Kategorie: Výňatky, Čas vlků

Bezohledný chlap

Bezohledný chlapČas vlků [výňatky] - (vydáno v roce 2007, nakl. BETA BOOKS Praha)
Sotva Abchelmě skončil pobyt v ženské chatě...

     Sotva Abchelmě skončil pobyt v ženské chatě, přišla za ním, avšak už ne v červeném šatě s kapucí, jaké nosívají Hšavry, postižené měsíční krví, nýbrž hezky načesaná, pestrá a perleťová jako jindy.
     Tehdy na ní poznal, že je rozrušená víc než obvykle. Pochopil, že jí  obzvlášť záleží na tom, o čem s ním chce promluvit.
     Po chvilkách nejistoty a zjihlých pohledů opět nasadila svůj obvyklý nadřazený výraz jako nějakou strnulou masku.
     "Pověz mi," řekla s malým zaváháním, "co všechno bys pro mě dokázal udělat?"
     Usmál se a pokrčil rameny: "A co bys chtěla, abych pro tebe udělal?"
     "Hádej, Khranši!" zatvářila se velice tajemně. "Tak u zelené užovky, hádej!"
     Že by měl hádat? Přece všechno možné by pro ni udělal, ale přece jenom tu bylo něco, o čem vážně přemýšlel už nějaký ten čas.
     Naklonil se k ní a zašeptal: "To ti opravdu přísahám při kančím klu, že kvůli tobě bych udělal hroznou věc, což by mi v Ahrchuši neodpustili!"
     Probudilo to v ní zvědavost dokonce větší, než s jakou za ním přišla: "Co takového bys provedl jen kvůli mně?"
     Jenomže on zrovna zaváhal, všechno se přece neříká: "Raději to ani nechtěj slyšet."   
     "No tak!" trvala na svém. "Jen mi to pověz! Já chci! Rychle! Aby ti žába zuby spočítala! To ti povídám! Řekni mi to!"
     Pořád ještě váhal. Když ale viděl, jak jí na jeho odpovědi záleží, odhodlal se. A kromě toho si řekl, že kdo ví, kdy opět bude mít takovou příležitost jí to říct tak zpříma.
     "Abys věděla," zašeptal zblízka do jejích krásných očí, zeširoka otevřených. "Rád bych postavil malou chatu jenom pro nás dva, kde bychom žili jen my dva spolu a nikoho jiného bych tam nepustil. A měli bychom spolu děti. Spoustu dětí! Celý klan dětí! Aby nás bylo jako mravenců."
     Mínil, že ji tím aspoň trochu potěší. Anebo že ho vyslechne a bude o tom s ním chtít mluvit. Že mu to třeba jenom tak po svém zvyku vytkne jako něco nesprávného, když ona je přece... Avšak spletl se.
     Napřed znehybněla, pak se ale prudce nadechla, ustoupila o krok, dva, zaťala pěstičky, vztekle zadupala nožkama a dala se do křiku, jaký od ní v té chvíli nečekal.
     "Ty! Ty chlape! Ty si na mně dovoluješ! No co si o sobě myslíš! Ty! Víš, kdo já jsem? Já, budoucí velká Ahrmba! A ty si myslíš, že ti někdy dovolím na sebe sáhnout? Každému druhému, tobě nikdy! Tobě já děti rodit nebudu! Tobě ne! Slyšíš? Chlape! Co si to dovoluješ? Jsi jenom chlap! Dešichederuši! Jenom chlap! Ani bít mě nebudeš! Nikdy mě nezmlátíš! Rozumíš?"
     Kdekdo se po nich ohlížel, ženy v rudém, i další sousedé, kteří k nim  dohlédli.
     Bylo mu to líto. Myslel si, že ji potěší, ale namísto toho ji těžce urazil. Ale vždyť řekl jenom to, co by si opravdu hrozně moc přál. Malou chatu s jednou širokou lavicí a píckou, poličky plné sošek a nádob se stále čerstvými květy, na trámech, kolících a bidlech spousty navěšených věcí. Všechno pestré, voňavé, všude žensky dokonalý pořádek. V rohu kolíbka, pořádná, masívní, aby přestála několik capartů. Pod domem aspoň dvě jámy  plné bobu a prosa. Hlavně však ji mít stále u sebe. Ve dne v noci. Nic víc si nedovolil jí říct, než co si myslel, že by si přála také ona.
     Po prvním křiku se odmlčela. Nadechla se, snad aby ještě ostřeji  vykřičela, co si to dovolil a co je vlastně zač. Avšak nevydržela to.
     Rozběhla se k pootevřené bráně Ozhrvy, aniž jí poděkovala za průchod.  Zmizela uvnitř. Byla to ta nejbližší brána, půlnoční, kterou on také mohl vcházet. Šel za ní, aby pokud možno hned odčinil, co jí způsobil, třebaže nevědomky.
     Už v bráně zpozoroval, že běžela k Prabábině chatě, zevnitř však vyběhla stejně rychle, jako předtím dovnitř. Pak ale se rozběhla za další hradbu. Tam alespoň nahlédl.
     Až se sám lekl, když viděl, jak přiskočila k boudě se svatou sochou a zvedala těžký závěs s obrazem pavoučí sítě. To raději hned sklopil zrak. Přesto ještě stačil zahlédnout kus sochy Matičky Athši Šnkuvy s pažemi vztaženými k žehnání. Pak se ale přece jenom osmělil zvednout zrak. U nohou svaté sochy ležely položeny zelené ratolesti a květiny. Zrovna těch květů a ratolestí se Abchelma dotýkala, hladila je, když k soše promlouvala. To její postesknutí znělo sice v tajné řeči, ale i tak ho pochopil.   
     To si stěžovala na něho. Na nevděčníka a bezohledného chlapa.
-----------------------------------------------------------------
Román „Čas vlků“, ze kterého je výše uvedená ukázka, zavádí čtenáře do konce doby kamenné. Autor Jan Padych se však zabývá i dalšími pravěkými epochami.

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 25.4.2015 16:27 | 
Přečteno: 738x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.