Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Vojenská medicína

Připomínám si, když jsem byl na vojně před více než čtyřiceti lety. Byli tam dva takoví, co přesluhovali. Jeden čtyři roky, druhý dokonce až osm let. Prostě průseráři, kteří si poseděli v kriminále natvrdo a pak ještě museli dosloužit zbytek základní vojenské služby. Už na první pohled oba vypadali starší a také jako ti, kteří už se na věc dívají zcela jinak a jaksi samozřejmě očekávali, že všichni z jejich okolí to vše budou vnímat stejně jako oni, alespoň ve vztahu k nim, samo sebou. A tak jenom čekali, až nadejde jejich čas a oni se pořádně vydrhnou pod sprchou, obléknou si civil, projdou bránou a všechno to zlé pro ně bude jenom něco jako zpropadená minulost. Na ty chvíle samozřejmě čekali i všichni lampasáci z posádky. Vždyť co je pro vojenskou kázeň horší, než dva týpci, kteří vždy už na první pohled dávali najevo, co si o vojenské službě myslí a nikdo si na ně nedovolí. Mnozí lampasáci je většinou přehlíželi a nejraději se ihned vzdálili. Byli ale i takoví, zejména nižší šarže od důstojníků dolů, kteří těm dvěma sice kdeco tolerovali, avšak neváhali dát někdy na srozuměnou, že by je ze všeho nejraději srovnali hezky po vojensku, avšak drželi se většinou zkrátka. Ovšem některým sem tam nějaké ty připomínky ulétly, jakože kdo je na vojně, musí dodržovat úplně všechno jako ostatní, jinak ať si nestěžuje. Vědělo se o jednom praporčíkovi a dvou poručících, že se do těch dvou přesloužilců doslova obuli dost nevybíravě. Mluvilo se o tom, že hlavně ten praporčík, hodnostně z nich nejnižší, si dal na své výtce docela záležet. Také se mluvilo o tom, že ten vysloužilý osmiročák se dost držel, aby po něm nevyjel. Obzvlášť když se vědělo, že oba se do kriminálu dostali poté, co zmlátili nějakého protivného lampasáka. Čas tehdy běžel hodně pomalu, což jsem si tehdy jako voják druhého ročníku uvědomoval velmi tíživě, jak se to tedy mohlo vléct těm dvěma, když si už odkroutili a hlavně odseděli dobu, která se dala vyjádřit ve vojenské hantýrce jako pytel kalendářů. Vlastně o nich pořád někdo mluvil, den co den, hlavně když z té celkové nudy skoro ani nebylo o čem jiném hovořit. Takže všichni v posádce věděli přesně, co který z nich dělá, že většinou vylehávají na svých regálech a z předlouhé chvíle, když je už nebaví ani poslech rádia, broukají si jakési podivné písničky, všem v posádce úplně neznámé, hlavně však nesmírně pitomé, leckdy hodně sprosté a často nesmyslné, jaké se skládají a prozpěvují snad jenom v kriminálu, nejspíš na samotkách. Žádné práce se sami od sebe nechytali, ani nikdo neměl odvahu jim nějakou přidělit. Zato na jídlo chodívali spořádaně a zásadně mezi prvními. A když se jim to už opravdu krátilo a ten šestiročák měl jít do civilu za necelý měsíc a osmiročák za pouhý týden, tehdy ten s tou velkou osmičkou se rozhodl jít na vycházku, že se trochu podívá, jak to tam za plotem vypadá, když už přece týden není tak dlouhá doba. Tehdy se kdekdo divil, že ten jeho „zasloužilý“ kolega odmítl, že on si to raději prý celé přečká vleže na svém regálu, než by pokoušel osud. A moc dobře věděl, co dělá. To se toho dne ukázalo, že opravdu věděl. On ten osmiletý přesloužilec se totiž v místní hospůdce po slušné sérii piv tak rozlítostnil, že si pak jakousi tu pořádnou porci toho svého sentimentu odnášel zpět do posádky. No a co se nestalo. Nebo spíše stalo. Službu dozorčího útvaru držel zrovna ten praporčík, který si před časem dovolil své připomínky ohledně dodržování řádů. Hned za bránou ho ten praporčík zastavil a nějak se mu nelíbilo, že jakožto vojín měl čepici zastrčenou v kapse u kalhot, chyběla i kravata na krku, sako bylo rozepnuté a košile jakbysmet, že bylo vidět chlupatou hruď a kus tetování. Stalo se, že než praporčík stačil něco říct, už dostal ránu do břicha a do brady, takže ihned se vyvrátil a měl dost. Vojákům z brány a strážným nezbývalo, než útočníka zavřít do basy. A každý v útvaru si hned spočítal, že k těm jeho osmi letům přibudou ještě další roky, nejméně dva tři. To ostatně nějakou dobu vykřikoval ten zmlácený praporčík, takže se najednou seběhla dobrá polovina posádky, mnozí dokonce i v pyžamech. Všem to bylo jasné, hlavně tomu zmlácenému dozorčímu útvaru. Jenomže se stalo, co nikdo nečekal. Hned ráno si velitel útvaru dal zavolat dozorčího z noční služby, tedy toho praporčíka. Chvíli nato z basy propustili toho provinilce, když si pro něho přišel jeho velitel roty, který pak před budovou kasáren a před zvědavými vojáky k němu promluvil rázným hlasem: „Tak aby bylo jasno, vojíne! Máte zaražené vycházky! Až do konce vojny! Je vám to jasné?“ Ten provinilec byl z toho nějak celý zkoprnělý. Nechápal. Ale rovněž nechápali i přihlížející vojáci. Zato velitel roty, když odcházel do budovy, se neubránil smíchu, čehož si několik vojáků všimlo velmi zřetelně. No, tak ten osmiročák se už celý týden na žádnou vycházku nedostal, vlastně o ni ani nepožádal. A už vůbec se nepokoušel utéct načerno. Společně se svým kolegou po celé dny důsledně vylehávali na svých regálech. Uplynul týden a ten osmiročák odešel do civilu. Ještě předtím však nezapomněl zajít do štábní budovy do kanceláří velitele útvaru a velitele štábu, kteří se s ním sice nesešli, protože měli důležité povinnosti, avšak on ještě než prošel bránou, s veselým úsměvem zamával nahoru k oknům štábní budovy, kde se prý pohnuly záclony, jak tvrdili vojáci, kteří zrovna sloužili v bráně. Kromě jediného člověka v celé posádce tomu přesloužilci přáli civil všichni ostatní. Samozřejmě s výjimkou toho praporčíka, který v tu kritickou noc sloužil jako dozorčí útvaru a který dostal nářez. Ten, ačkoliv dosud nikdy netrpěl žádnou nemocí, najednou se to na něho začalo doslova sypat. Napřed ho bolely zuby. Potom měl něco s žaludkem. Následovala operace žlučníku. Prostě, jak by se řeklo lidově, na tu jeho skutečnou bolest se nehodila žádná opravdová medicína.

Vydáno: 20.10.2017 14:17 | 
Přečteno: 167x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.