Kategorie: Výňatky, Čas vlků

Čas vlků

Čas vlkůČas vlků [výňatky] - (vydáno v roce 2007, nakl. BETA BOOKS Praha).
  Jenom co muži a mladíci zahnali zvířata do ohrad a udělali, co ještě bylo zapotřebí, posadili se k ohni před mužským domem, aby ti starší mohli vyprávět mladším o památných časech a pradávné zkazky.

Bylo o čem hovořit, vždyť celá krajina kolem ahrchušské osady je doslova poseta významnými místy, zaznamenanými do vděčné paměti lidí, kteří tu žili celé dlouhé věky, budovali vysoké a dlouhé domy, osévali pole, pásli stáda a zhotovovali řadu užitečných věcí.
    Oheň planul, muži a mladíci srkali horkou polévku z hliněných misek, přitom neopomněli odstříknout pár kapek do ohně, jak je odvěkým zvykem. Žhnoucí kotouč na nebi pozvolna rudl, temněl a vychládal stejně jako větřík, který pofukoval po unavených tělech, čechral prosté vlasy mladíků i vlasy, vyčuhující mužům zpod čepic, huček a beranic, které na veřejnosti pokud možno neodkládali, stejně jako své hrubé kožené pásy, neboť zralému muži se nesluší, aby ho někdo viděl bez pokrývky hlavy a bez pásu.
Kmet Chantviš, nejpřednější z ahrchušských mužů, dbal, aby při řeči i naslouchání každý dělal něco užitečného. Tak někteří strouhali pazourkovými noži kolíky, jiní obrušovali kamenné sekerky a jen ti nejzkušenější štípali pazourek.
    Sem tam se někde v odlehlých koutech Ahrchuše rozštěkali dva psi, jako by si navzájem odpovídali. Bylo je slyšet velmi zřetelně i přes křik a lomoz, vycházející z hrubých ohrad a košárů, kde se dobytek, ovce, kozy a vepři dosud ještě zcela neuklidnili po celodenní pastvě.
    Toho večera muži obzvlášť vzpomínali na některé předky, kteří se vyznamenali dalekými výpravami za slávou a kořistí. Pak ale najednou kdosi podotkl, že Prabába Itšarva si nepřeje, aby muži takto odcházeli z Ahrchuše, a hovor se náhle převedl úplně jinam. Kterýsi z mužů sice připomenul jednoho ze starých sousedů, že na něho pro jeho odvahu a činy vzpomínají u svých klanových ohňů muži v dalekých končinách, ale ostatní řečníci začali raději hovořit o něčem jiném a někteří se dokonce zvedli k odchodu k domům svých žen.
    Velmi pozorně naslouchal Čarš, který byl přijat mezi muže teprve před necelými dvěma lety. Do té doby žil ještě v domě své matky v osadě Cheliš, vzdálené od Ahrchuše necelý půlden ostré chůze. On rozhodně do domu svých žen nepospíchal. Raději by dále poslouchal zkazky o odvážných mužích. Cítil se hodně unavený, vždyť od časného rána tahal ze země kořeny seschlých pařezů, jak se to dělává, aby se původně lesní půda dala upravit pro budoucí pole. Pak si na chvíli zastřílel z praku, což dělá nesmírně rád, vždyť ve střelbě prakem se mu hned tak nikdo nevyrovná. Za mužským domem u křovin má zaraženou hůl, kterou si obarvil, a do ní se strefuje, někdy z pořádné dálky. Když se ale muži sesedli k ohni, nesměl tam chybět ani on. A toho večera opět slyšel o odvážných mužích a o jejich hrdinských činech. Občas se přistihl v myšlenkách, jak by asi vyprávěli o něm, kdyby něco úžasného vykonal. Takové představy si vytvářel nesmírně rád. Působily velmi příjemně, někdy až opojně, jako kdyby se napil toho nejlepšího opojného nápoje, který v mužském domě uchovává Kmet Chantviš, Strážce kvasu, nejpřednější z ahrchušských mužů.
    Sluneční kotouč už dávno poklesl za vzdálené vrchy a nebeská světélka, která se rozblikala po obloze, rozhodně spíše vybízela ke spánku než ke zbytečnému bdění, vždyť zítřejší den přinese stejnou námahu jako tento, ne-li ještě větší. Čarš chvíli přemýšlel, jestli půjde do domu svých žen, nebo zůstane na noc v mužském domě, což také může, vždyť řadu posledních nocí zde prospal a nikdo mu to nemohl vytýkat. A není sám, kdo chodí spát do domu mužů. Také Bilš, někdy i Šakhiš. Všichni tři žili v Cheliši u svých matek, všichni tři byli přijati mezi muže v ten samý čas a přivedeni do Ahrchuše. Ani jeden z nich však nechodí běžně spát do domu svých žen. ačkoliv by měl. No a Čarš? On to má obzvlášť složité...
    Velmi rád by chodil spát do domu svých žen, jenomže ze tří manželek by si ke svým příjemnostem zvolil jenom jednu, tu nejmladší a pohlednou Chmivu. S tou ale spí jeho nejstarší bratr Cherbiš. Po Čaršovi se chce, aby se společně s dalším svým starším bratrem Bešem podělili o zbývající dvě ženy, avšak on nestojí ani o jednu, ani o druhou. Nejsou ani staré ani škaredé, avšak příjemnosti nechce prožívat s žádnou z nich. Když nemůže spát s Chmivou, nechce ani její sestry. Ale upřímně, raději by prožíval příjemnosti s úplně jinou. S dívkou, která je však pro něho naprosto nedostupná. Správně by na ni ani neměl myslet. Podle dávných mravů ho strýc přivedl do rodiny tří sester, aby s nimi žil společně se svými dvěma bratry. Žádná jiná žena ani dívka by ho neměla zajímat. Snad o některých velkých svátcích, když je leccos dovoleno, avšak jindy ne. Dávní předkové nesmírně lpějí na starých obyčejích. Každý ví, že pradávné zvyky se musí dodržovat, jinak by se mohlo stát něco hrozného. I celý svět by mohl shořet a zbortit se. Stát by se mohlo ještě hodně jiných hrůz. Proto se obzvlášť viny proti dávným zvykům trestají co nejpřísněji. To proto musel v jeden jediný den vymřít celý klan a echeršká osada byla vypálena a srovnána se zemí. Z Ahrchuše tam není daleko, ani ne půl dne chůze proti proudu řeky, ale to místo je prokleté a nikdo tam nesmí ani vkročit. Někdy se kdeco proslýchá o Kmetu Arvadišovi ze sousední osady Gerhiš. Také on žije v malé chatě s ženou, kterou si sám vyvolil, což nesmírně vadí svatým stařešinám, neboť se to příčí odvěkým obyčejům. Občas ho přirovnávají ke Kmetovi prokletého klanu. Kdo ví, co to nakonec přinese. V Gerhiši je více mužů než v Ahrchuši a většinou za svým Kmetem stojí.
    Ačkoliv se mu nechtělo, přece jenom vstal od ohně a kráčel k domu svých žen.
    Skoro už za tmy prošel mezi ohradami se zvířaty, chystajícími se k nočnímu spánku, a dal se mírným svahem dolů. Zleva se proti nebi rýsovala rozlehlá hradba z dřevěných klád a kůlů. Ozhrva, Ohrada nebeských ohňů! Zrovna se nad ní jakoby vznáší jakýsi zvláštní jas, nejspíš z hranic, planoucích uvnitř. Tmu nasycovala vůně trávy, pach starého i čerstvého hnoje, bučení a mečení zvířat, ukládajících se v ohradách k nočnímu spánku. V dálce občas zaštěkali psi, neslo se to od zvlněné roviny s několika dlouhými domy a křovisky, táhnoucími se do dálky.
    Pokaždé, když tu chodívá, ohlédne se k ohromným hradbám Ozhrvy. Vždy ho už pouhý pohled naplní úctou i rozpaky. Je to nesmírně zvláštní stavba. Za první hradbu někdy mohou vstoupit i muži, avšak za tu druhou, ještě vyšší a s hlubokým příkopem, smějí jenom ženy a ještě ne všechny, a také ne vždy. Tam uvnitř je nejsvětější místo v celé krajině.     V mírném svahu už vidí dům svých žen. Pod ohromnou střechou z rákosů a trav ještě stěny svítí novým nátěrem, zatím ještě běloučkým, bez šmouh a pavučin. Až to v tom šeru oči táhne. Rohatá býčí lebka na štítu domu vyhlíží rázně.
    V záři ohně, mezi malinovými a lískovými keři, zahlédl několik dětí, zrovna k nim přichází tenoučká Chmiva, jeho nejmladší žena, a rozdává jim pečivo z pletené ošatky. Děti si berou a rozbíhají se. Čarš nikde venku nevidí ani žádnou další z žen, ani žádného z bratrů. Ještě se pro jistotu rozhlédne. V dálce k vysoké hradbě Ozhrvaši přichází nějaký stín, nevysoký útlý dívčí. Samozřejmě ví, o koho jde. Poznal ji i v šeru a matném světle vzdálených ohňů. Je to Abchelma, Krásná ovečka, vnučka Prabáby Itšarvy, ahrchušské velké Ahrmby, Orodovatelky. Malá černovlasá dívka se po něm dlouze ohlíží. Když se však ujistí, že ji zrovna pozoruje, okázale mykne ramínkem a zahledí se schválně na druhou stranu.
