Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Zahrál jsem si byznysmena

Bylo to někdy po roce 2000. V Ostravě se tehdy točil celovečerní film, kde se vydatně využívaly všelijaké ostravské lokality, z nichž některé dnes tak trochu připomínají staré průmyslové skanzeny. Dva moji kamarádi z Tv klubu a z baru Waldemar, jmenovali se Tibor a Franta, mě tehdy vyzvali, abych si šel zahrát do komparsu, že mají pro mě roli byznysmena a že bych mohl přímo jít hrát tak jak jsem, ve svém obleku a s kufříkem, že ani žádný kostým nebudu potřebovat. Za necelý jeden hrací den něco přes tisícovku na ruku. Dělal jsem tehdy pojišťováka a tato nabídka mě příliš nelákala, pořád jsem měl nějaké schůzky, klidně jsme si mohl přijít na víc, ale svolil jsem. Jasně, co by člověk neudělal pro kamarády. A k tomu se ještě podívám, jak se točí takový film. Schůzky jsem odložil a šel jsem na kompars. Natáčelo se ve Vítkovicích v areálu fabriky, přes který vedly koleje. Vlastně to bylo takové rozlehlé nádvoří, kde se toho dne točilo několik scén. Už tam vystávala dobrá stovka lidí, někteří z nich byli oděni zcela po svém, tak trochu zálesácky, nechyběly šátky na hlavách, čelenky i vysoké šněrované boty z jelenice, ale i všelijak široké opasky vybíjené cvočky, dokonce několik pouzder s dýkami. Takto oděné lidi jsem občas potkával, nikdy mě nezajímali, stejně jako jsem nezajímal já je. Ještě jsem v jejich rukách občas zahlédl placačky kořalky, ve kterých si jistě nepřinesli čaj ani limonádu. Trvalo dlouho, než jsme všichni, jeden po druhém, prošli přes maskérnu a kostymérnu. Oba kamarádi mě tam uvedli s tím, že nepotřebuji kostým a že jsem určený do skupiny byznysmenů, že půjdu ve svém obleku se svým kufříkem. Jenom mě holička trochu přistřihla a doholila a byl jsem připravený. Čekal jsem na svůj čas, stejně jako všichni ostatní. Když jsme potom my, aktéři komparsu, stáli před budovou a maskérky si nás prohlížely, zda je třeba ještě něco vylepšit nebo zakrýt, objevil se u maskérek starší pán, který se pořád usmíval, když si prohlížel zejména ty muže s šátky na hlavách s vybíjenými opasky a s dýkami v kožených pouzdrech. „Nádhera!“ liboval si ten pán. „Nádherné kostýmy! Přímo dokonalé! Úplně jako bych viděl podsvětí! Tu největší spodinu, co vůbec je! Přímo lumpenproletariát!“ A v tom jedna z maskérek se k němu naklonila a skoro zašeptala, takže jsem to zaslechl jen taktak: „Pane šéf, to nejsou kostýmy. Oni tak už přišli.“ A tomu šéfovi úsměv najednou strnul ve tváři. Po předchozím nadšení a úsměvech už ani náznak. Pak odešel směrem k bráně a víc už jsem ho neviděl. Zato jsem pořád měl na očích ty muže, kteří tomu pánovi, šéfovi těch maskérek, vzali jeho skvělou náladu. No, něco se tam pořád odehrávalo, zkoušeli hromadný pokřik nějakých sedmdesáti chlapů, až to hřmělo. Filmaři do davu pořád provolávali z tlampačů, že pokřik je pořád ještě slabý. Že se musí vžít do role těch, kteří přišli o práci, když byl podnik prodaný skupině byznysmenů, kteří je pak najednou všechny vyhodili na ulici. Ti chlapi z toho davu se fakt činili. Řev sílil a byl stále zuřivější. Navíc vydatně podpořený kořalkou. Tehdy kdosi z těch, co byli oblečeni jako já, přinesl zprávu, že mnozí z toho davu dělali právě v této fabrice a opravdu přišli o práci ze dne na den. No, bylo to vidět na té narůstající zuřivosti. Avšak ta hlavní scéna, kvůli které jsme tam všichni přišli, se začala odehrávat až kolem poledne. Naše skupina byznysmenů měla vyjít z budovy a směřovat k zaparkovaným mercedesům, většinou stříbrným. Měli jsme nastoupit do vozidel a odjet. Dav byl zadržován řadou uniformovaných členů