Kategorie: Výňatky, Bouře ve sklenici piva

Fandové Baníku se s tím nepářou

Fandové Baníku se s tím nepářouBouře ve sklenici piva [výňatky] - (vydáno v roce 2004, nakl. Daniel Padych)
V telefonu to poněkud jakoby polklo, než se v té změti elektronické muziky ozvalo: „To jsi ty? Ten pojišťovák, co?“

Pavlovi bylo poněkud nepříjemné, že mu ten mladý muž tyká. Vždyť Pekárek ještě nemá ani pětadvacet! Avšak nevadí, pokud se ovšem dohodnou.
„Ano, jsem to já, pane Pekárku!“
„Šozda!“ zaznělo jako výtka. „Říkej mi Šozda jako všichni moji kámoši!“
„No dobře, pane Šozdo,“ na to Pavel. „Kdy se můžeme sejít?“
„A kvůli čemu se se mnou chceš sejít?“ hraje si Šozda svoji hru. „Jo ták, my jsme něco mluvili o pojistce, že jo!“
„Sice jenom tak zběžně a nic dopodrobna...“
„Ale dobře,“ zamyslel se mladý muž, „něco takového bych potřeboval, kdybych si třeba rozbil hlavu nebo zlomil ruku, a taky kdybych něco zničil nebo třeba někomu rozbil hlavu nebo zlomil ruku...“
No to je ale pěkný rapl! řekl si. Nicméně do telefonu si vedl svoji: „Tak kdy se sejdeme? Kdy vám to vyjde?“
„No, třeba za dvě hoďky!“ překvapil ho Šozda.
Za dvě hodiny? Překvapeně až polkl. „A kde, pane Šozda?“
„V Dakotě, jestli víš, kde to je!“
„No jistě, vím!“
Za dvě hodiny? To je ale blesk! Na to, že je víkend. Ale co, kšeft je kšeft.
Překvapilo ho, kolik bylo v tu dobu v Déčku lidí. Přicházející si skoro ani nemají kam sednout. Je sice nádherně a zahradní restauračka je v takových dnech plná žíznivých chlapů i žen a neposedných dětí, ale teď je tady sestava poněkud jiná. Hlavně to jsou mladí od patnácti až tak něco nad dvacet. Někteří s čapkami a tričky s převahou modré barvy i s emblémy fotbalového klubu Baník. Holohlavý Šozda se svojí mohutnou postavou se vyjímal mezi hochy v modrých tílkách s téměř jednotnými nápisy „Lonsdale“, „Pitbul“ a „Hooligans“. Pavel samozřejmě zamířil k jejich stolu, přičemž ani neměl tušení, jak si mezi ně sedne.
Šozda zamával a odtlačil nejbližšího spolusedícího, takže Pavel se přece jenom nějak vmáčkl.
„Dobrý den!“ pronesl nejenom pro Šozdu, ale i pro ostatní mladíky.
„Baníkpičo!“ zaznělo odněkud z konce stolu. Mladíci se rozřehtali.
Šozda plácne o hrubý dřevěný stůl a obrátí se na Pavla: „Tak to ale rychle podepišme, než přijedou!“
Než přijedou? Kdo má přijet? K vysvětlení se Šozda ani nikdo jiný neměl. Pavel se ohlédne po servírce. Byla to zrovna ta, která tu byla posledně, když se v Déčku setkal s Irenou. Moc se podivila, když ho uviděla zrovna ve společnosti Šozdy a jeho kamarádů. Ukázal jí palcem, že si dá jedno pivo.
Zatímco probíral se Šozdou, jaké pojistky to zrovna mají být, hoši v modrém začali zpívat svůj popěvek na starou lidovou melodii: „Nedaleko od Ostravy, jede Baník na sparťany, slavné mužstvo má, Manchesteru se podobá...“ Pak odněkud z jiné strany zahradní restaurace zpěváky přehlušil jiný chorál: „Baníkpičo haleluja! Baníkpičo haleluja!...“ Několik mladíků rozvinulo dlouhý transparent s písmem doslova „naštrajchnutým“ červenou barvou: „Baba tě zradí vždy, Baník nikdy!“ Další mladíci u stolů zvedají sklenice s pivem a řvou všelijaké průpovídky a hesla na oslavu svého klubu. Zkrátka atmosféra začínala povážlivě houstnout, ale Pavel pořád nedokázal pochopit, na co se ti všichni chystají, vždyť baníkovský stadion je na druhé straně Ostravy a toho dne jejich mužstvo v Ostravě nehraje, pokud je mu známo. Občas přece čte i noviny, nejenom sazebníky.