    Ani si nevšiml, jak náhle se vedle něho zjevila Chmiva, jedna z jeho žen. Špičatým vřetenem ho lehce píchla do ramene. Asi k němu musela přiběhnout, když před chviličkou ji ještě viděl o pořádný kus dál. Zároveň ucítil vůni máty a heřmánku. To z vlasů, které sice jako vdaná žena mívá zakryté, ale ta vůně vychází i přes šátek.
    "Ta není pro tebe, Čarši!" zašeptala a významně se na něho zahleděla. "A nedívej se tak na ni, ať z tvého pohledu nedostane horečku!"
    "A ty, moje žena, jsi pro mě?" prohodil k ní chladně. Stejně oba moc dobře vědí...
    Zahryzla se do rtu a ohlédla se, aby se ujistila, že nikdo nenaslouchá.
    "Víš dobře, že bych v noci byla ráda u tebe." pronesla tiše, avšak naprosto zřetelně.
    "A proč nejsi?" odsekl a držel se, aby to zbytečně nezaslechl nikdo z domu.
    V rozpacích sklonila hlavu a palečkem v měkkém střevíčku vydloubla z hlíny žlutavý zakulacený křemen.
    "Jsem přece stejně tak jeho žena jako tvoje. Cherbiš je starší, vždyť víš. I Beš je přece starší než ty."
    "Starší?" ušklíbl se. "No a co!"
    Mezi keři u dlouhého domu se přes stíny vrhané ohněm zřetelně vyrýsuje mohutná, téměř medvědí postava vousatého chlapa. Je to Cherbiš, Čaršův nejstarší bratr a Chmivin nejstarší muž. Cherbiš se skoro tváří, že je oba při něčem nachytal. Opřel si ruce v bok a dost ostře křiknul po Chmivě: "U hadí šupiny, tak co bude s tou večeří!"
    Chmiva chvatně omotala přízi kolem vřetena, také si dala ruce v bok a odsekla: "Máš ještě dvě ženy, tak co!"
    To Cherbiše jaksepatří namíchlo: "Ale já chci večeři od tebe! Ať chlupatý vám oběma skočí za krk!“
    Už dále si netroufla. Poslušně se sklonila, jako by si chtěla nechat nasadit ohlávku, a ochotně k němu cupitala. Vedle něho pak se prosmykla, jako by se bála, že ji snad uhodí. A s ní jako by odešly i její vůně. Čarš to sleduje s nechutí. Kdysi, aby jí udělal radost, jí chtěl nalovit zimní veverky na teploučký kožíšek, avšak rozmyslel si to. Pochopitelně! Proč by se namáhal, když ona...
    „A ty!“ zašilhal po něm vztekle Cherbiš, že mu až bělma očí zasvítila jako dva malé plamínky. „Co za ní běháš jako jelen za laní!“
    „Co? Jelen?“ To z domu zatím vyběhly obě další ženy, Chmiviny starší sestry, o něco víc udělané, než jejich mladší sestra. Vyšší Nrševa a o něco menší útlejší Gnša. Rovněž ony mají vlasy zakryté šátky, vždyť u vdaných žen se nesluší ukazovat vlasy.
    Z několika otevřených vchodů dlouhého domu vyběhlo také několik dětí, zvědavých kdo a proč tu potmě křičel.
    "No pojď!" poněkud jízlivě se na Čarše ušklíbl Cherbiš. "Máš tu ženy!"
    "I děcka!" vyprskne Gnša.
    "I děcka tu máš, Čarši!" ukáže Nrševa na caparty kolem. "Nevidíš? Jsou taky tvoje. Nebo snad ne? Jsou to snad stromky v lese? Nebo houby v mechu?"
    Do Nrševy strčí loktem Gnša: "Ale on se k nim asi nehlásí! Jako by viděl užovky a chrousty!“
    „A celý se stydí jako jelínek bez parůžků!“ přidává druhá.
    Obě ženy se rozřehtají, až to je slyšet daleko tmou a zřejmě i někde za vysokými hradbami Ozhrvy.
    Neřekl nic. Jenom se ohlédl, jestli je někdo poslouchá. Samozřejmě naslouchali. Sousedé od vzdálených dlouhých domů. Někteří dokonce přicházejí blíž, aby jim nic neuniklo.
    Jaksi podvědomě se Čarš ohlédne k Ozhrvě. U vysoké temné stěny pořád ještě vystává malá útlá dívka.
    Na pěšině mu před očima skoro zasvítí žlutavý křemen. Zrovna ten, co vyloupla Chmiva z hlíny palečkem své nožky. Sehnul se a sebral ho. Velikostí i tvarem akorát do praku. Zastrčil si oblázek za svůj široký kožený pás. Aspoň něco tak získal od Chmivy, své ženy.


Temně šedivá vápencová skála se tyčila nad objemnými chlupatými stany, sešitými ze zvířecích kůží a hrubou klecí s mladým medvědem. Poletující vrány vyplašily dvojici strak, které se s křikem snesly nad stany, kde zakroužily a vznesly se do objemné koruny dubu a tam se ztratily zkoumavému zraku vysokého statného muže, oděného v kožešinách. Byl to sám velký čongta Avačlan, první z místního klanu Ravhšů, lesních lidí, jejichž dávní předkové se spříznili s vlky. Ještě se ohlédl po vránách, z nichž některé posedaly do puklin ve skále, jiné na křoviny, jakoby vyrůstající odněkud z nitra skály, více jich však stále poletovalo sem tam. Něco se mu na tom úkazu nelíbilo. Něco mu vadilo. Tím spíš, že jeho dcera odešla daleko na poledne.     Z nejbližšího stanu vyběhly malé děti a s pištěním odběhly do křovin, odkud pak slyšel jenom jejich výskot a smích. Několik žen u planoucího ohně sdíralo kůže ostrými pazourky a zdrsněnými kameny. Nedaleko nich stojí mladý lovec, který se opírá o harpunu, jaká se mezi Ravhši používá od dávných věků. Mladík je celý obalený v chlupatých kožešinách, umně šitých, což jen zvýrazňuje jeho štíhlou a pružnou postavu. Ohlíží se kolem, hlavně pozorně sleduje všechno, co se hýbe mezi stromy. Je zrovna na stráži, neboť tábor je nutno stále hlídat. Tím spíš je třeba být pozorný, neboť z tábora nedávno odešlo několik mužů na dalekou výpravu. Kdyby neodešli, asi by tábor nikdo nehlídal tak bedlivě. Vždyť tady, v krajině jeskyní a skal žádní nepřátelé nežijí, ani se sem neodváží. Jenomže ti muži odešli za čongtovou dcerou, takže to nebyla jenom obyčejná výprava. Všichni Ravhšové vědí, kdo je dcera velkého čongty. Dobře vědí, za jakých okolností se dostala mezi Ravhše a co ji táhne zpět k Amhšům, odkud přišla.
    Čongta Avačlan, což v řeči Ravhšů znamená Váženého muže a Nejlepšího lovce, musí stále myslet na svoji dceru. V myšlenkách s ní hovoří a vyčítá jí, že odešla. Chičhirgan, to jsi neměla! Proč? U Ravhšů je mír a klid. Tobě to ale nic neříká. Ty jsi přece vyvolená.
    Už několik nocí ani pořádně nedokázal usnout. Lépe by bylo, kdyby Chičhirgan chtěla žít jako jiné ženy. Ale ona odmítla všechny ty skvělé muže a raději odešla, aby napravila velkou křivdu, a nejenom proto. Chičhirgan už je taková. Jiná nebude. Ibeiginové to vědí stejně jako on. Odešla s mladým lovcem Dhočinem, ale ani s ním nechce vítat na svět děti. Poslouží jí jenom jako průvodce a pomocník. Čongta Avačlan si přece jenom myslel, že s jedním průvodcem se neodváží odejít, anebo že se brzy vrátí. Ona se nevrátila. Proto za ní poslal nejlepší muže v čele s prvním lovcem klanu Ajahranem, Harpuníkem. Všichni jsou to skvělí lovci, ale i bojovníci. Takoví u Amhšů chybí. Oni mu Chičhirgan ochrání a pomohou jí.
    Jenomže Amhšů je nesmírně mnoho a Ravhšů málo. Ravhšů bylo odjakživa mnohem méně.
    Toho dne se velký čongta Avačlan vydal k Zubří jeskyni na okraji velkého údolí. Vzal s sebou svůj buben z pomalované kůže medvěda, kterého kdysi zabil v souboji. Také obě paličky byly zhotoveny z medvědích kostí. Samozřejmě nezapomněl na řádně nasmolenou pochoden.
