitel školy zeptá, kam se poděly ty plechovky s barvou. Naštěstí k žádnému vyšetřování nedošlo. Jinak bychom v tom jeli úplně všichni.

Vydáno: 17.10.2017 19:11 | 
Přečteno: 104x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.