Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Vůdce bandy

Jako kluci zhruba desetiletí jsme zbožňovali všechny možné válečníky a hrdiny, o kterých jsme se dočetli v knížkách, anebo je viděli ve filmech. Kdo by neznal všechny ty slavné postavy z románů Karla Maye, J. F. Coopera, Eduarda Štorcha a další a další. Hodně nás inspirovaly také knihy Jaroslava Foglara. V jeden čas jsme byli mimořádně zaujati Foglarovými pouličními vůdci Losnou a Mažňákem. Kdekdo toužil být takovým proslaveným vůdcem. Jednou jsem se dočkal i já. Měli jsme bandu sice málo početnou, ale zato jsme neustále toužili po nějakém boji. Jenomže aby vůbec k něčemu takovému došlo, museli jsme se přičinit my. Tehdy se už dlouho nic nedělo a nám se ta šílená nuda už zajídala. Rozhodli jsme se k činu. Padnul návrh, abychom si zvolili vůdce. Stal jsem se tedy vůdcem bandy. A hned jsme se zaměřili na nejslabší dvorek v blízkém sousedství toho našeho. Do rány nám přišel zrovna jeden usnoplenec z toho dvorku. Tak jsme ho, smrada jednoho, zpohlavkovali a nakopali ho do hader. A já, vůdce, jsem jeho prostřednictvím vzkázal všem zbabělcům z toho jejich dvorku, že jimi pohrdáme. Tak ať si to přijdou s námi rozdat. Čekali jsme. Půl hodiny, třičtvrtě, hodinu. Nic. Šli jsme dál. Dvojice výrostků z dalšího dvorku se nám hodně zbystra vyhnula už z dálky. Také na ně jsem zavolal, že u nich jsou všichni zbabělci. A že jim to říkám zrovna já, za nás za všechny. Utekli. Další půlhodina uplynula. Vůbec nic se nedělo. Ani za hodinu. Fakt vůbec nic. Šli jsme na další dvorek. Tam nám vyšli naproti tři hoši, staří jako my. Také jim jsem sdělil, jak opovrhujeme jejich zbabělostí. Ztratili se bez řečí. Nemusím líčit, jak jsem se cítil opojně. Vždyť se o mně dozvěděli ve všech třech dvorcích, možná i v dalších, že jsem se stal vůdcem naší bandy. Akorát mě mrzelo, že se zatím nic nedělo. Tedy zatím. Avšak za pouhou chvíli už tomu tak nebylo. Vyrojili se na nás, ze všech tří dvorků najednou. Bylo jich možná tak desetkrát víc než nás. Co jiného jsme mohli? Moje bojovníky pochytali hned. Se mnou to tak snadné neměli. Unikal jsem jim po celém městě. Vždyť v běhu, skoku vysokém i dalekém jsem později získával nějaké ty medaile na mládežnických závodech. Už tehdy jsem uměl. Do setmění mě nedostali. Pronásledovatelů ubývalo, museli přece domů. Nakonec mě už nikdo nehonil. Jasně, doma na mě čekala večeře a tak dále. Takže jsem zamířil domů. Avšak sotva jsem vešel do chodby domu, sesypala se na mě celá horda nepřátel. Na ten výprask si pamatuji dosud. Nekonečně dlouho do mě bušili pěstmi. Útočníky okřikla a vyhnala ze vchodu pryč starší paní, naše sousedka z přízemí, když vyhlédla z bytu a zjistila, co se děje. No, po té neslavné porážce se naše banda hodně dlouho nesemkla k další válce. Až po delší době. A já nechtěl ani slyšet, že bych se znovu stal vůdcem bandy. Ochotně jsem se této úlohy vzdal. No proč ne? Ať si zase někdo další užije trochu té své vlastní slávy.
----
Nakladatelství Daniel chystá v průběhu roku k vydání románovou trilogii z konce doby bronzové „Z pravěkých ság“ . Připravujeme také pojednání „Temné stíny dávnověku - Svět pravěkých mužů, héroů a bohů“
 


Vydáno: 11.7.2017 17:52 | 
Přečteno: 204x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.