Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Velitel Omachel

Zhruba před 40 lety. Povolali mě na manévry, vojenské cvičení, tehdy ještě jako poddůstojníka. Mým nadřízeným tam byl rotmistr, kterému všichni v útvaru přezdívali Omachel podle tehdy populárního filmového dobrodruha a zloducha v jedné osobě. Omachel až nemístně obdivoval všechno, co patřilo ke sportu. On sám se pyšnil velmi vypracovanou postavou, samý sval a šlacha. Na pohled vcelku sympatický chlapík, akorát o něm všichni, zejména obyčejní vojáci záklaďáci říkali, že je to až neskutečně zelené pako. Že zelenější už nikdo ani být nemůže. Svoji pověst si vysloužil hlavně jako deveťák, neboli dozorčí útvaru. S oblibou číhal na vojáky, kteří tajně přelézali plot a opíjeli se v místních hospodách, aby se pak stejnými cestičkami vraceli zpátky až pozdě za tmy, dlouho po večerce. Hříšníky pak Omachel chytal v běhu, anebo je přímo skolil parádním tygřím skokem. Postaral se tak, že útvarová basa mívala nocležníky a pracanty. To se stávalo ze začátku. Později už se nikdo neodvážil ven načerno, když měl Omachel službu deveťáka, basa byla tedy většinou prázdná. Překvapilo mě, že při tom všem s vojáky hovořil docela přátelsky a oni s ním také, ačkoliv o něm žádné dobré mínění neměli. Brzy jsem pochopil, co v tom vězí. To když vyzval vojáky, aby si s ním zahráli fotbal. A já to také přivítal. Co by ne. Hrál jsem tehdy v jednom týmu s rotmistrem Omachelem, tím svým nadřízeným. Pět proti pěti. Takový malý fotbálek, kdy si člověk dobře zaběhá a z té únavy pak má skvělý pocit. Jenomže Omachel to měl hodně těžké. Každou chvíli ho někdo trefil do kostky, jak se s oblibou říkávalo kotníku. A viník se mu pokaždé všemožně omlouval, že to opravdu nechtěl. Stále se to opakovalo. A nové a nové trefy, jak ho pokaždé někdo „nabral“. Omachel zuřil a vykřikoval, že moc dobře ví, že to dělají schválně a jenom se přetvařují. Avšak oni se mu všemožně omlouvali, dušovali se, že opravdu nechtěli. Dokonce i hráči toho našeho vlastního týmu se občas, ve skrumáži a ve zmatku trefili. Vždycky přesně do kostky. A vždycky do té jeho. A stále se horlivě omlouvali. Omachel zuřil víc a víc. Vyhrožoval, že přestane hrát, ale to víte, na sport a všechno s ním spojené, měl zkrátka slabost. A proto vytrval do konce zápasu. Tak jsem si tehdy uvědomil, že jsem tam byl jediný, kdo ho, lidově řečeno, nevzal přes kostku. No, my jsme přece hráli za jeden tým. Nemluvě o tom, že zrovna byl mým přímým nadřízeným a do konce manévrů mi zbývaly ještě celé dva týdny. Tak se to přece dá pochopit. No ne?

Vydáno: 12.8.2017 7:14 | 
Přečteno: 167x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.