Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Vlastní gól

Tehdy mi bylo čtrnáct, začátkem léta v osmdesátém šestém. Hráli jsme žákovský turnaj v kopané. V týmu jsem byl už třetím rokem a dvakrát jsme turnaj vyhráli. Chystali jsme se na třetí vítězství a čekali jsme, jak se soupeři představí, vždyť v žákovských týmech se to rok od roku mnohdy měnilo k nepoznání. Hrál jsem tehdy na postu stopera, neboli středního obránce. Měl jsem ohromnou výhodu ve své rychlosti a také v síle oproti jiným. Třeba neznámé soupeře jsem si napřed vyzkoušel svojí oblíbenou fintou, kdy jsem třeba vystartoval ze středu pole proti bočnímu útočníkovi a nechal se snadno obhodit, takže soupeři se zaradovali, že mají střed pole otevřený a nic jim nebrání v útoku na naši bránu. S nadšeným křikem si pokaždé nakopli míč dopředu, aby se zbytečně nezdržovali jeho vedením. Přitom nevzali v úvahu, že já běžel podél boční čáry. Takže když balón nakopli dopředu, bleskově jsem jim překřížil dráhu a míč jsem velmi razantně odkopl, nezřídka i proti nabíhajícím soupeřům, takže zděšeně uskakovali. Přitom poznali, kdo je na pozici pánem a že jen tak jednoduše neprojdou. Těch fint jsem měl víc, ale vždy jsem se předvedl v rychlosti a tvrdosti, což bylo pro obranu to nejlepší. Ale na tom třetím turnaji se stalo něco, s čím jsem nepočítal. Tým, který s námi postoupil až do finále soutěže, měl uprostřed útoku hodně dobrého útočníka, nesmírně rychlého a hodně bezohledného. Svým soupeřům nastříleli docela hodně gólů a postupovali. A právě ten jejich brutální rychlík nastřílel nejvíc. Viděl jsem ho ve hře a věděl jsem, že ho nesmím pustit k míči a třeba musím přitvrdit víc, než jindy. Zápas začal. Toho jejich bojovníka jsem po celý první poločas opravdu nepustil k míči, přitom jsem běhal i do stran a zastavoval pokusy jejich křídelních útočníků. Ani si neškrtli, jak se říká. Zato my jsme vstřelili gól. Bylo to jedna nula. Fajn, říkal jsem si. Ten jejich rychlík se v první půli ani nestačil rozběhnout, a když, tak jedině bez míče. Vždycky jsem byl o něco hbitější. Buďto jsem balón odpálil co nejdál, anebo poslal do rukou brankáře, mého spolužáka Zdeňka, kterého jsem nedlouho předtím přemluvil, aby pro nás chytal v bráně. Skoro až do konce zápasu všechno probíhalo podle našich představ. Až pět minut před koncem došlo k situaci, pro mě hodně nepříjemné. Ten jejich střední útočník dostal míč a nakopl si ho dopředu. Náš běžecký souboj byl hodně vyrovnaný, třebaže on předtím skoro pořád odpočíval a já běhal sem tam. Běželi jsme vedle sebe, téměř rameno na rameni, sem tam on vpředu o dvacet cenťáků, a pak zase já. Tak se to střídalo, ale před koncem jsem napnul veškeré síly a byl jsem o kousíček před ním. Chtěl jsem balón napálit vysoko nad naší bránu, avšak brankář Zdeněk mi vyběhl naproti, ať mu to přihraju do náruče. Snad v setinách sekundy jsem ten kop zmírnil, ale ne tak, jak bylo třeba. Prostě jsem nakopnul oblouček nad brankáře a míč rozvlnil síť naší branky. Ten útočník samozřejmě jásal jako smyslů zbavený a objímal se se svými. A já se Zdeňkem na sebe hleděli hodně smutně. Ty tři minuty do konce náš tým nic významného nedokázal. Ani v prodloužení. Ještě se kopaly penalty, ale nemělo to konce, pořád vyrovnáno, i když už došlo na nastavené série kopů. Tak nakonec rozhodčí hodil korunou. Vyhráli naši hosté. A my jim pogratulovali k poháru, který předtím patřil nám, a vlekli jsme se smutně do šaten. Takže ten jediný gól to rozhodl, cítil jsem se hrozně. V šatně byla nálada opravdu mizerná. Čekal jsem, že mi spoluhráči hodně důrazně vytknou ten vlastní gól. Ale jak jsem poznal, vůbec neměli tušení, že tím střelcem jsem byl já. Bylo na nich vidět velké zklamání. A pak jeden z nich se obrátil na mě: „Takže jsi narazil na běžce, který tě předběhl.“ Bylo vidět, že s tím ostatní souhlasí. A bylo jim to zjevně líto. Viděl to i brankář Zdeněk. A ten se ozval: „Není to tak. Já u toho byl. Byl to vlastní gól.“ Všichni zpozorněli: cože? vlastenec? Napětí rostlo. „Jo, vlastenec,“ stál Zdeněk na svém. „Že je to tak,“ obrátil se na mě. Truchlivě jsem přikývl: „Je to tak, dal jsem vlastní gól.“ Čekal jsem, že se na mě někdo osopí. Vždyť právě kvůli tomu jsme přišli o pohár. Ale stalo se něco úplně jiného. Napřed jsem viděl údiv, pak se rozléhal smích. „Tys dal vlastence? Ty? Zrovna ty? Hahaha!“ No jasně, zrovna já. A ten údiv a smích. Vždyť jsem v týmu zabránil tolika gólům, někdy až neuvěřitelně, třeba v různých skrumážích, v tolika soubojích, kdy skoro až kosti praskaly a jiskry létaly. Takže hochům to najednou připadalo k smíchu. Ale hlavně, pochopil jsem, co bylo pro nás všechny důležité. Vždyť ten rychlík mě nepředběhl, nepřekonal. To já překonal sám sebe, třebaže v tom nepříznivém. Takže vůbec jsme jako tým nebyli horší než naši fináloví soupeři. Vždyť tamti by ani neuhráli remízu, kdyby nebylo té mojí chyby, ke které došlo vlastně jenom z nedorozumění. Nálada se tedy zlepšila. A úsměvy se udržely i poté, když jsme z šaten vycházeli ven, každý po svých. Ti, co nás viděli se usmívat, zjevně nechápali. Ale my jsme věděli své. Prostě někdy se vloudí chyba. Fotbal už je takový, no tak co. Hra je hra.

Vydáno: 18.8.2017 4:03 | 
Přečteno: 139x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.