    Zubří jeskyně bývala odjakživa svatým místem, jakému nebylo jinde rovno. Čongta Avačlan ji považuje za svatější, než velké kruhové Ozhrvy z mnoha kůlů, které viděl na poledni u Amhšů. Hluboko v úzké chodbě jsou ještě stěny pokryty barevnými malbami, které tam zanechali dávní předkové Ravhšů. Zrovna tam se čongta Avačlan rozhodl jít podpořit svoji dceru.
    Už když se přiblížil ke skalní stěně, viděl zřetelně obraz býčí hlavy. Jedno oko otevřené, druhé přimhouřené. Otevřenou nozdrou vytékala na denní světlo podzemní řeka. Poté, co rozžal pochodeň a požádal ibeiginy světa i podzemí o přízeň, vkročil do tekoucí ledové vody.
    Tak mu záleželo na Chičhirgan a byl zaujatý, aby jí takto co nejlépe prospěl, že ani nevnímal mrazivý dech podzemí.
    V úzké chodbě u stěny s něčím, co připomínalo barevné kresby zvířat i lidí, začal bubnovat, stále ve stejném tempu. Přitom vytrvale opakoval:
    "Chičhirgan, ibeiginové ti přejí! Chičhirgan, ibeiginové ti přejí!"
    V nitru jeskyně buben zněl tlumeně.
    Jako údery srdce v hrudi Matky Země.


Čarš svléká halenu a pouští ji do trávy vedle své kamenné sekery a pazourkového nože. Lehkou koženou čepici však na hlavě má stále, vždyť se nesluší, aby chlap chodil s hlavou nepokrytou.
    Protáhne se. Teprve si uvědomí, že se všude rozléhá neodbytný zpěv cvrčků. Je čas si trochu oddechnout. Kořeny ohromného pařezu drží v zemi, zarostlé po celé dlouhé věky, jen tak snadno s nimi člověk nic nepořídí. Všechny, co tu jsou, musejí pryč, aby uvolnily místo budoucímu poli. Půda je tu dobrá, zrovna taková, na jaké jsou všechna ostatní pole na rozlehlém území ahrchušské osady.
    Rozhlédl se po obou svých druzích. Úporně se potýkají se svými pařezy. Šakhišův je mohutnější, zato Bilšův má kořeny rozrostlé doširoka.
    Blíž je Šakhiš, stejně vysoký jako Čarš, o něco dál pak dlouhán Bilš. Kolem jejich upocených těl krouží a bzučí ovádi. Hlavně Šakhiš mívá většinou něco k snědku a zrovna by to i Čaršovi přišlo vhod. Hlad má jako mladý jezevec.
    "Jedl bych!" křiknul.
    Oslovený se napřímil a jenom mávl rukou, než se opět sklonil s hrubou holí k vyčnívajícím kořenům. Jasně dal najevo, že Čarš ho vůbec nezajímá a jeho hlad tím spíše. Doby, kdy oba spolu vycházeli skvěle, jsou dávno ty tam.
    Ani od dlouhána Bilše se Čarš žádného jídla určitě nedočká. Je zbytečné se ho ptát. Vždyť ti dva jsou jeden jako druhý. Hlavně vůči němu! Nic od nich nemůže chtít. Nic dobrého.
    Že raději nešel na lov ryb! Už by si jednu upekl. Určitě by šel raději na ryby, ale cožpak záleží na tom, co by chtěl dělat? Musí poslouchat jako každý druhý obyčejný muž.
    Uvědomil si, že za širokým pásem má kulatý žlutavý křemen, který včera večer jeho žena Chmiva vyrýpla nožkou z hlíny a on si ho pak vzal. Sáhl si za pás a oblázek vyprostil a potěžkal v prstech i v dlani. Velikost i váha přesně do praku. Zrovna sice nemá tvář ani jinou část těla označenou vzory opravňujícími k lovu a zabíjení, avšak když střelí ptáka, klidně si ho upeče a o odpuštění požádá až pak. I staří lovci to tak někdy dělají.
    Chmiva, jeho žena? Musel se až trpce usmát. A přitom by věkem spíše odpovídala jemu než medvědu Cherbišovi. Ale to je přece úděl nejmladších bratrů, všechno nejlepší si zaberou ti, co přijdou dřív. Ale upřímně, kdyby si měl přiznat, kdo se mu v celé ahrchušské osadě líbí ze všech nejvíc, pak by to ale nebyla ani Chmiva. Jenomže na Abchelmu, vnučku velké Ahrmby Prabáby Itšarvy, by správně ani neměl myslet. Kdo je on a kdo je ona?
    Odmotal si od pasu prak, založil kulatý křemen do kůže, obtočil si jeden řemínek kolem zápěstí a druhý konec sevřel v dlani. Nad křovinami a podél větví stromů všelijak kličkují motýli. Nahoře letí rorýs, na toho si netroufá. Zato shora od vršků stromů se snáší holub. Zdá se, že chce usednout nad husté křoví, obsypané svěžími lístky a pestře žlutými květy. Najednou však prudce změní směr, poplašeně vzlétne a zmizí někde nahoře v široké koruně, oblétané motýly, včelami a mouchami.
    Čarš by se měl opět rozhlédnout, zda nepoletí nějaký jiný pták, ale na tom holubovi mu něco vadilo.
    Změnil směr letu!
    Tak najednou. Z ničeho nic. Něčeho se polekal, to je víc než jisté.Čeho asi?
    Podíval se ke křoví.Že by...
    Někdo tam je!
    Pochopil, co musí udělat. Co nejméně se tam dívat, vždy jen krátce a letmo, protože pokud tam někdo opravdu číhá, nesmí nic tušit.
    Ohlížel se dokola. Přitom si povšiml, že zrovna v místě, nad nímž holub změnil let, rýsuje se za listím nějaký stín. Zahlédl hlavu i ramena.     Někdo tam je, a přátelský určitě není. Ukrývá se.
    Jistě někdo cizí! Možná nepřítel. Co, když lovec hlav?
    Čarš se rozhodl. Zahleděl se jinam, ale jen proto, aby zákeřník nepochytil podezření, že o něm ví...
    Chvíli přemýšlel, jak nejlépe zamířit, vždyť prostřelit křoví není jen tak. Ale jde spíše jen o pár zplihlých lístků a žádnou spleť větví.
    To by mělo vyjít.
    Musí to vyjít!
    Zatočil prakem. A ještě několikrát. Řemínek pustil právě včas.
    Oblázek letěl přesně, kam ho poslal. Zapadl do křoví jako šíp. Tam se ozval tupý úder a slabý výkřik. Odtud se nažloutlý křemen vznesl nahoru a zmizel někde v hloubi lesa.
    Čarš zvedl ze země kamennou sekeru a pazourkový nůž. Udělal několik dlouhých kroků a pak následoval vysoký a dlouhý skok nad křovím. Dopadl na nohy a stěží udržel rovnováhu. Co viděl, ho překvapilo a ne zrovna málo. Téměř stál na ležícím chlapovi, celém obaleném v chlupatých kožích, který měl dlouhé světlé vlasy rozhozené po zemi. Tvář neznámého pokrývaly rozmazané barevné šmouhy. Spíše připomínal divoké zvíře než člověka. Z čela mu stéká úzký proužek krve. Nad ním stojí skloněná žena, dost vysoká, v chlupatých kožešinách jako ten ležící. Avšak vlasy má rusé a tvář ozdobenou jen dvěma rudými šmouhami napříč, zato plnou pih a docela hezkou. Vyděšená je tak, že hned neví co dělat.
    A na zemi, vedle těch dvou leží další postava.
    To je přece...
    Abchelma! Je to ona! Ovečka! Prabábina vnučka. Ale jak se sem dostala? A zrovna takhle?
    Schoulená na slehlé trávě, ruce i nohy spoutané, v ústech krutě zaražený hnusný chlupatý roubík. Očima divoce koulí, je určitě ráda, že Čarše vidí. Zároveň jako by mu chtěla užuž něco říct, ale nemůže.
    Jenomže není čas, aby jí přeťal pouta nebo aspoň vyrval roubík. Ani nemá kdy přivolat své druhy. Ale vždyť ani žádnou pomoc nepotřebuje, dobře ví, kdo by si nakonec přivlastnil zásluhy.
    Pouze ještě musí něco udělat s tou chlupatou zrzkou, která zjevně chce sáhnout po ležícím oštěpu.
    Čarš ho hbitě přišlápne.
    Chlupatá zrzka se tedy v mžiku rozběhne pryč a křoví se za ní zavře.
    Čarš skočí za ní, ale nepodaří se mu ji hned chytit. Probíhá tedy křovím a mezi stromy, vyplaší zajíce a koroptev, avšak uprchlici nikde nevidí. Ještě se prodere několika shluky křovisek.
    Neznámou však nikde ani nezahlédl. Ani nic, co by naznačilo její přítomnost.
    Rozbíhá se tedy zpátky. Chvíli mu však trvá, než najde to správné místo, už tam zastihne jenom ležící a zmítající se Abchelmu. Vyrve jí roubík z úst a přetíná pouta.
    "Zabij ji! Zabij!" ječí po něm Abchelma až nepříčetně. "Rozškubu ji! Jako žížalu ji přetrhnu! Jako pavučinu ji rozcupu!"
