Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: V podezření

Dobře si vzpomínám, že na podzim sedmdesátého druhého roku proběhly v televizních zprávách výzvy, aby se občané zapojili do pátrání po historických zbraních, zmizelých z hradů a zámků, což měly mít na svědomí organizované skupiny zlodějů. Zrovna v té době jsme s kamarádem a spolužákem Lubošem působili v souboru lidových tanců a také jsme byli požádáni naší školou, abychom vystoupili na jakési besídce a zatančili tam kozáčka. Bydleli jsme v Havířově a šavle, holínky a kozácké kazajky jsme si vypůjčili v divadelní půjčovně v Českém Těšíně. Po besídce jsme pak museli zapůjčené věci vrátit. Luboš navrhl, že tam zajedeme spolu na jeho motorce. Tedy jsme jeli, Luboš řídil a já seděl za ním a držel jsem tašku s obutím a oblečením a také ty šavle, jen tak trochu zakryté papírem. Hned za přehradou motorka dojela, píchnuté kolo. Zastavili jsme zrovna u zastávky autobusu, který zrovna přijížděl. Snadno jsem nastoupil, zatímco Luboš musel motorku tlačit až do Havířova, akorát z ohromného kopce v Bludovicích se trochu svezl na kraj města. Luboš měl tedy potíže s motorkou, zato já s těmi šavlemi. Když jsem vstoupil do autobusu, zraky všech se upnuly na ty šavle. Bezděky jsem se je snažil zakrýt tím papírem, ale marně, pořád byly vidět, pořád něco z nich trčelo a kovově svítilo. Uvědomil jsem si, že ti lidé určitě sledovali zprávy a moc dobře věděli o těch loupežích historických zbraní. Ovšem ty šavle, které jsem u sebe měl, byly jenom rekvizity, ale vypadaly jako skutečné zbraně. Sedl jsem si úplně dopředu a jenom sem tam jsem se ohlédl. Sledovali mě všichni bez výjimky. Někteří vždy uhnuli pohledem, jiní na mě pohlíželi zostra, další zase s výrazy jako že je jim věc naprosto jasná. Jejich pohledy přímo říkaly: tak mladý a takový podnikavý! A řidič si na mě nasměroval zrcátko, hlavně na ty zbraně. Napřed jsem byl z toho celý nanic, avšak jenom chvíli. Docela mě zajímalo, jak se to odvine. A také mě ta prekérní situace poněkud začala bavit. Předstíral jsem snahu šavle všelijak zakrývat papírem a samozřejmě mi to nešlo, vždycky kousek trčel ven. Lidé vystupovali z autobusu a dívali se na mě a na ty šavle, jiní nastupovali a hned si jich všímali. A já se ohlížel a schválně předstíral plaché pohledy a na těch lidech jsem pozoroval, že pokud předtím někdo v autobusu aspoň trochu pochyboval, zda se jedná o kradené zbraně, tak potom si byli už všichni dokonale jisti. Cesta autobusem trvala něco přes dvacet minut. Když jsem vystupoval ven, s jistotou jsem čekal, že mi naproti přijdou příslušníci policie, že je beztak telefonicky upozornil někdo z těch, kdo předtím vystoupil z autobusu. A nic. Vůbec nic se nedělo. A přitom si myslím, že jsem to zahrál docela dobře. A přesto. Žádný zásah, žádná akce. Jenom takový podivný klid. A já naprosto nerušeně zašel do té divadelní půjčovny, vrátil tam ty věci i s těmi šavlemi, zaplatil a jel zpátky do Havířova. Byl jsem docela zklamaný. Mohl to být aspoň trochu zajímavý den s troškou dobrodružství, napětí a pak i legrace. Ti lidé přece věděli, že z hradů a zámků se ztrácely historické cennosti. Mohli se přičinit, když si byli tak jistí. Tak skvěle se to vyvíjelo…

Vydáno: 17.10.2017 3:34 | 
Přečteno: 120x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.