Kategorie: Výňatky, Bouře ve sklenici piva

Čáryfuk

ČáryfukBouře ve sklenici piva [výňatky] - (vydáno v roce 2004, nakl. Daniel Padych)
Zaduly nápory větru, ulicemi prolétávají odhozené papíry, zmuchlané letáky, cáry pestrých igelitových sáčků...

Zaduly nápory větru, ulicemi prolétávají odhozené papíry, zmuchlané letáky, cáry pestrých igelitových sáčků. Na dlažebních kostkách porubské Hlavní třídy se rozpleskly první tučné kapky. Rytmus jejich pleskotu začal zrychlovat. Dlažba byla v mžiku mokrá. Několik chodců se rozběhlo. Pavel také nečekal. Nejbližší skrýš před deštěm, podloubí na okraji ulice. Vběhl mezi několik stojících, ti nejbližší mu uvolnili místo. Nejvyšší čas! Na zem už nepleskaly kapky, nýbrž crčely celé provazy vody, tříštící se o kámen dlažby.
Aktovku opřel o patu sloupu, trochu si přičísnul zmoklé vlasy, alespoň prsty rukou, upravil si košili a kravatu. Déšť neslábl, ulice vedoucí dolů k náměstí zela prázdnotou. Odkudsi z druhého konce podloubí se ozval jakýsi hlas, který mu připadl povědomý. Ohlédl se. No jasně! Kdo jiný než Čáryfuk! Starší ošuntělý muž, menší a trochu shrbený, vlasy šedivé, i do špičky zahrocený plnovous, zrovna jako u pohádkového kouzelníka, po kterém má tenhle bezdomovec svoji přezdívku. Čáryfuk, na zádech ošuntělý batoh, v rukou několik pokrčených a podřených igelitových tašek naditých věcmi, které buďto dostal nebo našel, se rozšafně usmívá na lidi skrývající se před lijákem: „Tak co, přátelé! Prší nám? Prší?“
Nikdo mu neodpovídá, každý by nejraději hned zmizel z jeho blízkosti, zmoknout však je zřejmě horší.
„Spěchali byste, co? Ale nemůžete! To je hrůza, co? Opravdu děs a hrůza! Věřím vám!“
Několik lidí z jeho blízkosti poodešlo na opačnou stranu.
Skvělá nálada bezdomovce neopouštěla. „Tak co?“ rozřehtal se ještě víc. „No tak poručte tomu dešti! Jako ten major bermudské armády, co mu říkali generále, armádní maršálku, generalisime, božeci Zoltáne Nemethe!“
Stále zuřivě lilo a Čáryfuk se podle všeho skvěle bavil, když měl najednou tolik posluchačů. Pavel ho potkával poměrně často. Asi je málo těch, kteří toho bezdomovce neznají a nechtějí se mu vyhnout, když ho někde potkají. V minulém týdnu probíhalo v jedné galerii zahájení vernisáže známého ostravského malíře. Čáryfuk se tam z ničeho nic objevil a přerušil úvodní slovo řečníka, profesora z ostravské univerzity, hlasitým: - Co tu dávají zadarmo? - Celkem čtyřikrát ho vyvedli pořadatelé ven a pokaždé se vrátil, vždy jinudy. Povídá se, že je neúnavným návštěvníkem vernisáží, hlavně když se podává občerstvení zdarma. Ale taky rád debatuje o obrazech a docela se prý vyzná. To však dokáží ocenit jenom takoví, kteří opravdu umějí. Nikde ho rádi nevidí. Do některých ostravských restaurací mu už dávno zakázali chodit, protože tam vždycky bez výjimky obtěžuje hosty a domáhá se půjčení menších finančních částek, které pak samozřejmě nevrací. Povídá se o něm, že má vystudovanou vysokou stavební školu a kdysi byl velkou rybou na některém z národních výborů. Někdy po revoluci přišel o práci i o svůj byt. Prý ho ale ve skutečnosti nezničilo nic jiného, než sklony k pití.
Déšť poněkud slábl, avšak Pavlovi už bylo jasné, že se ke klientovi na schůzku včas nedostane, dokonce ani ve slušné lhůtě takzvaně po.


Dostal se do proudu aut na mostě mezi areálem někdejší známé obchodní organizace Budoucnost a Kotasovým stadionem. Posouval se střídavou rychlostí, pomalu, hbitěji, hop na brzdu a zase pomalu. Vedle něho se stejně pomalu sune autobus místní dopravy. Za skly je vidět plno dětských hlav. Jako by cestovala alespoň celá třída. A vzadu na sedadle, ani ne o moc větší než ty děti, povědomá postava, starý muž s vousem. Čáryfuk! Usmívá se, on se tedy většinou usmívá, ale teď se usmívají i ty děti. Čáryfuk mluví a rozkládá přitom rukama a všichni uvnitř se smějí, některé děti obzvlášť srdečně, takový smích k neudržení, jak je vidět, dokonce i slyšet. I na samotném Čáryfukovi je znát, že je opravdu veselý. Kdo ho vlastně nazval po antickém filozofu Diogenovi? Kdysi někdo v baru Véčko. Jemu asi více sedí ten Čáryfuk...