    Vztekle dupala po toulci se šípy a po oštěpu i jiných věcech, které zůstaly na zemi ležet po obou uprchlých cizincích.
    Křik zaslechli oba mladí muži, lopotící se na palouku. Přihnali se a hned byli ochotni dopadnout a zabít únosce.
    Rozběhli se, Abchelma za nimi. Prohledávají křoví, bodají dovnitř oštěpy, pouštějí tam šípy, sotva se jim něco zdá podezřelé. Svojí úporností připomínají kančíky. Prohnali starého tetřeva a několik veverek, avšak políčeno mají na jinou zvěř…
    Abchelma z ničeho nic strčí Čarše do ramene, vztekem jen srší!
    "Jak to, že jsi ji nezabil!" skoro dupe do země a svírá pěsti. "Tobě se líbila ta ještěrka, co? Že ona tě uřkla? Přiznej se."
    "Jakože jeleni běhají po lese, ani jsem neměl čas si ji prohlédnout!" bránil se.
    "Nelži mi! U velkohubé lněné tetky, nelži!" zavřískala opět jako nepříčetná. "Ještě přiběhla, šlápla mi na krk a řekla, že mě stejně dostane! Ale já dostanu ji! A hned! Hledej! Všichni hledejte! Nemohli utéct! Jsou tu!Blízko!"
    Raději šel hledat, než by poslouchal nadávky, že tamtu nechal utéct.
    Ti dva se obrátili každý svým směrem. On si vybral třetí. Nešel daleko. Shora klesal malý zelený lipový lístek, vítr ho nesl. Čarš pohlédl nahoru, odkud spadl. Je to lípa, hrubá, rozložitá. Nahoře se na větvi houpá toulec se šípy, zřejmě zachycený při pádu shora. A nad ním... Větví a kmene lípy se drží postavy, jedna větší, chlapsky rozložitější, tvář pestře napatlaná a ještě k tomu zakrvácená. Zato ta menší, o něco útlejší, žena celá v chlupatém, se zrzavými vlasy. Na hezké pihovaté tváři dvě rudé šmouhy, u pasu malý bubínek, dřevěný rám a kůže, nepochybně lidská. To nebude jen tak obyčejná lovkyně, napadlo ho.
    Oba na něho hledí shora. Lovcovy oči chladně, skoro by se dalo říct, že s pohrdáním. Zato ta rusovlasá žena s bubínkem, její oči ho zvlášť přitahují. Ta tvář s pihami. Hledí sice poněkud vyděšeně, asi jako zajíc polapený do sítě, ale je hezká. Je přímo úžasná! Určitě by se mu líbila.
    Teď zaváhal. Co udělat? Co by udělali jiní Ahrchušští? A co udělá on?
    Rusovláska tam nahoře na něho něco ukazuje. Pochopil, že jde o nějakou posuňkovou řeč a docela jí rozumí. Něco jako: mám tě ráda, uznávám tě, neubližuj mi... Tak nějak to míní. Ale cožpak on se může řídit tím, co po něm chce nepřítel? Chtěli přece unést Abchelmu! A kromě toho... Tak co po něm ještě chtějí?
    Pochopila, že on je v rozpacích. Ale možná její úsměv není jenom kvůli tomu, aby je neprozradil.
    Ale jsou to nepřátelé. Únosci!
    Začalo se to v něm vzlínat a bouřit. Už hodlal zavolat na své, když ta rusovláska shora opět ukázala, že ho má ráda, ať jí neublíží.
    A to rozhodlo. Sám nechápal, proč.
    Ještě se nahoru na tu tvářičku se dvěma rudými šmouhami a množstvím pih usmál. Jen krátce a mohlo to vypadat jako ušklíbnutí. Obrátil se a šel zpět ke svým. Vůbec nepospíchal. Jenom se ještě z dálky ohlédl. Nahoře na větvi se už jen houpal toulec se šípy. Ani ji, ani toho chlapa už neviděl. Skoro se zdálo, jako by s tou lípou srostli, anebo snad odlétli jako nějací ptáci.


    Abchelma, Krásná ovečka, vedla Čarše přes dřevěný most z hrubých klád nahoru mírným svahem kolem zahrádek velkých domů, na jejichž štítech se vyjímaly vybělené rohaté býčí lebky. Přivedla ho k mohutné bráně z masivních břeven. Pokorně poděkovala mocnosti brány, vzala ho za ruku a oba zároveň prošli mezi vysokými hradbami z mohutných kůlů, kterou jim pootevřely dvě Achrely, bojovnice v černých halenách a krátkých suknicích.
    Ocitli se na travnatém prostranství před druhou hradbou, která se pyšně vypínala do výše nad hlubokými příkopy. Kromě křoví a nevelikých stromků se mezi oběma řadami hradeb také jakoby choulily dvě chaty se střechami z rákosu.
    Zrak mu sjel dále k průchodu, kde na něho doslova zíval otevřený prostor. Raději sklopil zrak. Tam by se dívat ani neměl.
    Obě bojovnice si jeho kradmého pohledu všimly a postavily se tak, aby už podruhé nic nezahlédl, anebo možná aby ho při takové troufalosti snadněji usvědčily.
    Abchelma ho s nimi nechala stát a odběhla k jedné ze dvou chat.
    Nečekal dlouho. Prabába Itšarva, shrbená pod tíhou narozených a zemřelých zim, se ukázala v dvířkách chaty. Pomalu odměřovala každý svůj krok. Přicházela ohnutá, poněkud pajdala,opírala se o čakan, zakončený pazourkovou sekerkou, na hlavě zkroucený temný šátek s uzly. Všiml si jejího náhrdelníku z mnoha mušlí, korálků a jiných ozdob a hned se mu ulevilo. Poznal, že to je jiný náhrdelník, než o kterém už tolik slyšel. Její temné roucho se honosilo množstvím střapců se všelijakými přívěsky, talismany, amulety a návazy. U pasu se jí na řemínku pohupoval bubínek, pestře pomalovaný.
    Abchelma opravdu přivádí Prabábu přímo k němu. Až je z toho celý nesvůj. Stojí jako dřevěný čep, zastrčený do vystrouhané díry, trochu se mu roztřesou kolena a skoro se mu rozdrkotají zuby, přitom se tak snažží, aby se ovládl.
    Ještě nikdy k němu Prabába Itšarva takto nepřicházela, nikdy si ho takto neprohlížela. A vlastně co je ve srovnání s ní on? Ona je přece Ahrmba! Orodovatelka! Svatá žena! Jedinečná! Bez ní by v krajině ani nemohlo nic žít. Nic by nerostlo, nic by se nerodilo. Také by nic neumíralo. A on? Jen obyčejný mladý muž.
    Už jen z toho, jak se po něm podívala, na něho sedala hrůza. Vždyť už jenom její pouhý pohled prý dokáže člověka ochromit. Dokonce zabít, kdyby se jí zachtělo. Ani svatou masku by si nemusela nasadit…
    Abchelma Prabábě šeptem vylíčila, co se stalo. Vůbec té jejich tajné řeči nerozuměl. Jak by také mohl obyčejný chlap rozumět tajné řeči žen!
    Stará žena na něho hledí po očku, napřed znepokojeně. Stále přikyvuje, chvíli se usmívá, nakonec však se zamyslí a ohlíží se ke vzdáleným vrchům, které je trochu vidět nad okraji vysokých hradeb. Bedlivě naslouchá tomu, co jí vnučka šušká tou jejich tajnou řečí: „...šasi tess sanas rusuši sisuss..."
    Potom Abchelma s nesmírně milým úsměvem přiskočí k Čaršovi, vezme ho za ruku a přitáhne až k Prabábě. Je od ní skoro na dosah ruky. Slyší stařecký dech a cítí něco, co mu připomíná vůni teplem rozteklých pláství medu. Nebo spíše letní lípu, z níž se k zemi natahují nitě lepkavé šťávy. Pozoruje vrásčitou tvář, rozbrázděnou jako nějakými řezy, odkud si ho zkoumavě prohlížejí neuvěřitelně čilé oči. Prabába si ho opravdu prohlíží pozorně. Skoro ani ne jako člověka, ale spíše jako se prohlížejí býci, berani a kozli. Vždyť je pro ni jen pouhým chlapem. Pak se najednou rozesmála trochu skřehotavým smíchem a pronesla jemu zcela neznámé slovo, anebo snad několik slov pohromadě, což ještě ke všemu několikrát zopakovala:
    "Dešichederuši!... Dešichederuši!... Dešichederuši!"
    Abchelma se zahleděla na Čarše, také se rozesmála, její smích nabývá a sílí. Přidají se i obě bojovnice. A rozřehtají se tak, že se pleskají do stehen. Smích se ozve i za Čaršovými zády. To se tu k jeho překvapení objevila z ničeho nic i hrnčířka Dhirhma, s šaty ušpiněnými od hlíny. Přitom jí na tváři silně zrudla skvrna, kterou má od narození.
