Kategorie: MINIPOVÍDKY

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Někdy ve třetím ročníku základní školy mě Zdeněk pozval k sobě domů, že si zahrajeme s jeho vláčky. A já opravdu zíral, co všechno doma měl. Krabice a krabičky, všechny je pootevíral a v tom dětském pokojíčku postupně vznikalo něco, co jsem dosud neviděl, ba ani jsem neměl tušení, co všechno k elektrickým vláčkům patří. Nejenom koleje, nádraží, tunely a mosty, ale i výhybky a všelijací panáčci, ajznboňáci i pasažéři, ale i lesy a kopce. Jeho otec, důlní inženýr a uznávaný odborník, který jezdíval do zahraničí, na synově zálibě ve vlacích a vláčcích, vůbec neskrblil.

Zdeněk mě k těm vláčkům ani nepustil, ani ke spojování kolejniček, snad abych jako neznalý něco nepokazil. Všechno sestavil sám a také sám proháněl po kolejích celé soupravy vlaků, osobních i nákladních.

Čas běžel, o Zdeňkovi jsem věděl jen to, že pořád sbírá vláčky, akorát jsem pořád nechápal, kam to všechno dává, když ten jeho pokojíček to všechno přece nemohl pojmout.

Moc dobře si na Zdeňka vzpomínám, když jsme se střetli na vojně. Nastoupili jsme v ten samý den. Když nás, nováčky, přivítal svým proslovem podplukovník, náčelník štábu, hovořil zaníceně o slavné tradici železničního vojska, jehož název „bachmači“ se odvíjí od slavné vlakové bitvy u Bachmače na Ukrajině za první světové války. Všímal jsem si Zdeňka, jak ho ten proslov nadchl. Vláčky a vlaky, to bylo jeho.

Mě přidělili do kuchařského kursu a Zdeňka do poddůstojnické školy.

V podstatě šlo o pracovní útvar, stavbu železnic a mostů. Já to mezi kuchaři a provianťáky měl docela dobré. Zato Zdeněk si užil své. Zejména na stavbách. Vojáci, stavebníci, kromě běžného žoldu, služného, dostávali za svoji práci peníze, spíše jakési symbolické výplaty, ale proti ostatním vojákům na tom byli po té stránce lépe. Někteří z nich, ti nejšetrnější, si do civilu naspořili částky, které jsme jim my, ostatní, mohli právem závidět. Avšak závidět nebylo možné to, co tito bachmači všechno zažili ve skalách kdesi v severních Čechách.

Byly to kruté galeje. Když Zdeněk na dva dny přijel do posádky, líčil mi práce v jakémsi úzkém kaňónu, kterým dokázal projet vlak pouze pomalu a jenom sem tam byl ve skále vytesán výklenek pro pět lidí, aby se tam člověk uchýlil, když tam náhodou procházel a zrovna tudy jel vlak. Bachmači tam na sebe vždy naskákali aspoň po deseti, aby je projíždějící vlak nepřibral. A pak zase pracovali dál.

Vidlemi rozrývali svršek trati a odhazovali stranou, hlavně letité nánosy sajrajtu v polích mezi kolejemi a pražci. Nános byl ztvrdlý jako kámen. Denní úkol pro každého vojáka včetně poddůstojníků byl stanovený napřed na čtyři pole, pak naprosto nereálně až na osm polí. Málokdo to dokázal. A lampasáci běhali jako vzteklí, láteřili a vyhrožovali basou a zkrácením odměn. Šlo jim o jejich odměny, které se samozřejmě odměnám bachmačů nepodobaly ani náhodou.

Někteří bachmači měli ruce celé zafáčované, dlaně a prsty samý puchýř, ovšem to nebylo považováno za zranění, takže se slzami v očích se hryzali do rtů a dělali, co mohli.

