Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Zázrak se nekonal

V devádesátém třetím, ještě mi nebylo čtyřicet. Odešel jsem z postu vedoucího podnikové kontroly a vrhl jsem se do podnikání. Už bylo načase něco změnit ve svém životě, když už jsem pociťoval takovou krizi, že jsem kouřil šedesátku denně a z kanceláře vycházel okny dým, jako by tam hořelo. Ale s tím kouřením jsem brzy přestal, když bylo třeba poněkud dbát o své zdraví. Vždyť výdělek už nebyl zdaleka jistý jako předtím. A těch všelijakých překvapení, které bylo třeba překonat. Jedno z takových příjemnějších byl můj první den v autoškole. Nikdy předtím jsem neuvažoval, že bych vůbec někdy řídil auto. Nicméně musel jsem se odhodlat. Vždyť nebyl nikdo takový, kdo by mi pořád dělal šoféra a jezdit jsem musel. Ve firmě jsme byli dva, Květoš rozhodl, že bude jezdit po Rakousku, Itálii a Francii, kde nakoupí zajímavé zboží a já pak budu dělat všechno pro to, abych zboží prodal, ve skladech i v různých prodejnách, co jich tehdy vznikalo nesmírné množství. Dobrá tedy, souhlasil jsem. Naučím se jezdit. A můj první den v autoškole stál za to. Když jsem po schodech stoupal do patra, kde se v jedné učebně měla odbýt moje vůbec první vyučovací hodina, zrovna šel dolů jeden z šéfů autoškoly, který byl u mého zápisu před několika dny. Když mě uviděl, přátelsky se zasmál a velmi bodře mě oslovil: „Ty půjdeš se mnou, jdeme!“ Chtěl jsem mu vysvětlit, že za chvíli mi začne výuka, ale nehodlal nic vyslechnout. Prostě jen prohodil: „Ty to nepotřebuješ, však se tam bez tebe obejdou.“ Co jsem měl dělat? Nehodlal mě ani nechat domluvit. Vždy rezolutně mávl rukou, abych byl zticha, že on ví, co dělá. Následoval jsem ho tedy. Vedl mě do suterénu, kde bylo velmi dobře osvětlené parkoviště s množstvím vozů, osobních, ale byly tam i dodávky nějaké valníky. Přivedl mě k naleštěnému formanu a vyzval mě, abych vsedl za volant. Pro mě samozřejmě šok. Opět jsem mu chtěl vysvětlit, že jdu na svoji první hodinu autoškoly, ale on mě opět přerušil. Otevřel dveře a opět mě vyzval, abych vsedl za volant, a podal mi klíč. „Tak fofrem!“ řekl, když sedal na místo spolujezdce. „Už mám zpoždění, tak na to šlápni.“ Vsedl jsem tedy za volant. To bylo vůbec poprvé v životě, co jsem seděl na místě řidiče. Ani dopravní značky jsem neznal. Stále jsem nemohl pochopit, co to má znamenat. Vždyť zrovna tenhle šéf byl u mého zápisu, tak proč po mně vůbec něco takového chce? Nebo že by to byly nějaké nové metody výuky? O ničem takovém jsem předtím neslyšel. Ten šéf seděl s rukama na aktovce a čekal. Až se mu zdálo, že příliš dlouho nic nepodnikám, skoro se na mě obořil: „Tak co jsem řekl? Spěchám! Nastartuj!“ „Ale jak?“ dost nejistě jsem hlesnul. A tehdy se na mě obrátil s údivem: „No, Jarku, co je?“ A já na to, že nejsem Jarek a vyslovil jsem své jméno a příjmení. Napřed celý ztuhnul, pak si roztřesenýma rukama vyhrabal z aktovky brýle a na několik pokusů si je nasadil na nos. Zblízka mi pohlédl do tváře a zděsil se. Dlouze se nadechl a rozkřičel se: „Hned pryč! Pryč, pryč! Ven z auta!“ Velice rád jsem vystoupil. Zato on si přesedl a vozidlo se rozjelo, zatímco sebou párkrát zaškubalo, což by se u takového řidiče, jakým je šéf z autoškoly, rozhodně nečekalo. No a já s úlevou vystoupal do patra, kde v učebně zrovna začínala výuka a stihl jsem to akorát. A když jsem si pak zapisoval poznámky, abych toho prvního dne aspoň něco věděl, musel jsem stále myslet na epizodku ze suterénu. No jo, vždyť co to po mně chtěli hned první den za zázraky? Kdybych to opravdu dokázal nastartovat a fofrem všechno stihnout, a hlavně dojet v pořádku i ve zdraví, to by opravdu byl zázrak. A ne jen tak ledajaký...

Vydáno: 15.8.2017 17:25 | 
Přečteno: 119x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.