    Prabába se až zakucká, takže Abchelma ji musí svými pěstičkami uhodit do zad. Pak se opět rozesměje, avšak o poznání opatrněji. Za chvíli už na nic nedbá, chvílemi až piští.
    A on? Připadá si opravdu hloupě. Dobře ví, že ten až přespříliš veselý smích, spíše výsměch, patří jemu. Vůbec nechápe proč. To jedno jediné podivné slovo, pokud to nebylo slov víc, si dokázal jenom zapamatovat. Porozumět však bylo zcela nad jeho možnosti.
    Dešichederuši!


    K nedaleké dobytčí ohradě se unaveně přibelhá letitá žena, v jedné ruce proutěný koš, ve druhé zahnutou hůl, na zádech krosnu s natrhanými bylinami a květy, u pasu malý bubínek. Její šat je opatřen drobnými přívěsky, ty rovněž poukazují na to, o koho jde. Je to vědma Rmachva z lesní samoty. Ani ona nesmí jen tak přijít až úplně k mužskému domu. Zůstává proto v patřičné vzdálenosti.
    "Mládenci, ať vás půlnoční holky nechají spát!" opáčila s úsměvem, "kde máte toho hrdinu, co zachránil naši Abchelmu?"
    Hned několik jich ukázalo na Čarše, skrčeného nad prací. Kmet Chantviš na něho ukázal svojí vyřezávanou berlou.
    "Tady jsem!" odložil Čarš na okamžik brousek a sekerku, zvědavý, co po něm může chtít zrovna ona.
    Stařena ukáže za mohutnou stavbu mužského domu: "Tam tě čeká vzkaz od matky!"
    "Co je s matkou!" postavil se prudce. "Přitížilo se jí?"
    "Éééé naopak!" se smíchem pronesla vědma. "Je moc ráda, že má takového syna! Matičky medvědů a vos! Že jste na něho pyšné!"
    Čarš všeho nechá a jde za dlouhý dům, kam běžně chodívá vrhat prakem. Vůbec mu to nedává smysl. Matka? Co je s ní? Vždyť v poslední době skoro ani neopouští jizbu, pořád se cítí slabá a vykašlává hleny, někdy i s krví. Bolí ji všechny kosti, nejvíc pak klouby, což je u starších lidí obvyklé, vždyť někteří pořád jenom sténají bolestí a stěžují si, pomoci jim nedokáží ani báby svými vykuřovadly a zaříkáváním. Ani jeho matce nepomohly. Kvůli tomu ho určitě nevolá. Jistě mu něco chce. Co asi? Jeho ženy si na něho nejspíš stěžovaly a matka mu bude chtít domluvit, jak ji zná. O jiném důvodu Čarš neví, vždyť ho nemá tak ráda, jako jeho starší bratry, aby vážila cestu zrovna za ním. Naposledy mu vynadala sice už dávno, ale zato dost ostře. Po zimním slunovratu. O svátku narození Slunce si ženy vystýlají tvrdé utlučené podlahy svých jizeb slámou, aby na ní se svými muži prožily své příjemnosti. On se ale předem dohodl s Kmetem a po celou tu dobu obcházel Ahrchuš jako strážný. Matce se to nelíbilo. A co je na tom? Někdo přece hlídat musel...
    Křoví mezi stromy se rozhrnulo a on vidí přicházet jakousi dívku. Vyšší, tenkou a nějak podivně celou zahalenou v plášti. Nepřichází však od osady, nýbrž vystoupila z křoví přímo za tyčí, kterou on používá jako terč pro svůj prak. Tam odtud by vzkaz od matky rozhodně nečekal.
    Ta dívka je vysoká, jemu povědomá. Proč ne? V Ahrchuši i v okolí se všichni znají. Tak vysoké dívky tu však nikde nejsou, pokud si dobře pamatuje.
    Dívka přijde k němu skoro na dosah. On už má pocit, že tu tvář zná. Plnou pih a docela hezkou. Určitě ji zná. Ale pořád ještě neví...
    Neznámá se kolem sebe ohlédne. Teprve pak sejme plášť s hlavy a odkryje se, zřejmě aby viděl, jak je ustrojená. Vlasy rezavé, bujné a husté, stažené barevnou šňůrou a kostěnými hřebínky, u pasu bubínek. Takový zvláštní... Ten samý už přece viděl! A vůbec to není dávno.
    Už ji poznal!
    No přece ta žena…
    Chtěla unést Abchelmu!
    Ale jak vypadá?
    Úplně jinak, než předtím. Najednou nějaká moc čistá! A načesaná. Korále pestré, jaké nosívají ahrchušské dívky. Hruď pokrytá hustým náhrdelníkem z množství mušlí. Šaty vyšívané, střevíčky hezky obepínají kotníčky. Oči zelené, skoro jako kočičí. A to, co z ní vychází, sladká vůně. Tak nějak přece voní lípa uprostřed parného léta.
    Rozesmála se, když pozorovala jeho úžas: "Poznáváš mě, prakovníku?"     "Jak to, že mluvíš naší řečí?" skoro ho to rozzlobilo. "Jsi přece od Ravhšů! To tě snad sršní matka přenáší?"
    "Kdysi jsem se jmenovala Ibamha," viditelně zvážněla. "Jestli ti to něco říká."
    "Vím, že někdo takový žil v klanu, který vymřel a celý byl prokletý."
    "Nevymřel celý, když mě tu vidíš. U Ravhšů mi říkají Chičhirgan, což znamená Rusá vlčice. A prokletá nejsem. Nosím jiné jméno a jsem teď úplně jiná. Nemyslíš?"
    Že by pochopil, se říct nedá. Ale budiž. Všemu rozumět nemusí. Vždyť mezi lesními lidmi nikdy nežil. A na svaté věci jsou jiní.
    "A proč jsi přišla za mnou, Chičhirgan?"
    "Abych ti poděkovala, že jsi nás neprozradil!"
    Že by zrovna musela přijít mezi nepřátele, aby mu poděkovala, to ale vůbec nechápal. On by asi něco takového neudělal. Ani nikdo jiný, koho zná.
    Upřela na něho své zelené oči a zvedla dlaň s dlouhými rovnými prsty, visel na nich řemínek s malým koženým kroužkem.
    "Oko Vlčí matky!" zašeptala. "Jednou ti zachrání život, uvidíš! Za to, že jsi nás nechal naživu."
    Jejich prsty se dotkly, skoro se pohladily.
    Kožený kroužek opravdu připomínal vlčí oko, ačkoliv, popravdě, ještě nikdy skutečného vlka zblízka neviděl.
    Po chvilce zaváhání si řemínek s darovanou mocí poslušně zavěsil na krk. Má sice v opasku svoji vlastní, a k tomu ještě na těle nosí drobné tetování. Avšak Vlčí oko si přece jenom vezme, když mu ho věnuje v tak nepochybně dobrém úmyslu.
    Najednou dostal nápad.
    "U hlemýždích bratříků, Chičhirgan, ty bys měla vědět, co znamená dešichederuši!"
    To nečekala.
    "Dešichederuši?" zeptala se pro jistotu a něco se s ní dělo. Hodně se snažila, aby vypadala vážně. "Opravdu přesně tak?"
    "Ano, tak!" pronesl s nadějí, že se konečně dozví, co potřebuje. "Dešichederuši!"
    "A to někdo řekl o tobě?" vyzvídala namísto odpovědi.
    "Prabába Itšarva!"
    Až vykulila oči a viditelně ji to nutilo k smíchu. Neovládla se. Rozesmála se, až najednou se řehtá a piští málem jako na lesy.
    Měl chuť servat s krku její Vlčí oko a pohodit jí ho k nohám, avšak ovládl se, vždyť takto darovaná moc je něčím mimořádným. Také si uvědomil, že Chičhirgan je ve skutečnosti nepřítel a on s ní hovoří, jako by patřila do Ahrchuše.
    Pozorovala jeho vztek a snažila se tlumit smích. Moc jí to ale nešlo. Nakonec však přece jenom zvážněla.
    Začala se omlouvat. "Nehněvej se, prakovníku, ale už hrozně dlouho jsem se tak nezasmála! A vím, co se ti honí hlavou jako mouchy kolem lampy. Tak se podívej!"
    Zvedla pravou paži nad hlavu a ohlédla se někam za sebe.
    Z křoví něco přilétlo.
    Zasvištělo a zadrnčelo to na zdi dlouhého domu. Těsně pod okrajem střechy.
    Šíp se zeleným lístkem namísto pérka.
    Čarš na to zíral s vytřeštěnýma očima.
    Takže Chičhirgan s tím svým chlupáčem ho po celou dobu drželi pod střelou. To ona ho měla ve své moci. Ne on ji.
    Vyrvala šíp ze zdi a schovala si ho do záhybu pláště.
    "Takové ostré zuby máme my, vlci z lesů a skal! Abys věděl..."
    Ještě se po ní díval, když odcházela. Zrovna míjela jeho obarvenou tyč, zaraženou do země. Napadlo ho, co asi by s ní Ahrchušští udělali, kdyby ji dopadli.


