Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Žertík v tanečních

Před čtyřiačtyřiceti lety… Ještě v patnácti jsem se přihlásil do kurzu tanečních, už jsem měl s tanečky nějaké menší zkušenosti z rodinných oslav, proto mě to tam lákalo a z mých spolužáků jsem byl jediný. Z hochů jsem tam byl zřejmě nejmladší. Líbila se mi tam hlavně děvčata, kterým to hodně slušelo, některá si pamatuji dodnes. Celé to rychle uplynulo a takzvanou šluskolonou to mělo skončit. Taneční mistr a mistrová nám ještě předtím objasnili, jak taková šluskolona probíhá, že si máme nechat udělat vizitky, nebo si máme zhotovit sami nějaké podobné kartičky, které si budeme předávat při úvodní polonéze, kdy se tanečnice a tanečníci pohybují v protichůdných kruzích, dokud se všichni na chvíli nesetkají v několika elegantních pohybech a krocích, a při této příležitosti si vzájemně vymění vizitky a kartičky. Chtěl jsem si zajít do svatky nechat udělat vizitky, avšak napadlo mě něco jiného. V narpě jsem si koupil několik archů tuhého papíru, nastříhal si to na kartičky a na psacím stroji na ně naklepal několik formulek, které se mi zrovna jevily jako skvělý žert. Například „Někdo bude viset na stěžni. Piráti z Maracaiba“, anebo „Vítej mezi námi! Bratrstvo z Palerma“, „Manuel, U tří oběšených“. Jedna kartička byla opatřena pouze jedním slovem: „Zemřeš!“. Těch formulek bylo víc a dnes už si je všechny ani nepamatuji. Jenom jsem si při jejich výrobě představoval, jak se slečny začtou a rozesmějí se jedna po druhé. Jenomže to dopadlo úplně jinak. Zcela podle zásady, že člověk může něco mínit, avšak v reálu všechno dopadá jinak. Takže při polonéze mi každá tanečnice podala svoji vizitku nebo kartičku se jménem a vymalovanými květinkami, zato tu moji kartičku si jenom vstrčila do psaníčka, které jí viselo na ruce. Já ty jejich vizitky, co mi podávaly jejich prstíky v rukavičkách, aspoň letmo přečetl. Na moje kartičky žádná ani očkem nemrkla. O to víc pak bylo překvapení o přestávce, u stolů, kde si všichni prohlíželi obdržené vizitky. Okamžitě jsem poznal, kdo měl moji kartičku s tím jedním hrozným slovem. Ta slečna se zděšeně chytila za čelo a pak roztřesenýma rukama vylovila z kabelky tabletku, polkla ji a rychle zapila. Také u dalších stolů jsem pozoroval jakési napětí, někde větší, někde menší. Slečny i jejich společníci pátravě hleděli po sálu, bedlivě si prohlíželi kdekoho. Zapojili se do toho také rodiče, tedy pozvaní hosté. Pozoroval jsem jejich značné roztrpčení. Některé slečny dokonce obklopily oba taneční mistry a ti pak obcházeli stoly a odváděli stranou mládence, kteří se jim podle všeho zdáli hodně podezřelí už na první pohled. V rukou přitom drželi moje kartičky. Žádný z mládenců se pochopitelně nepřiznal. Přestávka se poněkud protáhla. Vůbec nikoho ani nenapadlo, že ty vizitky jsem měl na svědomí já. Ale asi jsem působil jako příliš slušný, vážný a hodný na to, abych si něco takového dovolil. Nebylo by to poprvé ani naposled, kdy jsem byl takto z obliga jaksi automaticky. Už mi to bylo hloupé. Doufal jsem, že některá z tanečnic přece jenom moji kartičku pozná a nakonec se všechno odbude se smíchem. Nestalo se. No, sotva potom začala hrát hudba a všechny páry začaly předvádět, co se v hodinách tanečních naučily, nálada se dostala tam, kam se měla dostat. Jak se říká, že když je konec dobrý, všechno je dobré, tak tomu přesně bylo i teď. A ty slečny na ten můj poněkud drsnější žert určitě už všechny dávno zapomněly. A kdyby třeba ne, tak se tímto, zrovna tady a teď, veřejně omlouvám. A to před celým národem.

Vydáno: 8.10.2017 6:09 | 
Přečteno: 182x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.