Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: V kočkách je opravdu cosi božského

O tom, že v kočkách je opravdu cosi božského, není třeba pochybovat. Připomeňme si kulty dvou významných bohyní starověkého Egypta. Ta s podobou lví byla zejména divokou ochránkyní vesmíru a záštitou před zlem a pohromami, zatímco ta s podobou kočky představovala především laskavost a mateřství. Jejich kulty si vyžadovaly nestálé prokazování úcty a nebylo radno si božské kočky pohněvat. Jejich hněv byl ničivý. Avšak bezesporu jedno měla veškerá starobylá božstva společné, nejen ta kočičí. Jejich hněv se dal odčinit a proměnit v dobrodiní, pokud se člověku od nich dostalo odpuštění a své viny už dále neopakoval. Přitom si mohl být jistý, že vina zapomenuta nikdy nebyla, neboť bohové nezapomínají. Mohli bychom pokračovat ve výčtu božských vlastností, avšak to si necháme pro jiné příležitosti. Nás teď spíše zajímá, co dnešní kočky. Co mají společného se starověkými božstvy. Na internetu kolují průpovídky ve smyslu, že kočky byly kdysi uctívány jako bohyně a ty dnešní kočky to velmi dobře vědí. I když jsou z nich mnohých už tisíce let kočky domácí, stále je v nich jakási zvláštní kočičí nadřazenost, která se dá vyjádřit vtipnými průpovídkami třeba v tom smyslu, že kdo si do bytu pořídí kočku, okamžitě se stává jejím podnájemníkem. Samozřejmě Jsou i další vtipná rčení. Když jsme si pořídili mourovaté koťátko Micku do našeho bytu, brzy se dostavily určité změny. Třeba, že ubývalo létajících much kolem lustru a záludných komárů, všelijak se ukrývajících. Po čase už u nás nekroužila žádná moucha, zato ale jich několik uschlo za skříněmi, nejspíš hrůzou ze strašlivého predátora. Také na našich náladách se to projevilo. Vždycky stačilo Micku uvidět a pokaždé šlo o pohled příjemný, hřejivý. Jako by něco s sebou vnesla do toho našeho vlastního prostoru. Hodně jsme se díky ní nasmáli. Ale nikdy nešlo o žádný výsměch. Spíše o pocit velmi příznivý, snad nějaký takový ozdravující. A já tvrdím, že mít doma kočku je pro lidské zdraví rozhodně větší přínos, než celý pytel prášků. Micinka si každou chvíli vyžadovala pozornost. Třeba tím, jak si vždy, zdánlivě neopatrně, ulehla do míst, kudy se nejvíc procházelo. To abychom si jí všimli a věnovali se jí. Někdy také škrábla, třeba i dost citelně. Prostě pozornost musela být, třeba i takto vyvolaná. Její majestát si to vyžadoval. A jak bylo důležité, aby si starodávné bohy nikdo proti sobě nepohněval, totéž určitě odjakživa platilo u koček. Také se dokážou rozhněvat, až to člověka zamrzí. Třeba tehdy, když naší Micince byly teprve tři měsíce. Takové krásné malé koťátko to bylo. Odpoledne jsem přišel z práce a vidím Micku, jak hledí skrze sklo balkónových dveří. Někdo ji tam omylem zavřel, buďto moje žena nebo syn, když spěchali do práce. Takže chudinka musela na tom balkóně čekat několik hodin. A dala mi to patřičně najevo. Když jsem chvatně otevřel ty prosklené dveře, Micinka vešla do pokoje, ani hlavičku nezvedla, jenom upřela ke mně nahoru své očička, ani se nezastavila, když procházela vedle mě, a pronesla hodně přísné: „Mňau!“ Vůbec jsem od ní takový tón nečekal. A to „mňau!“ jsem tehdy slyšel poprvé. A vůbec jsem nezapochyboval, že to znamenalo velké roztrpčení. Žádná radost, že jsem ji vysvobodil, ale spíše něco jako přísné pokárání. Později jsem se dočetl, že mňau s takovým tónem může znamenat kočičí nadávku, a to hodně drsnou. A já cítil, že to mňau bylo opravdu hodně drsné. No ale jak jsem jí to měl všechno vysvětlit? Prostě najednou jsem byl ten špatný, odsouzeníhodný. Potom jsem se ptal své ženy i syna, nikdo z nich se nepřiznal, ale měli z toho úžasnou legraci. Hlavně z toho „mňau“, které mně osobně ani trochu vtipné nepřipadalo. Tak den nebo dva se ke mně Micinka chovala odměřeně. Déle to nevydržela. Sama si přišla pro pohlazení. No a z kotěte se za pár let, v tom jejich kočičím věku odlišného od lidského, stala dospělá kočka. Stále nám poskytovala skvělou náladu, doslova ozdravovala celý náš bytový prostor A čím že naše mourovatá Micka podle mě připomíná pradávná božstva? Tak hlavně když si ke mně přijde pro jemné pohlazení a přitom hezky vrní jako nějaký pohádkový kolovrátek. V tu chvíli bezpečně vím, že tehdy to její náhodné uvěznění na balkóně, které jsem rozhodně nezapříčinil já, mi už hodně dávno odpustila, ale rozhodně nezapomněla. Prostě i ta naše Micinka má v sobě něco opravdu božského. O tom já ale vůbec nepochybuji.

Vydáno: 13.9.2017 8:43 | 
Přečteno: 244x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.