   Čarš ani nevěděl, jak dlouho stál a civěl na křoviny, které se zavřely za zády Chirčhigan. Přemýšlel o ní. Je tak nesmírně zvláštní! Jiná než všechny dívky a ženy, které kdy potkal. Úplně jiná než Chmiva, také než Abchelma.
    A jak tak přemýšlel a hleděl přitom do míst, kde stála v zemi jeho zaražená tyč, bezděky si od pasu odvázal prak a ohlížel se po nějakém vhodném kamínku. Uvědomil si ale, že se v křoví ještě může skrývat zákeřný lučištník. Pak by jediná střela prakem na tyč mohla znamenat to poslední, co v tomto životě ještě dokázal. Prak si raději pokorně uvázal kolem pasu.
    Někde za vysokým dlouhým domem vypískl dívčí smích. Přidaly se hlasy mužské i dívčí. Pochopil, že to Abchelma přivedla k mužskému domu děvčata, přesně jak slíbila.
    "Jsem tady!" ozvalo se za jeho zády.
    Vmžiku se otočil.
    Nedaleko rohu velkého domu, blíže však k dobytčí ohradě, zahlédl Abchelmu, hezky pestrou i třpytivou jako vždy. Vyčesaná jako na nějakou slavnost, dokonce i korálky umně vpletené do vlasů, což jí určitě dalo hodně úsilí. I tvář si hezky přibarvila, rty červeně jako jeřabiny, oči obtažené černě, i dlouhé řasy. A když se pohnula, korálky na ní příjemně zvonily. A ten úsměv! Vůbec by nedokázal zapochybovat o tom, co o své vnučce vždy tvrdila Prabába. Že je dcerou nebeského ohně. Její matka zřejmě počala ze Slunce a z žádného muže. Stejně tak Prabába přijala svoji dceru z půlnočního větru, který se zachytil jejích vlasů. Mnoho krásných děvčat se rodí ze Slunce, ale žádná jiná neměla nikdy tak projasněný úsměv jako Abchelma. Tím si je jistý.
    "Jsi opravdu krásná, Ovečko!" žasnul, když k němu přicházela. Jen se po očku rozhlížel, jestli v křovinách neuvidí číhat Chičhirgan, nebo ještě hůř, toho chlupatého lučištníka se zvířecí hubou. Naštěstí se obával zbytečně.
    "Já vím, že jsem hezká," sebevědomí jí rozhodně nechybělo. "Chceš za ostatními před dům, anebo do toho křoví?"
    Do křoví? zděsil se. Tam je přece Chičhirgan se svým zákeřným střelcem. Určitě s tím, co dostal ránu z jeho praku.
    "Jakože laň bývá menší než jelen, tam ne."
    "Anebo mě chceš strhnout do vysoké trávy?" uculila se. "Kam si vodíš děvčata?"
    "Pojďme za ostatními," pospíšil si s odpovědí, aby se přece jenom nerozhodla pro křoví. Těžko by to vysvětloval.
    Viditelně ji překvapil. A zklamal. To určitě nečekala.
    "Myslela jsem, že chceš být se mnou úplně sám."
    Najednou na něm zpozorovala něco, co jí až zkřivilo ústa vztekem.
    Chičhirganin dárek, který si nechal viditelně zavěšený na krku. Vlčí oko mu svítilo na hrudi.
    "Ať hned smradlavou jahodu spolkneš! Co to máš!" strčila prstem do Vlčího oka. "Kdes to vzal?"
    "To je moje vlastní moc," snažil se všechno zmírnit.
    "Dneska jsi to neměl!" zuřila. "Zato ta liška z lesa! Měla přesně takovou!"
    Vůbec nedokázal nic vymyslet, stejně ho nepustila ke slovu.
    "Nelži mi! U všech sester kopců a skal, jenom mi nelži!" křičela skoro nepříčetně. Strhla mu Vlčí oko z krku, až to s ním celým škublo, dupala vztekle na místě, nakonec Vlčí oko odhodila směrem ke křovinám.
    Nato se rozběhla k rohu domu. A než za ním zmizela, ještě za sebe křikla: "Běž si ho hledat!"
    Vlčí oko snadno našel podle konců urvaného řemínku, zachycených trávou. Uvázal si ho kolem krku, avšak pro jistotu ukryl pod halenu. Nemusí každý vidět, co nosí!
    Až teprve pak se odvážil vystřelit několik oblázků na tyč. Netrefil ani jednou. Na vině rozhodně nebylo vzmáhající se šero, které zrovna zatahovalo krajinu. Vlastně se tomu ani nedivil. Setkání s Chičhirgan i Abchelmin vztek se projevit musely.

 


   Do domu svých žen přišel, když už všichni spali. Ještě dohořívala olejová lampa ve tvaru kostky, zavěšená u stropu necelé dva kroky za otočnými dvířky. Rozhrnul závěs a vešel do jizby, kde obvykle přespával úplně sám. Jeho lavice zela prázdnotou. Sňal z kolíku kožešiny, něco na přikrytí a něco pod hlavu. Uvědomil si, že nevečeřel, vlastně ani neměl kdy. Aspoň něco z bukvicové či hrachové mouky kdyby bylo. Ale asi se bude muset obejít bez jídla, pro tuto noc určitě. Usne hladový. Bratři mají sud březové šťávy, zředěné vodou, avšak drží ho ukrytý kdo ví kde. Možná ho zahrabali v křoví. Nápoj by nejraději nechali vykvasit, aby se spolu mohli opíjet. Snad by našel i vědro mléka, ale musel by vyrušit kdekoho ze spaní. To nechce. Půjde tedy spát navíc ještě žíznivý.
    Najednou se otočí dvířka v obrtlíku. Závěs se napne a rozevře. Čarš se vleže prudce obrátí.
    Před ním se doslova zjeví útlá silueta ve splývavé bělostné blůze, vlasy volně spuštěné.
    Chmiva! Jeho nejmladší žena. Jediná, kterou ze svých žen opravdu chce.
    "Ty?" hlesl, přičemž ona mu přiložila lehké prsty na rty.
    Zrak se jí zastavil na jeho Vlčím oku, jehož si všimla i při slabém světle. Píchla do něho prstem. Dost prudce, že to ani nečekal.
    "To je Vlčí oko," zašeptal.
    "Od které?" zasyčela.
    "Není to tak, jak si myslíš!"
    "Večer ti tam asi nebývá smutno, když za tebou lezou holky jako housenky do malin!"
    Co ona mu chce vyčítat! Rozčílil se. A zrovna ona?
    "To víš, že lezou!" skoro křiknul. "Že tě drozd neklofne! Nechej mě spát!"
    Otočná dvířka zavrzala, závěs se prudce rozevřel a za Chmivou se zuřivě rozšklebila skoro medvědí tvář Cherbiše, jejího nejstaršího muže. Chytil ji za ruku a smýkl jí k sobě, aniž něco řekl. Odtáhl si ji ven a pak do jizby.
    Čarš jen roztrpčeně máchl rukou a zalehl. Ještě nějakou dobu hleděl do temného stropu, dlaň na Vlčím oku. To je mi ale pěkná vlastní moc, trpce se usmál. Zatímco by měla pomáhat, uškodila dokonce dvakrát. Ale co, lovkyně Chičhirgan třeba ví, proč mu ji darovala. Chičhirgan, Ibamha... Jak to vlastně bylo s Ibamhou? To jméno už předtím slyšel, ale stejně o ní vůbec nic neví. Zvláštní! O každém jiném je toho slyšet tolik a o ní vůbec. Zná jenom jméno, které znamená Zářící poupě. Nic víc! Ani o jejím klanu se vůbec nic pořádně nedozvěděl. Klan Derebišů a ten Nhaskiš, muž, o kterém se vůbec nemluví a přitom je ho všude plno. Ani jméno není třeba vyslovit a stejně člověk jaksi podvědomě cítí, o koho jde. Ani neví, kdy a od koho to jméno slyšel. Snad ve spánku? Hodně divné to je, moc divné.


    Chičhirgan leží na dřevěné lavici v kožešinách. Stařešina Rmachva různě zavěšuje hořící lampičky mezi kytice i nad mísu s vodou, po jejíž hladině plavou útržky trav a lupínky květin.
    Zablýskne se. Vědma se nakloní k nádobě tak, aby si nezastínila pohled na hladinu. Zadunění a otřes vyvolaly na vodě několik kruhů a koleček, a právě ty pečlivě sleduje, aby jí neuniklo sebemenší pohnutí vody.
    "Holčičko," pronesla pak s ustaraným výrazem ve tváři. "Když pro tebe poslal čongta Avačlan, měla bys poslechnout a jít."
    "A co říkal nebeský Abcharviš? On mě snad posílá zpátky k otci?"
    "O tobě nic neříká, jenom že k nám přicházejí jeho krvavé sestřičky. Něco se stane, Ibamho!"
    "Já přece vím, že se něco musí stát!" posadí se Chičhirgan na lavici a odhodí ze sebe chlupaté kožešiny. "Jak to je, to zůstat nemůže!"
