Kategorie: Výňatky, Bankéři

Baliči opět v akci

Bankéři [výňatky] - (ukázka z chystaného románu Bankéři)
Odjížděli z ostravského nádraží Střed v pátek odpoledne, kam rodiče přivezli všech devět děcek s napakovanými ruksaky.

Podle Káčina náčrtku nebylo těžké najít chatu, kterou ostatně všechna děcka už dávno moc dobře znala i s cestou k ní, dokonce z několika směrů. Solidní pevná chata na svahu u lesa, poblíž ještě dvě poněkud menší a skromnější chaty a o něco dál pak hustěji o poznání menší chatky. Hlavně však si Pepan s Márou brzy stačili všimnout, že jednu z nejbližších chat obývají dvě pohledné mladé ženy, hodně zajímavé třicítky, jak je stačil zhodnotit Mára na první pohled. Brunetka a plavovláska, obě v upjatých tričkách a krátkých šortkách, dávaly o sobě vědět až neuvěřitelně, sotva je uviděly. To opravdu vypadalo slibně. Sousedky na víkend jako víno! To se přece neodmítá. Nikoho dalšího tam totiž nespatřili, třebaže oba hlídkovali, jak to jen šlo.
„Jsou to koně, ty voe,“ zašeptal Pepan s úsměvem plným nadějí.
„Obě buchty prudce jedlé,“ na to Mára, když přes okno sledoval, jak obě vehementně práší lehounké koberečky, přehozené přes zábradlí, a přitom se docela příjemně ohýbají a napínají kdekterou část těla, takže určitě bylo co hodnotit. „Takové akorát do ručky, jen si smlsnout. Určitě nebudou lakomé. Na to nevypadají. Beru si tu černou, ty tu bloncku…“
„Pošleme parchanty co nejdříve chrápat a jde se na leč!“
Proč ne.
Mára měl na starost sehnat dostatek pití a kuřiva, což se mu sice podařilo, ale poněkud dráž, než bylo zdrávo. Prodejny v dosahu už zavřely a nezbylo mu proto než koupit tři láhve šampaňského a karton spart ve stánku občerstvení. Ale to se přece nějak udělá! odbyli to mávnutím. Někde v Ostravě si nechají vystavit doklady na nějaké drahé potraviny. Všechno se dá oprčit.
Po večeři v rychlosti nahnali děcka se umýt a Pepan jim pak přečetl tu nejkratší pohádku, a ještě k tomu rychle, jako dosud nikdy.
„A spát!“ poručil rázně, když zhasínal světlo. „A ne ať něco slyším, jinak se strejda bude hodně zlobit. Strejda bude zlý! A ten druhý strejda, ten ještě víc! To si opravdu nepřejte!“
Děcka pod pokrývkami se nehýbala, takže bylo všechno na nejlepší cestě.
Šampusy se chladily v bystřince pod chatkou a parný den pozvolna ustupoval svěžímu vánku, který províval křoviny a vysokou trávu všude kolem a šuměl mezi větvemi blízkých i vzdálených stromů. Oba kouřili cigáro za cigárem a nervózně vyfukovali čmoud kolem sebe, přitom skoro nespustili oči z chaty těch žen, a když, tak jen na čas opravdu nezbytný.
Než však vyrazili na akci, Pepan ještě nahlédl k dětem. Zvenku se mu zdálo, že slyší jejich hlasy, když však vešel do chaty a vystoupal po praskajících schodech, aby lehounce pootevřel dveře do ložnice, nalezl tam naprostý klid a uvnitř se vůbec nic nehýbalo. Když pak vyšel ven, měl zase pocit, že slyší dětské hlasy a rámus, ale to zřejmě jen vítr přinesl z dálky nějaké hluky a šumy.