V hospodě se náhle zjevila povědomá postavička. Bezdomovec Čáryfuk. Všechny pozdravil naprosto zřetelně: „Buďte zdrávi! Hospodo, hospodáři, hostesky a hostující gastarbajtři, velevážení přísedící!“
Měl na sobě plandavé pláteňáky, které si najednou vykasal a ukázal nohu ovázanou fáčem, přes který prosakovalo něco jako zaschlá krev nebo hnis. Kohosi poblíž natáhlo ke zvracení. Několik chlapů se rozkuckalo.
„No to nám tu nedělej, Čáryfuku!“ přihnala se k bezdomovci servírka a už ho vystrkala ven z hospody, zřejmě aniž se ho dotkla. Venku mu asi domluvila, protože dovnitř už nepřišel. Nevítaný host! Provokující už svojí pouhou přítomností. Opravdu jako ten antický Diogenes. Ten prý byl u lidí oblíbený. Mnohem hůř měl dopadnout bajkař Ezop, rozlícený dav ho prý svrhl ze skály. U Čáryfuka se nikdo žádného násilí neobává, s ním určitě nikdo surově nezachází. Každý přece ví, jak dopadl a jak může dopadnout snad každý druhý. Tak se to aspoň říká.


Cestu k tramvaji vzal poněkud obloukem, ale pořádným. Měl ohromnou chuť si někam sednout a vytroubit si aspoň jeden škopek na ex. Nahlédl do Téčka, nijak plno, jenom pár neznámých hostů u stolů, zatímco u baru sedí jediná známá tvář, vedle něho však člověk poněkud ošuntělejší a mastné vlasy střapaté, snad už dlouho nepoznaly ani hřeben, o šamponu nemluvě. Ten známý, Milan Sabovčík, tak pětačtyřicátník, vysoký černovlasý s vousy. V poslední době nejvíc maluje olejem samé historické postavy a uhlem dívčí profily a akty, ale za pár piv dokáže i běžný portrét, spíchnutý narychlo, avšak výstižně. Dveřmi z kuchyně vyhlédla servírka Jarunka, hezká černovláska: „Dáte si jedno?“
„Kvůli němu jsem přišel,“ přikývl a obsadil vedle Milana Sabovčíka vysokou barovou stoličku. Ošuntělý muž za Milanem zrovna jedl příborem.
Milan kývl jeho směrem: „Je to bezdomovec, abys věděl, koupil jsem mu jídlo a pivo, dal jsem mu cigára. Pořád mi jenom brečel, že skoro celý týden nejedl nic pořádného. Já jsem dostal honorář za svého posledního Masaryka, tak jsem toho chudáka pozval. On to všechno špatně snáší, víš. Je to taková slabá povaha. Ať se nají, když může.“
„Ty se s ním nějak znáš? Jste kamarádi?“
„Žádní kamarádi,“ potáhl si Milan z cigarety a vypustil mračno dýmu, „chrápal u nás ve sklepě a když jsem ho tam našel, rozbrečel se jako malý, tak jsem ho sem přitáhl, jeden oběd pro bezdomovce mě nezabije, sice sám asi zítra nebudu mít co žrát, ale já to snáším dobře, na rozdíl třeba od něho.“
„Povídal, jak se ocitl bez domova?“ jen tak znovu prohodil Pavel. „Jeho se neptej, ale ty nevíš?“
Milan se na něho zahleděl, čpěla z něho kyselost po vydatném pití: „To máš dneska dříve než nové bačkory, kamaráde, máš to dobré, když o tom vůbec nic nevíš.“


Pavel už ledacos slyšel o soudním vystěhování velkých dlužníků nájemného, ale nijak se o ty věci blíže nezajímal. Bezdomovců vidí na ulicích dost, obzvlášť jednoho je vidět až příliš. Je to starý Čáryfuk, nezvaný host vernisáží, autogramiád a podobných společenských nobles, kde se dá zdarma napít a pojíst. Čáryfuk prý chodí spát někam do azylového domu Armády spásy. Když přišel o práci, přišel taky o příjmy a tím i o svůj byt...
Milan něco promluvil k bezdomovci, pak se obrátil zpět na Pavla: „To máš tak, příteli, když smrdí bezdomovec, je to úplně normální, ale když smrdí milionář, pak je to prase, které si na bezdomovce jenom hraje a nedokáže se umýt!“
Zvláštní! pomyslel si Pavel. Asi když člověk až tak uvažuje o bezdomovcích, nejspíš se sám dokáže promítnout do jejich situace. A kdo ví, jak Milanovi vynášejí jeho obrazy, své Masaryky a Rudolfy Druhé, jak je vidět, sice prodává, avšak že by se jimi kdovíjak opeřil, to mu určitě nehrozí.


Zrovna když vcházel, dva zdravotní bratři opatrně vedli po schodech malého shrbeného staříka, jeho tvář s šedivým vousem do špice byla poněkud vrásčitější než jindy, avšak Pavel ho snadno poznal a zastavil se. Vždyť je to Čáryfuk! Bezdomovec, prý docela slušný znalec výtvarného umění. Kdysi vystudoval vysokou školu stavební, pracoval na národním výboru, po revoluci upadl do potíží, přišel i o svůj byt. Zůstal mu jenom alkoholismus, s ním věčný smích a recese. Teď ho vedou zesláblého a nemocného. Ne však aby ho vyprovodili, jak ho obvykle vyváděli pořadatelé z vernisáží. Spíše to vypadá, že ho vedou na nějaké vyšetření. Po jeho tak příslovečné dobré náladě a ironickém výsměchu ani zbla. A přitom je to asi vůbec to jediné, co mu ještě pořád zůstávalo, když o všechno ostatní už dávno přišel. Asi to s ním je hodně zlé. Zdá se, že Pavla nepoznal, jinak by se na něho zasmál s nějakou podivnou průpovídkou. Jenomže Pavel je pro Čáryfuka jenom jeden z mnohých, snad ze statisíců, které potkává v Ostravě a v okolí. Jistě, nemocnice je jedním z míst, kde se člověk hodně zamýšlí nad sebou, nad jinými, hlavně nad tím, co bude, třeba zítra nebo za několik let, anebo taky za nějakých dvacet třicet, pokud se ovšem dožije.

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 17.11.2012 21:30 | 
Přečteno: 1583x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.