Tehdy Zdeněk šíleně nadával. Hlavně na bezohledné velitele. Připomněl si, co slyšel od jednoho vojáka, který se účastnil stavby mostu také někde v Čechách. Lampasák vyřvával na vojáky, kteří něco montovali nahoře na mostě takových padesát metrů nad zemí. Zdálo se mu, že se flákají. Jeden z vojáků nabral do dlaně pár hrubých matic a jen tak je pustil dolů z mostu. Všechny jen zahvízdaly vzduchem a zaryly se do hlíny kolem toho lampasáka. Ten najednou zkrotnul a od té doby si nedovolil na nikoho pořvávat, ani na mostě, ani na zemi. Tak je na ně třeba, soptil Zdeněk. A docela vážně uvažoval, že by ty největší křiklouny prostě zmlátili. Avšak určitě k ničemu podobnému nedošlo, o tom by se později něco vědělo. Zdálo se mi, že v tu chvíli mnoho nescházelo, aby ho ty jeho vláčky a vlaky přestaly zajímat, když mu je vojna tak zprotivila.

Ovšem když jsem Zdeňka potkal po téměř třiceti letech, poznal jsem, jak jsem se zmýlil.

Narazili jsme na sebe náhodou, oba jsme se zastavili s rozpaky, když jsme si nebyli úplni jisti, že se poznáváme. Za ty roky se člověk změní, což je jisté, i když podoba do určité míry zůstává. Vypadal velmi dobře. Opálený skoro do hněda, ostříhaný nakrátko, zlatý řetěz na krku, velké drahé hodinky, kožený kufřík. Dělal jsem už nějaký ten rok pojišťováka, takže mě zaujal také jako budoucí slibný klient. Takové šance se přece neodmítají.

Shodou okolností jsme oba měli zrovna čas, tak jsem ho zavedl do Televizního klubu poblíž Kuřího rynku, kam jsem v té době chodíval dost často. Objednali jsme si po sklence vína. Zdeněk hned spustil, že zrovna o víkendu slavil padesátku a že mě tedy zve a útratu zaplatí. A že mi musí povědět, jaký skvělý dárek dostal od svých kamarádů. Seděli jsme u stolu a popíjeli víno. Vytáhl z kufříku balíček fotografií a poskládal je na stole, jako se vykládají karty. Úplně nahoře obrázek úzkého kaňónu, jímž vedly koleje. To jsem si připomněl tu drsnou stavební akci, na kterou tehdy Zdeněk tak nadával. Ovšem teď mi ukazoval jednu fotku za druhou, samé skály a koleje. A hlavně vlaky, především lokomotivy, které tolik zbožňoval.

Viděl jsem na něm, jak je pyšný, že se tehdy mohl něčeho takového zúčastnit. A pak mi hned vylíčil svůj ohromující zážitek. Kamarádi dobře znali jeho touhu, že by se hrozně rád svezl v kabině strojvůdce, o čemž si může akorát tak nechat zdát. Překvapili ho, přímo ho šokovali. Přemluvili jednoho velmi hodného strojvůdce, který měl zrovna před důchodem, a snad proto kývnul na jejich naléhání.

„Představ si,“ oči mu až zářily radostí. „Jel jsem v opravdové lokomotivě! Přímo se strojvůdcem! No věřil bys tomu?“ Zahrál si tedy na vlakvedoucího. Kamarád mu přinesl ajznboňáckou uniformu, modrou s logem Českých drah, a na papírku návod, jak a kdy najít tu správnou vlakovou soupravu. Uniforma se mu úžasně líbila. A hlavně, když si ji oblékl a prohlédl se v zrcadle. Na to nikdy nezapomene. A už vůbec ne na to, co následovalo. Vlak už čekal na hlavním nádraží, vagóny naložené šrotem, pískem a štěrkem. Zdeněk, oděný v uniformě, přijel tramvají a prošel nádražím. Potkal několik železničářů, se kterými se vzájemně pozdravil. Na takovém nádraží beztak nikoho nepřekvapilo, že se tam objevil někdo zcela neznámý. Lokomotivu s naloženými vagóny si vyhledal, přesně podle návodu na papírku. Z kabiny ho už vyhlížel starší muž, usměvavý strojvůdce. Rozesmál se ještě víc, sotva uviděl Zdeňka v té uniformě kráčet s takovou jistotou. A kývnul na něho, ať jde nahoru.