Šozda trval na tom, aby pojistky platily hned, proto do tiskopisů Pavel napsal, že to sepsali předchozího dne, vždyť proč by se vzpíral a něco namítal, stejně všechno Šozdovi vysvětlí, aby si něco nenamlouval, když je zřejmé, že skutečnou platnost pojistek může čekat od pondělí, až tiskopisy i vybrané peníze Pavel odevzdá.
Řev a zpěvy stupňovaly svoji sílu. Zrovna jako by byli někde na stadioně. Ve stísněném prostoru a v atmosféře, která se může líbit snad jedině těm, kteří hulákají a kvílí své popěvky, dopisoval Pavel už druhou smlouvu, jenom mu scházely podpisy a peníze na první pojistné...
„Už jedou!“ křikl někdo a zvedl svůj rozevřený mobilní telefon, aby ukázal, že zrovna obdržel zprávu. „My jim dáme polské židy!“
„Určitě nejezdí na chacharpas jako my!“ prohodil někdo za Pavlovými zády.
„Ať nám dají hruštičky!“ křikl kdosi jiný.
„Dej to sem!“ strhl Šozda napřed jednu pojistnou smlouvu a podepsal ji, kam mu ukázal Pavel prstem, totéž udělal i s druhou, odtrhl si horní listy, chvatně poskládal, pohodil je jednomu z mladších hochů, aby mu je u sebe schoval, a už překročil lavici a hnal se od stolu k dokořán otevřené bráně a dále k silnici.
„Pane Šozdo!“ zavolal za ním Pavel. „Ještě to není všechno!“
Zůstal u stolu s nedopitými pivy, čadícími popelníky, roztroušenými lupínky a dvěma rozepsanými a podepsanými smlouvami. Všichni ostatní, i ti odvedle, se rovněž hnali přes bránu k cestě. Pavel se postavil, aby lépe viděl. Zrovna tam s blikáním přistavil autobus. V jeho rozevřených oknech vlajky, avšak zelené a s obrysy klokanů.
Teď už Pavel snadno pochopil, že baníkovští fandové tu čekali na fandy pražských Bohemians. Ale proč zrovna na ně, to mu stále nedocházelo. Pokud ví, Bohemians nehrají s Baníkem ani o tomto víkendu, ba ani po celou sezónu hrát nebudou, když Bohemka přece spadla do druhé ligy. Tak co se tady tančí? A co to všechno má znamenat?
Jako by se chystali na fotbalový zápas!
Anebo?
Pavlovi až z toho zabylo zle.
Ale hodně zle.
Už mu to došlo.
Takže oni tu čekali na fandy Bohemky, aby si to s nimi rozdali. Fandové proti fandům. Proto si ten Pekárek alias Šozda nechal sepsat úrazovou pojistku, to kdyby sám utrpěl zranění, ale taky si nechal sepsat i občanskou odpovědnost, to kdyby zase pro změnu způsobil škodu on někomu. A jakou škodu může způsobit? To se člověk velmi snadno domyslí.
Ale proboha! Jestli se Šozda spoléhá na pojištění, pak je úplně mimo a takzvaně cedí mimo mísu. Ale stejně je to jenom a jenom jeho věc. A Pavla to vůbec zajímat nemusí. Proč by mělo. Pojistka není platná, ani jedna ani druhá. Avšak ve skutečnosti to až tak úplně pravda není! přiznal si. Akorát jak bych prokázal, kdy přesně byla pojistka sepsána? Takové dokazování a někdy také, bohužel, i s tím spojené pochybnosti a podezření, to není nic příjemného. A každý pojišťovák se takovým pitomým situacím rád vyhne.
U stolů, jak se zdá, seděly kromě Pavla už jenom rodiny, několik osamělých pijáků a mezi stoly se proháněli jenom psi a caparti, vylezlí z kočárků. Všichni ostatní už stáli v hustém špalíru venku za bránou u pražského autobusu. Několik holých i vlasatých hlav přečnívalo, mezi nimi výrazná Šozdova holá lebka. Vypadalo to na jakési vyjednávání, později už se všichni, jak se zdá, shodli ke spokojenosti všech. Ti z autobusu si nalezli zpátky dovnitř, autobus se pomalu pohnul, špalír fandů se pohnul za ním. Kam to jdou? podivil se. Pro jistotu chvatně dopil svůj půllitr a vyběhl za odcházejícími.