ochranky. Řvoucímu davu se zprvu nedařilo proniknout přes ochranku a vrhnout se na skupinu byznysmenů. Tedy při prvních pokusech o scénu. Těch pokusů však bylo nejméně dvacet, pokud si dobře vzpomínám. Ne-li víc. A připadalo mi to nekonečně dlouhé. Situace se hodně měnila. A nijak příznivě pro nás, bezohledné šéfy. To si tedy vzpomínám určitě, dokonce velmi podrobně. Dav stupňoval svoji zuřivost, vyjádřenou nejenom řevem, ale i tím, že později celá ta řada členů ochranky slábla a zuřivci pronikali až k nám. Docházelo k potyčkám. Zprvu mírnějším, ale ty se stupňovaly. A režisér a jeho štáb nás pořád přibližovali k davu, který stále vysunovali mezi nás a mercedesy, přímo jako překážku. A z tlampačů pořád hecovali dav. Aby si uvědomili, co jsme jim my, zlí kapitalisté, způsobili za životní problémy. A ti blázni to tak opravdu chápali. Velmi osobně a sugestivně. Docela se to zvrhlo. Padaly údery, trhaly se hadry, na obou stranách. A já? Moc dobře jsem věděl, že nemám žádný kostým, který bych dal v plen a ještě se tomu zasmál. V tom obleku jsem chtěl chodit dál za svými klienty. I s tím kufříkem, a nesnesl bych, aby mi ho jakýsi zuřivec rozšlapal. Prostě v těch posledních scénách jsem si připomněl, že jsem kdysi dávno zkusil pár tréninků ragby, což se mi zrovna hodilo. Prostě běh proti zuřivým bláznům, pak obloučkem kolem nich, a pokud se někdo postavil do cesty, tak otevřenou dlaní prudce do hrudi a ležel. Kdysi jsem byl dobrý ve sprintu, i teď se mi to sešlo. Pokaždé jsem jako první seděl v mercedesu a hned zajistil dveře. Pravda, režisér sice vykřikoval, abychom neběželi, ale myslel jsem si svoje, stejně jako ostatní. To víš, rejžo! To víš, že jo! Za tisícovku se jistě nenechám orvat a zmrzačit od opilců, co si zrovna připomínali svá příkoří. No ale tím, že jsme seděli v meďourech, nic ještě nekončilo. Rozvášnění blázni, koho mohli, toho vytáhli z auta ven a dali mu co proto, pokud se ovšem dal. A tam, kde jsme se zamkli uvnitř, šílení blázni alespoň odkopali zrcátka a kopali do karosérií, až některé zprohýbali. Čekal jsem, že dojde i na rozbíjení skel, ale nestalo se. No, byla to fakt ohromná úleva, když to všechno skončilo. Tedy aspoň to, co se odehrávalo na tom továrenském válečném placu. Já měl ještě patálie s maskérkami, které chtěly, abych jim vrátil do skladu ten svůj oblek i s kufříkem, dokonce i s botami. Podle všeho jedině to moje odění bylo nerozervané stejně jako můj kufřík byl celý bez proláklin. To mě vcelku namíchlo, ale hned zasáhli moji kamarádi z TV klubu a z baru Waldemara, z té ostravské produkční firmy, když maskérkám vysvětlili, že tak jsem přišel a tak také odejdu, a že nejde o žádný vypůjčený kostým. Tak jo, dopadlo to nakonec tak, že jsem fakt nemusel odejít jenom v trenýrkách, tílku a ponožkách. To by mi fakt ten výdělek, něco přes tisícovku na ruku, za to nestál. No a ještě toho dne se ukázalo, že akce sice byla úspěšná po stránce věrohodnosti. Avšak zanechala rozličná zranění. Zlomeninu, spoustu boulí, škrábanců, naražených kotníků, modřin ještě víc. Také škody na zaparkovaných mercedesech, které si filmaři vypůjčili u ostravských firem, něco stály. Opravdu nechci nikoho strašit, ale když vás při natáčení filmu budou zvát do komparsu, abyste zahráli úspěšné byznysmeny, kteří vyhodili z práce spoustu lidí, tak si to opravdu nechte projít hlavou. Ačkoliv, na druhou stranu, kde jinde než u filmového natáčení se na chvíli dokážete stát někým úplně jiným, než se pak vmžiku, kolikrát aniž byste chtěli, vrátíte zpět, do té své reality.

Vydáno: 18.10.2017 21:48 | 
Přečteno: 174x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.