„Požitek to byl přímo pro bohy…“ rozesmál se. Dosud vždycky jel vlakem jako pasažér. Pohled z okna vagónu je něco úplně jiného, z boku všechno ubíhalo svým tempem, to bližší rychleji, to vzdálené pomaleji. Ale teď zažil něco úplně jiného. Sledoval jízdu předními okny. Návěstidla svítila a blikala, když je míjeli. Pohledem dopředu se zdálo, že vlak jede pomaleji, přestože chvílemi jel přes sto kilometrů za hodinu, dokonce až stočtyřicítkou. Nebylo cítit žádný pohyb, žádné cukání ani nerovnost. Mašina jako by klouzala po klidné hladině. Kdyby na podlahu postavil sklenici s vodou, určitě by se nevyvrátila, hladinka vody v ní by se určitě nezvlnila. Dojeli do České Třebové, kde jim posunovači přepřáhli už přichystanou soupravu, a jeli zpátky do Ostravy. Tam na hlavním nádraží v klidu vystoupil, opět se pozdravil s železničáři, nastoupil do tramvaje a už ho tam takto oděného nikdo nikdy neviděl.

Všechno to líčil tak velkolepě. Falešný ajznboňák! Opravdu skvělý fór! Vtipný podvůdek, při kterém se nic hrozného nestalo, akorát si jeden padesátiletý chlap splnil svůj dávný sen. Docela mě tím pobavil. Já ale také čekal, až začne mluvit o sobě, co dělá, jestli má rodinu a jak vlastně žije, když se přece od těch pradávných časů toho tolik změnilo. To bych na něho měl řadu otázek, abych zjistil, jaká pojistka by mu sedla. Ničeho podobného jsem se však nedočkal. Náhle mu zabřinkal mobil a on s ním vyběhl z restaurace ven na chodník, zatímco já si v duchu připravoval své naléhavé otázky. A také mě docela zajímalo, proč nepracuje přímo u dráhy, když ho ty vlaky pořád tak berou.

Vrátil se za několik minut. Ale jen proto, aby posbíral fotky tratí s vlaky, kolejemi a skálami. Jen mi stiskl pravici: „Promiň, volala žena, musím jít!“

Při odchodu se na mě ještě obrátil: „Ale nikomu to neříkej, to s tou uniformou a cestou do Třebové. No, já už padám.“

Ještě chtěl něco dodat, zřejmě že si všechno povíme někdy příště, ale jistě mu to připadlo děsně hloupé, po tom všem, jak často jsme se v životě potkávali.

U barového pultu zaplatil útratu, servírce nechal díško a zmizel, aniž se ohlédl.

Asi aby mu neujel vlak, pomyslel jsem si.

Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem ani nestačil otevřít pouzdérko na vizitky. Měl jsem být ráznější, vyčítal jsem si, když jsem dopíjel víno ze sklenice. Vizitku jsem mu měl vmíchat mezi ty jeho obrázky.

Takže někdy příště? Tak jo. Třeba za dalších patnáct jar… nebo spíš třicet…

No a to jeho, abych nikomu nic neřekl o té jeho spanilé jízdě, to jsem dodržel. Celých patnáct let. Nikomu jsem o tom neřekl. Zato jsem to zrovna teď, úplně všechno, vypsal do povídky. Proto, abych v tom jeho příběhu, z mého pohledu samozřejmě, nic podstatného nevynechal.


Vydáno: 13.3.2019 17:49 | 
Přečteno: 135x | 
Autor: Jan Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.