A protože ve způsobech a fintách, jak jít na ženy, byl Mára zběhlejší, také teď to byl on, kdo zaklepal na dveře sousední chaty.
„Kdo to je?“ ozval se zevnitř hrubý ženský hlas, snad jako by mluvený do sklenice, plechovky, nebo něčeho podobně dutého. „Kdo nám to tu loupe perníček?“
Uvnitř se obě ženy hlasitě rozchichotaly.
„To samozřejmě my dva,“ mrkl Mára na Pepana. „A taky větříček.“
Opravdu to vypadalo hodně nadějně.
„Co chcete u nás v hlubokém černém lese?“ opět ten dutý hlas zevnitř.
„Voe, to jsou správné jezinky!“ špitl Mára k Pepanovi a okázale pronesl ke dveřím: „To my chceme dovnitř jenom prstíčkem, jenom tak nalehko.“
„Jenom prstíčkem?“ na hlase zevnitř byl znát potlačovaný smích. „Tak ten si sami strčte někam! To není nic pro nás!“
Ty dvě uvnitř se znovu rozchichotaly a pak dokonce rozřehotaly až nehorázně.
„Slyšels to, ty čolku?“ přiskočil Pepan k Márovi. „To jsou ty správné buchty, já to poznal hned.“
„Takové žhavé klíny,“ zašeptal Mára požitkářsky, „na ty jsem čekal aspoň dvacet let.“
Pepan si protáhl prsty na rukách a naklonil se k Márovi: „Na té bloncce si zahraju jako na svoji falešnou kytaru a uslyšíš tu symfonii. Budu naprosto dokonalý.“
„Co to kecáš?“ skoro se do něho opřel Mára. „Při balení musíš být dokonalý, ale potom už vůbec. Jinak se kopretiny nikdy nezbavíš. Dobře vím, co říkám. Voe, koukám, že ty by ses hned ženil. Dělej, co ti radím, a neblbni. Hlavně se nesmíš zamilovat. Voe, kolik ti je? Nám přece jde jenom o to naloupat si perníček, o nic jiného.“
„Jo, ty jsi zrovna ten pravý, abys někomu radil.“
Dveře se pootevřely.
„Tak co vy dva trubadúři.“ To se ve škvíře dveří uculovaly obě jezinky. „Nebo jste loupežníci strašného lesů pána?“
Opravdu, nemohli si lépe padnout do noty, než jak se stalo. Dva osamělí loupežníci a dvě opuštěné jezinky. A hlavně se všichni pořád smáli. A proč ne!
Mára přinesl už vychlazené šampusy a cigára, což samozřejmě přišlo vhod. První špunt vystřelil z láhve kamsi vysoko, že zapadl někam za jejich záda do křoví. Trochu vína sice vyšplouchlo ven, ještě ho dost zbylo. Popíjeli přímo z láhve, kterou si předávali, kouřili sparty. Při řeči se dozvěděli, že holky přijely samy, nikoho už nečekají, takže skvělému víkendu vůbec nic nebránilo. Brunetka se jmenovala Eva a plavovláska Iveta.
Potom ale Mára přišel na to, jak všechno urychlit.
„Holky, pojďme řvát na lesy,“ ukázal ke ztemňujícímu porostu stromů a křovin nahoře ve svahu. Přitom nenápadně dloubl loktem do Pepana. „Půjdeme vyhánět vlky z lesů!“
„A jak se to dělá, dobrý muži?“ mile se otázala Eva, která jaksi samozřejmě připadla Márovi a už chvíli se pohybovala v jeho blízkosti. Takže už i podle toho vše probíhalo, jak mělo. Zájmy byly rozdělené.
„To uvidíte,“ zatvářil se Mára tajemně, zatímco se Pepan raději kousal do rtu, aby nic nepokazil, a přistoupil blíž k Ivetě. „Mára je na vlky vyhlášený machr. Tak jako byl Honza na draky, Mára je na vlky.“
„No to je dobré,“ přiblížila se Eva k Márovi, že se ho až dotýkala.
Ani druhá dvojice nezahálela a dokonce se chytli za ruce.
