Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Nečum! Co čumíš!

Velmi rád jsem cestoval a setkával se s úplně neznámými lidmi. A naskytly se mi všelijaké situace. Třeba jako tehdy v Praze, v podloubí u Stáromáku. V osmdesátém roce, když byla spartakiáda a nás, obchodní inspektory, tam poslali jako posily, nebo spíš pro výstrahu nepoctivým obchodníkům a hostinským. Obdržel jsem plán kontrol na několik dnů a kolikrát jsem měl co dělat, abych stihl být včas na správném místě. Jindy zase mi času zbývalo, a tak jsem ho využil k procházkám a poznávání Prahy. U Stáromáku mě zastihl náhlý silný déšť. Udělal jsem přesně to, co mnoho jiných. Vběhl jsem do nejbližšího podloubí. Bylo docela dlouhé a vměstnalo se tam nesmírné množství lidí. Postával jsem u sloupu a zíral na prudký liják, který, zdálo se, neměl konce. Odněkud z dáli se začal ozývat nesmírně hrubý hlas: „Co čumíš! Nečum!“ Ten hlas postupně sílil, tak jako se pozvolna přibližovala ta osoba, která vyřvávala. A zpozoroval jsem, ve skulinách mezi postávajícími lidmi, že to vyřvává jakási stará žena, drobná a nesmírně útlá. A ten hlas, tak hrubý a hlučný, k ní vůbec neseděl. „Nečum! Co čumíš!“ Pořád se to ozývalo a hlavně se to blížilo ke mně. Vduchu jsem se chystal, až na mě babka zařve, že si toho nebudu všímat. Ten okamžik už měl nastat. A náhle ticho. Klid. A ten hlas, k mému údivu, se ozval, ale hodně blízko a hodně mírně: „To je počasí, co?“ Překvapeně jsem se ohlédl ve dle sebe. Ta drobná útlá stará žena stála vedle mě a docela přátelsky se na mě usmívala. Ale já jí odpověděl: „Správně, že prší. Vždyť je to jediná spravedlnost na světě. Déšť si nikdo nekoupí.“ A jí se to zalíbilo. „To ano, to ano. Pravda.“ Usmívala se a potřásala hlavou, že s tím plně souhlasí. Avšak najednou sebou škubla a rozeřvala se na jakousi ženu, stojící poblíž: „No co čumíš! Nečum! Já tady s ním vykládám úplně normálně! A ty? Co si hned myslíš, že tu děláme? Nečum!“ A šla dál a opět, zdá se, na nikoho nezapomínala s tím svým: „Nečum“ Co čumíš!“ Některé seřvávala jednotlivě, jiné hromadně. A já se pak ohlédl po lidech kolem sebe. Všichni si mě prohlíželi. Někteří docela rozpačitě, pár se jich usmívalo, na dalších jsem poznával, jako by jim na mě něco vadilo. A já jsem způsobně mlčel. No co asi jsem jim měl na to povědět?

Vydáno: 14.8.2017 21:09 | 
Přečteno: 143x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.