Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Nečum! Co čumíš!

Velmi rád jsem cestoval a setkával se s úplně neznámými lidmi. A naskytly se mi všelijaké situace. Třeba jako tehdy v Praze, v podloubí u Stáromáku. V osmdesátém roce, když byla spartakiáda a nás, obchodní inspektory, tam poslali jako posily, nebo spíš pro výstrahu nepoctivým obchodníkům a hostinským.

Obdržel jsem plán kontrol na několik dnů a kolikrát jsem měl co dělat, abych stihl být včas na správném místě. Jindy zase mi času zbývalo, a tak jsem ho využil k procházkám a poznávání Prahy.

U Stáromáku mě zastihl náhlý silný déšť. Udělal jsem přesně to, co mnoho jiných. Vběhl jsem do nejbližšího podloubí. Bylo docela dlouhé a vměstnalo se tam nesmírné množství lidí.

Postával jsem u sloupu a zíral na prudký liják, který, zdálo se, neměl konce.

Odněkud z dáli se začal ozývat nesmírně hrubý hlas: „Co čumíš! Nečum!“

Ten hlas postupně sílil, tak jako se pozvolna přibližovala ta osoba, která vyřvávala. A zpozoroval jsem, ve skulinách mezi postávajícími lidmi, že to vyřvává jakási stará žena, drobná a nesmírně útlá. A ten hlas, tak hrubý a hlučný, k ní vůbec neseděl.

„Nečum! Co čumíš!“

Pořád se to ozývalo a hlavně se to blížilo ke mně. Vduchu jsem se chystal, až na mě babka zařve, že si toho nebudu všímat.

Ten okamžik už měl nastat.

A náhle ticho. Klid.

Ten hlas, k mému údivu, se ozval, ale hodně blízko a hodně mírně: „To je počasí, co?“

Překvapeně jsem se ohlédl ve dle sebe. Ta drobná útlá stará žena stála vedle mě a docela přátelsky se na mě usmívala.

Ale já jí odpověděl: „Správně, že prší. Vždyť je to jediná spravedlnost na světě. Déšť si nikdo nekoupí.“

A jí se to zalíbilo. „To ano, to ano. Pravda.“

Usmívala se a potřásala hlavou, že s tím plně souhlasí. Avšak najednou sebou škubla a rozeřvala se na jakousi ženu, stojící poblíž:

„No co čumíš! Nečum! Já tady s ním vykládám úplně normálně! A ty? Co si hned myslíš, že tu děláme? Nečum!“

A šla dál a opět, zdá se, na nikoho nezapomínala s tím svým: „Nečum“ Co čumíš!“

Některé seřvávala jednotlivě, jiné hromadně.

Já se pak ohlédl po lidech kolem sebe. Všichni si mě prohlíželi. Někteří docela rozpačitě, pár se jich usmívalo, na dalších jsem poznával, jako by jim na mě něco vadilo. A já jsem způsobně mlčel.

No co asi jsem jim měl na to povědět?


Vydáno: 14.8.2017 21:09 | 
Přečteno: 194x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.