    "Ach, Matičko Athšo Athlšo!" zalomí Rmachva rukama s křivými kostnatými prsty. "Proč chceš tolik lidské krve, masa a kostí?"
    Chičhirgan najednou má pocit, že zaslechla něco zvenčí. Je sice nahá, ale to jí nevadí. U Ravhšů několik jar nazpět ji často vídávali nahou a nic na tom nebylo. Teď už by se jim neukázala, aby zbytečně nedráždila. Mužům přece stačí, když vidí, jak jdoucí ženě lítají prsa nahoru dolů a hned celí šílí, že by se na ni okamžitě vrhli. Teď ale je to jiné. Zrovna jsou na území nepřátel a to se muži zdržují od všeho. Ravhšové určitě. Ale s ní to je poněkud jinak...
    Vstane a jde se podívat. Vystoupá po hliněných schůdkách, pootočí dvířky a vyhlédne ven. Nic nevidí, jenom tmu. Je si jistá, že v křoví je s Dhočinem ukryto několik zmoklých mužů, a další sleduje celou ahrchušskou osadu se stromu na protějším vrchu. Přivedl je první lovec klanu Ajahran, Harpuník. Nesmírně silný a odvážný muž. Možná až příliš smělý. A kdo ví, co mu zrovna našeptává hlas jeho vlastní moci. Hlavně je Ajahran ctižádostivý a netají se tím, že jednou se právě on stane čongtou Avačlanem, nejpřednějším z klanu Ravhšů. Proto musí stůj co stůj být ze všech lovců nejlepší a neustále na sebe strhává pozornost. Jenom ať zbytečně nic nepřežene. Už dost poprasku způsobili tím únosem. Jenomže Ajahran, jak ho zná, určitě něco udělá. Nikdy nezůstává nečinný. Má příležitost. Sotva se svými muži dorazil, už stačil poslat jednoho z nich na výzvědy. Ale hlavně ať se tu všichni pořádně ukryjí. Nikdo jiný se nedokáže skrývat jako Ravhšové. Zabydleli se jako veverky ve vraním hnízdě. Oni se přece zabydlí všude, kde je les, kde jsou stromy, křoviny, tráva, mech, zvířata a hmyz.
    Jenom aby se přesvědčila, že je všechno v pořádku, zasyčela do tmy a hned se zasyčení ozvalo i z křoví. To jí odpověděl Dhočin.
    Takže všechno v pořádku! řekla si a zavřela dvířka.
    V pořádku? pomyslela si ještě k tomu. V pořádku to všechno teprve bude! Ale napřed musí nastat, kvůli čemu až sem přišla.
    Blesk, který projel vzduchem, a hrom, který vzápětí zaduněl, zatřásl zemí a vodou v Rmachvině nádobě. Zato ale vůbec nic nepopřel. Jenom sdělil navýsost vnímavým, že se rodí nový měsíc. A snad přitom potvrdil Chičhirganina předsevzetí.
    Z kolíku na stěně sňala bubínek a svými hbitými prsty na jeho napjaté kůži odpověděla nebi.


   Přicházel k nim pomalu. Z dálky ukazoval rozevřené holé dlaně, aby dobře viděli, že není žádný nepřítel.
    "Jsi na lovu nebo v boji?" obořil se na něho vůdce těch mužů. "Podle tváře jsi připravený zabíjet. U medvědího pšouku! Kde je vás víc?"
    Čarš se dost polekal, vždyť si po stráži ani pořádně nestačil otřít vzorky z tváře. Proto si pospíšil s vysvětlením: "Jsem Čarš z Ahrchuše! Běžel jsem za vámi ze stráže, proto ještě mám na sobě obtisky."
    "Podívejme na kalouse!" křiknul jeden z chlapů. "Jenom se ukaž."
    "A co po nás chceš?" zavrčel jiný ze Znhvašů. "Z Ahrchuše jsme odešli jako přátelé."
    "Já vím," usilovně si otíral tvář, "ale chci se vás jenom na něco zeptat."
    Jejich vůdce Mramiš se ke svým obrátil skoro posměšně: "A co chceš vědět, že to tak spěchá?"
    Myslel si, že není vůbec snadné jim říct, co chtěl vědět, neboť nesměl vyslovit určitá jména. Na druhé straně však to ani tak těžké nebylo: "Chci se dozvědět o jedné mladé ženě. Žila kdysi v klanu, který musel vymřít a jenom ona sama přežila."
    Znhvašové se po sobě začali ohlížet s potutelnými výrazy ve tváři. Jejich vůdce se rozesmál: "Ibamha! Zářící poupě!"
    "Ať vám jeleni vždy ukazují bok!" horlivě přikývnul Čarš. "Právě ona to je!"
    Mramiš si zasunul sekeru za široký kožený pás, přesvědčil se, že opravdu žádné nebezpečí od mladého osamělého strážce nehrozí.
    "Míníme jistě tu samou ženu, Čarši, Sluneční stopo," pronášel Mramiš okázale. "Vlasy rusé, oči zelené, tvář plná pih."
    "U veverčího zubu, přesně taková je!" přikývl s nadšením.
    "Snad jsi ji nepotkal?" uchechtl se jeden ze Znhvašů. "No když víš, jak liška vypadá?"
    Čarš zjevně upadl do rozpaků. Přiznat se nesměl, jenom se chtěl dozvědět.
    "Povídá se o ní," snažil se zároveň přesvědčit sám sebe, "proto to vím."
    "Ať se ježci s žížalami snoubí!" skvěle se bavil Mramiš. "Takže v Ahrchuši se o Ibamze dokonce povídá? To jsou ale zprávy! A kdo se opovážil? Snad ne Kmet Chantviš? Nebo ty?"
    Rozřehtali se. Moc dobře věděli, že velkou kletbu se nikdo z Ahrchušských neodváží porušit. Hlavně ne Kmet Chantviš. Ani jiný z mužů, kteří na všechno dobře pamatují. Čarš jim nemohl prozradit své důvody, proto se zatvářil, jak nejprosebněji dokázal: "Prosím, rád bych se něco dozvěděl."
    "Tak co dáš!" postavil se Mramiš přímo před něho. "No, co nám dáš?"
    Co dá? Na to nebyl připravený, ačkoliv měl být. Ale vždyť u sebe nic nemá kromě několika svých věcí. Kdyby to věděl, určitě by se vrátil pro oštěp nebo toulec se šípy, který zůstal v křoví po tom ravhšském lučištníkovi. Kdo ví, jestli by něco našel. Jak zná Šakhiše a Bilše, určitě se tam vrátili.
    Aspoň vytáhl z pod opasku kostěný bodec a odmotal od pasu prak. Jenomže Mramiš na to jen křivil hubu. Obě věci obracel v rukách jako veverka žalud. Že by ho kdovíjak nadchly, se říct nedalo. Vždyť měl mnohem lepší, a kolik ještě k tomu. Vrátil mu je zpět.
    "To chci!" ukázal na Čaršovu hruď, kde se pestře svítilo Vlčí oko. "Dej sem!"
    "To nesmím," zalekl se mladý ahrchušský strážce. "Ty svoji vlastní moc také nikomu nedaruješ."
    „Tak dej kůži!“ ukázal vůdce Znhvašů na jeho široký pás.
    „I v něm je moc,“ omluvně pokrčil rameny.“ Ta je moje vlastní, tamta darovaná.“
    Mramiš se zatvářil poněkud sveřepě, nicméně už nenaléhal, vždyť svoji moc opravdu nikdo nikomu nedaruje z pouhého rozmaru toho druhého. A kdyby si ji třeba vymáhal, nebo se jí zmocnil násilím, nedopadlo by to pro něho dobře. To by pro nikoho nemuselo dopadnout dobře.
    "Aspoň sekeru kdybys dal," zkoušel to ještě vůdce Znhvašů.
    "Sekeru?" pokrčil Čarš rameny. "U sebe nemám, ale až přijdete příště."
    "Aby tě krkavec překřičel každý den," přikývl nakonec Mramiš s tesklivým povzdechem. "Copak tě vyměnily divé ženy?"
    Ještě se trochu zblízka podíval na Čaršovu čepici. Taky se mu jevila příliš obyčejná! I nad ní mávl rukou. Ostatně čepici Čarš také nemůže dát. Žádný muž se nezbavuje své čepice.