Když se zastavil za bránou, viděl pomalu odjíždějící autobus a možná takových padesát mladých lidí, většinou v modré barvě, pár jich šlo se smotanými vlajkami, nesli i dva zavinuté transparenty. Pavel si teprve teď všiml, že v rozlezlém davu jsou i nějaké holky, tenké a štíhlé, sotva něco přes patnáct mohly mít některé z nich.
Autobus zastavil v dáli na kraji lesa. Hloučky k nim pozvolna docházejí. Pavel z patřičné vzdálenosti za nimi. Uviděl dokonce projet policejní auto, které napřed zpomalilo a pak se hnulo dost značnou rychlostí. Zanedlouho se na druhé straně silnice mezi lesy zastavila policejní dodávka, Ford Transit, bílá a zelená s černým nápisem POLICIE. Zatím z ní nikdo nevycházel. Dovnitř přes tmavá skla nebylo vidět. Nikdo z hloučků nevěnoval policejnímu autu pozornost.
Zhruba dvacítka mladých mužů povylézala z pražského autobusu, ztráceli se v lese mezi stromy. Přicházející hloučky mířily za nimi. Pavel si pospíšil. Hlavně měl strach o Šozdu, aby se něco nestalo jemu, taky aby nezpůsobil něco on sám, třeba v domnění, že pojistky stačí jen tak podepsat a už je všechno v cajku, jak se říká.
Přiblížil se k autobusu. Řidič si klidně rozprostřel noviny a čekal. Zdálo se, že se dokonce usmívá. To on zastavil autobus, když na něho u Déčka zamávali Ostraváci. Teď čeká uvnitř, jako by se nic nedělo. A tam zatím už to začalo. Mezi stromy Pavel vidí, jak se proti sobě staví chlap proti chlapovi. Šozda pochopitelně jako první. Začaly dopadat první rány. Pavel šel dál, aby lépe viděl. Hlavně ho zajímá jeho nový klient.
Vypadá to, že nejde o žádnou živelnou bitku s přesilou, ale o nějaké sportovní klání podle pravidel. Jeden na jednoho, pěst na pěst či bradu. Jeden z mladíků dopadne na zem. Podle modrého tílka Ostravák. I Šozda chytil ránu, která by možná vyrazila ze zdi cihlu, jak to zadunělo a třesklo o jeho tvář. Jeho pěst však protivníka odráží, jako by dostal přinejmenším kopytem koně, jen se zapotácel a už zase stojí ve střehu proti Šozdově narudlé lebce a jeho tlapám. Je vysoký jako on, na triku nápis „Berserkr“. Berserkři, zamyslel se Pavel. To byli přece nějací bohatýři z germánských mýtů...
„Psi! Čerti!“ křikne jakýsi tenký hlas. „Jdou na nás! Je tu černo!“
Pavel se ohlíží. Žádní psi tu přece nejsou. To by zazněl štěkot. A to černo? A co ti čerti? Už vidí. Mezi stromy se ukázaly černé postavy s bílými přilbami.
Robokopové, těžkooděnci! Tedy psi nebo čerti, jak je nazývají ti mladí...
Přibíhají s obušky v rukách, na sobě hrubé vesty.
Hloučky se rozpadají, každý prchá, kam jen může. Pavel se přitiskne zády ke stromu. Kolem něho probíhají dva muži v černém s bílými přilbami. Žádný z nich si ho nevšímá, ačkoliv ho určitě museli vidět. Ale jak by mohli takového seriozně vyhlížejícího pána zatýkat kvůli rvačce divokých fandů? Vlastně by mohli, kdyby chtěli.
Ještě víc se přitiskl zády k hrubé kůře stromu. V dáli mezi stromy se míhají postavy. Jakási útlá dívka s dlouhými vlasy prchá s kamerou v ruce. Kameru od ní bere jakýsi mladík a rychle s ní utíká, zatímco dívka v běhu zaostává. Že by si to tu natáčeli? Asi jo, podle všeho. Do své fandovské kroniky. Třeba mají i svůj hooligans biograf! Ani tomu bych se už moc nedivil...

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 29.7.2012 11:52 | 
Přečteno: 990x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.