To už ale Mára začal se svými kouzly. Obrátil se od svahu k širé krajině a pronesl nesmírně důležitě: „Teď musíme získat spojence.“
Začal napodobovat psí štěkot a vytí. Kdesi v dálce se mu jako odpověď ozval psí štěkot. Někde na opačném konci krajiny se přidal další. Mára vytrvale štěkal a vyl. Postupně se rozštěkali snad všichni psi v celé blízké i daleké krajině. Holkám se to nesmírně líbilo a také zkoušely štěkat a výt, jak jim to jen šlo.
Mára potom ukázal nahoru k lesnatému svahu: „A teď křičte! Vlci z lesa ven! Vlci huš! Vlci pryč!“
Holky se rozkřičely: Vlci z lesa ven! Vlci huš! Vlci pryč!
Obě si to prožívaly skoro extaticky, jak se jim hra zalíbila. Mára přitom jen spokojeně mrkal na rozesmátého Pepana.
No jasně, husa je na pekáči…
Také se jakoby nenápadně dotkli svých nosů, jak byli zvyklí, když zaslechli obvyklé Pavkovo - aj tak sa dá -. A skutečně, to nenápadné znamení bylo velmi trefné. Hlavně však ho ani jedna z jezinek neznala. Tím spíš se tomu oba rozesmáli, s nesmírnou chutí.
A jak se to tak všechno slibně ubíralo a určitě se schylovalo k tomu nejlepšímu, tehdy Mára křikl na Pepana: „Vyháněj s nimi vlky, já zajdu vyfackat parchanty, aby chrápali a nerušili nás!“
„Jaké parchanty! Co to slyšíme!“ zaznělo od nedalekých křovin.
Ženský hlas, ale ne od těch dvou rozdováděných jezinek. Nýbrž hlas nesmírně strohý a rázný. Takový nesmírně cizí, co se ale vůbec nehodil do té nastolené pohody.
V úleku se ohlédli. U křoví stály dvě ženy v riflích, z nichž jednu Mára s Pepanem poznali. Učitelka, která vodila své žáčky do Pepanova divadélka a pak z jistých důvodů se přičinila, aby se celé předplatné zrušilo.
„Tak vidíte, vážená kolegyně,“ obrátila se ta protivná ženská na ženu, se kterou se tam objevila, „že mi hned něco nesedělo, když jste mi popsala to individuum, které se mělo starat o všechny ty ratolesti. Tak nesvědomitému člověku bych nenechala ani uvařit čaj. Ale však uvidíte, že neudělali ani to. Vždyť mají úplně jiné starosti, jak se sama ještě můžete přesvědčit.“
„Tak, pánové, už jste děti dohlídali, tak si vezměte, co je vaše, a my si už všechno zajistíme. A klidně si tu dál křičte na lesy, u nás jste skončili. Vždyť vy beztak ani nevíte, že děcka si tu kolem vás hrají na schovku a pozorují sakumprdum všechno, co zrovna děláte. No tak! Děcka, vylezte a šup spát!“
Opravdu, z křoví najednou vylézaly ukryté děti a poslušně se ubíraly do chaty, následovány přísnými učitelkami. Ani jedno z nich nechybělo.
„Vy prostě vždycky musíte mít nějaké to publikum, co?“ neodpustila si ještě ta protivná učitelka.
„Ježibaby,“ ušklíbl se Mára za učitelkami, zatímco Eva se chopila dosud neotevřené sklenice s šampusem a Iveta se pro změnu ujala již načaté krabičky cigaret a odcházela za ní.
Pepan vztekle vzepjal paže ke krajině s rozštěkanými psy a skoro až zadupal:
„A vy zavřete tlamy!“
Ale je určitě snadnější rozštěkat psy v celé krajině, než je křikem přimět, aby utichli.

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 29.7.2012 10:03 | 
Přečteno: 886x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.