    Mramiš už neváhal, chvatně mu vyškubl z rukou obě zbraně, přestože mu je předtím vrátil. Kostěné bodlo z kravské kosti jen obracel v dlani. Také až moc obyčejné! A tak je hodil k jednomu ze svých mužů, který je chytil ve vzduchu a s odplivnutím zastrčil za svůj zdvojený kožený pás. Zato prak z kůže si Mramiš prohmatal a potahal v rukách, než si ho omotal kolem pasu. Začal hovořit poněkud dotčeně. Aby dal náležitě najevo, že jen zbytečně maří svůj čas:
"Ibamha přišla na náš svět v osadě Echerš, která, jak určitě víš, dnes už nestojí. Žila v klanu Derebišů, o němž jistě víš, že žil v této krajině dávno předtím, než přišly ostatní klany, které jsou tu dnes, a měl také úplně jiné nádoby než ostatní. Bylo zvláštní, že Derebišové se odjakživa dohodli spíše s Ravhši, než všichni ostatní. Nepřátelství mezi našimi lidmi a Ravhši se jich vůbec netýkalo. No a ta Ibamha už hned po svém narození byla vyvolena za příští velkou Ahrmbu, svatou Orodovnici, což mělo nastat, až Prabába Itšarva odejde k babičkám..." Jenomže, jak dál vyprávěl Mramiš, přicházely události, které úplně zvrátily přirozený běh věcí. "...a některé nesmím nikomu prozradit ani já, přestože nás Znhvašů se netýká prokletí, které Prabába uvrhla na všechny řeči a vzpomínky, spojené s klanem Derebišů. Můj domov je daleko odtud a s krví a kostmi vašich klanů nemám nic společného..." Prostě klan Derebišů se nesmírně provinil a proto musel celý vymřít. Nikdo nezůstal naživu kromě maličké Ibamhy, která však zcela nepochopitelně zmizela a dodnes o ní vůbec nikdo nic neví.
    Zvířata začínala nějak podivně odfrkávat, bučela, mečela a znepokojovala se. Tloukla kopyty o zem a trhala sebou.
    "Takže Chičhirgan se měla opravdu stát Ahrmbou," prořekl se Čarš z ničeho nic, až se toho sám vylekal.
    "Chičhirgan?" podivil se Mramiš. "Jaká Chičhirgan? Ibamha přece!"
    "Ty nevíš?" pospíšil si Čarš, aby zakryl své rozpaky. "Nesmím přece vyslovit to jméno, proto jsem si vymyslel jiné."
    Mramiš se ohlédne po zvířatech, něco se mu nezdá. Také ostatní Znhvašové se diví, co to do zvířat najednou vešlo, že jsou podivně nepokojná, začínají nasávat do nozder vzduch. Znhvašům se najednou zdá, že něco cítí, avšak nechápou, co to je. Čarš necítí vůbec nic.
    "Takový hadí pšouk je to," opáčí jeden ze Znhvašů, který se postaví skoro na špičky a čichá a větří jako zajíc. "Nebo spíše medvědí."
    "Aby tě had šimral svými vousy a nenechal tě usnout! Už ti nic nepovím!" pokrčí Mramiš poněkud rozmrzele rameny. "Už jsi toho slyšel až moc za kus kravské kosti a kousek beraní kůže."
    "A co je s tou maličkou dneska?" snaží se Čarš ještě na poslední chvíli vyzvědět, co se jen dá.
    "To nevíme!" skoro se po něm ožene Mramiš, aby už dal pokoj. Je tu něco jiného, co stojí za pozornost. Něco mnohem vážnějšího...
    Náhle zazní jakési zasvištění. Jeden ze Znhvašů vytřeští oči, otevře vousatá ústa, jako by se chtěl hrozně moc nadechnout, a šíleně zařve. Z břicha mu trčí šíp, zakončený ptačími péry. Zrovna ten muž, který nejvíc větřil a něco se mu nezdálo.
    Celý les se šíleně rozječel.
    Další šípy vylétaly z křovin, jeden se zaryl Mramišovi do krku. Prudce sebou škubnul, vykulil oči a zachrčel něco, čemu se nedalo rozumět. Čarš měl dojem, že v tom slyšel slovo: Kletba! Zřetelně je rozeznal na Mramišových rtech. Že by pomsta zraněných kamenů? napadlo ho. Anebo spíše kletba Obou věcí? Jevilo se to tak.
    Ohlédl se. Křoví se rozevřelo a z něho se doslova vynořila vousatá lidská tvář, spíše něco jako podivná zvířecí morda, s barevnými šmouhami, puntíky a křížky. Ukázal se i vysoký muž v chlupatých kožích. Z okolních křovin vyskákali další hrozní muži s obdobně zvířecími tlamami v chlupatých kožešinách. Mávali luky, oštěpy, sekerami a noži. Najednou se jich tam hýbalo plno. Skákali na Znhvaše, kteří většinou už leželi a svíjeli se.
    Nejbližší z útočníků přiskočil k Čaršovi s napřaženou sekerou, avšak netnul. Jen ukázal na jeho Vlčí oko. Čarš na nic nečekal a nakopnul chlupáče do rozkroku, až ten se zkroutil na zem. Další z útočníků sice přiskočil s napřaženým oštěpem, avšak nebodl. Také uviděl Vlčí oko a sklonil zbraň. Zato po něm skočil Čarš. Oba se váleli, bili do sebe a pokoušeli se škrtit jeden druhého. Hned byl jeden nahoře, hned zase dole. Zvláštní, že Čarš si při zápase uvědomil, že z toho chlupáče opravdu nic necítí.
    Najednou jím trhla jakási ohromná síla. Zvedlo ho to, že skoro až visel ve vzduchu. Ani jeho pěsti neměly kam dopadnout. Jenom se míhaly ve vzduchu. Zjistil, že visí na dlouhých rukách dvou velkých chlupatých mužů. Až pak ucítil pevnou zem pod nohama. Pracky velkých mužů ho pustily a on stál před nimi jako malý kluk, ačkoliv mezi Ahrchušskými si jako malý nikdy nepřipadal.
    Byli to Ravhšové. Všichni si pozorně prohlíželi jeho Vlčí oko.
    "Odkud máš?" zavrčel s bolestí ten, se kterým se pral jako s prvním. Kopanec určitě cítil.
    "Chičhirgan," vyslovil Čarš pomalu a co nejzřetelněji. "Dala mi to Chičhirgan."
    Zvířecí tlamy se nějakou dobu radily. Slyšel jen cizí slova, která mu nedávala žádný smysl. Hlavně ze všeho jaksi vycítil, že žádný z nich ho nechce zabít.
    Chičhirganin dar mu tedy zachránil život, avšak nezabránil těm skoro zvířecím lidem, aby ho spoutali. Ovázaného řemeny ho pohodili na kraj cesty, zrovna vedle rozplácnutého kravince.
    Sledoval všechno, pokud jen viděl. Byli to opravdu Ravhšové, velmi podobní tomu, jehož nedlouho předtím střelil prakem do čela. Toho však mezi nimi neviděl. Určitě by ho poznal. Žádný z nich se od ostatních nelišil ani bubínkem, ani ozdobnou holí či palcátkem. Všechno samí obyčejní lovci a bojovníci. Všichni bez rozdílu strašní, nahánějící děs už jen při pohledu. Jenom ten nejvyšší z nich mu připadal, že se na něho ostatní obracejí a čekají od něho pokyny, které poslušně plní.
    Chlupáči vytáhli z pobitých Znhvašů své šípy, nařízli a strhli všem skalpy. Těla zatáhli do křovin a snažili se jejich úkryty zamaskovat, jak jenom to šlo. Pak se dali do prohlížení kořisti, napřed krav, ovcí a koz, přitom se na sebe šklebili, což nejspíš považovali za něco jako úsměvy. Došlo i na plné koše a vaky, připoutané na zvířatech. Kromě všelijakých kamenů, pazourků a polotovarů kamenných seker, byly v koších vidět i proslulé ahrchušské nádoby, pestré a hezké. Ze všeho nejvíc však přihlížejícího Čarše zarazilo, když uviděl vymalovanou sošku Ahrmby, Orodovnice, s pažemi v žehnajícím gestu. A právě to, že sošku spatřil v chlupatých prackách zvířecího lupiče, ho úplně vyvedlo z míry, obzvlášť když ten chlupáč si sošku posměšně hladil a řehtal se přitom jako na lesy. Takové sošky vždycky stávaly jen v jizbách žen na poličkách mezi květy a lampičkami s hořícími knoty. I jeho ženy se takovýchto sošek dotýkaly, klaněly se jim několikrát za den a hovořily k nim jako k živým. Vždyť ani on se jich nesměl dotýkat, a což takový chlupáč, skoro zvíře.
    Ravhšové si všimli, jak sebou škube. Soška zmizela zpátky v koši, zato ten chlupatý ho popadl a táhl hlouběji do lesa. Přidal se k němu ještě další chlupáč a svými tlapami zajatce vlekli docela daleko od vyšlapané pěšiny. Tam jím smýkli k tenkému stromu a uvázali ho. Do úst mu narvali smotek kůže, kterou si jeden z nich odtrhl ze svého oděvu. Na hlavu mu narazili jeho čepici, že ji měl skoro na očích.
    Odešli a on zůstal sedět na kořenech, spoutaný ke stromu a s protivně chlupatým roubíkem v ústech.


    Probudilo ho pohlazení. Docela jemné, dívčí. Ucítil sladkou vůni jako po medu. Před ním tvář, kterou už znal. Žádná zvířecí morda chlupatého Ravhše. Ani babizna se zapadlýma očima a jedním zubem. Nic podobného!
    "Chičhirgan," usmál se na ni. "Ty?"
    "Já," zašeptala a dala se do přeřezávání pout.
    Schválně si k ní přičichl. Voněla hezky.

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 6.5.2012 15:08 | 
Přečteno: 856x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.