Kategorie: Výňatky, Bouře ve sklenici piva

Milá z jiného světa

Milá z jiného světaBouře ve sklenici piva [výňatky] - (vydáno v roce 2004, nakl. Daniel Padych)
A už dojíždějí k obchodnímu středisku Špalíček...

+++

A už dojíždějí k obchodnímu středisku Špalíček s několika patry prodejen všech možných sortimentů, železné schody vedou z chodníku až na horní podlaží, zrovna scházela stará paní s holemi, kdosi mladší ji přidržuje, aby nespadla, o kus dál zahlédl někoho povědomého. Vpředu na chodníku, zrovna se chystá přejít.
To je přece Irena! skoro strnul. Ale jak to vypadá?
Opravdu, Irena! To je určitě ona. Nějaká podivná, hned na první pohled. Ale co s ní je?
„Pane Dobrovodský!“ vyhrkl. „Zastavte mi!“
Mazda přibrzdila.
„Co je?“ Udiveně se po něm otočil klient.
„Zastavte!“
„No prosím!“
Mazda zajela ke kraji vozovky, zastavila těsně před bílými pruhy. Pavel vystoupil. Dveře nestačil přibouchnout.
„Iren!“ skoro křiknul na ženu, která se ledabyle vydala zešikma přes cestu, dokonce ani ne po vyznačeném přechodu. Zrovna jako by si přála, aby ji něco srazilo.
Zaváhal. Je to ona, nebo není? Tak se přece splést nemůže! Jenomže tahle žena vypadá sice stejně jako Irena, ale přece jenom je jiná. Hrozně moc jiná. Irena vždycky na sebe ohromně drží. Tahle je příšerně zanedbaná, blond vlasy neučesané, tričko jakési zmuchlané, kalhoty jakbysmet, jako by ty hadry odněkud z koše vytáhla jen tak a vůbec se ani neobtěžovala nějakým žehlením. Tak by si ji nikdy nedokázal představit!
Žena se po něm sice ohlédla, avšak jako by ho ani neviděla, a pokud přece jen, pak ho určitě nepoznala. Její oči byly úplně jiné než obvykle. Najednou jakési temné, kalné jako voda ze špinavé kaluže.
Co jenom se to s ní stalo? A proč ho nevidí? Pokud ví, Irena je naprosto normální.
Chtěl na ni zavolat, avšak stáhl se.
Snad mu všechno vysvětlí, až se potkají, anebo jí třeba zavolá, možná ještě v sobotu, když se vrátí z Janovic. Možná se k němu nehlásila proto, že zrovna teď nevypadá. Ale to přece nevadí, natolik se znají, alespoň on si myslí, že ano.
Už vkročila na protější chodník a modrá fabia, která právě kvůli ní přibrzdila, se opět rozjela. Irena přidala do kroku. Zcela jasně s ním nechce mluvit, on ji nutit nebude. Však zjistí, co se s ní děje. Teď ale musí odjet za svými povinnostmi.

+++

Najednou zahlaholil telefon, ten domácí. Naďka zrovna něco dělala na balkoně, Honzík byl kdoví kde. Vstal od stolu dost nerad, zvědavý, co v televizi ještě ukážou, nicméně co když volá některý klient?
„Jilemnický!“
„Irena,“ zazněl povědomý hlas, mazlivý jako vždy, teď však poněkud smutně.
„No ahoj, Iren!“ ohlédl se, jestli Naďka není náhodou poblíž. „Co je nového?“
„Ráda bych s tebou mluvila,“ její hlas zněl opravdu smutně, „máš čas?“
Samozřejmě!
Setkali se v Déčku, zahradní restauraci, venku seřazeny dřevěné stoly, něco pod střechou, něco pod pestrými deštníky, něco pod širým nebem, obsazeno sotva napůl, ještě se dalo někam sednout, mezi stoly pobíhali caparti a psi.
Když přicházel k zahradní bráně, už ji uviděl. Teď vyhlížela jako obvykle, skvělá čtyřicítka, blond, plnoštíhlá, s  krátkou sukní a lehoučkým tričkem, na krku zlatý řetízek s blyštivým srdíčkem. Avšak také poznal, že se na ní něco změnilo. Její oči! Teď stejně smutné, jako předtím její hlas.
Podala mu ruku a stiskla. Uvažovala, jestli se mají políbit, avšak tak veřejně, to se přece nedá.
Vyhlédla a vybrala místo úplně v rohu pod střechou, jako by se co nejvíc chtěla vyhnout lidským pohledům nebo snad ukrýt před deštěm, když je přece tak pod mrakem. Stůl úplně celý volný nebyl, na druhém konci si nějaký muž se ženou, oba tak třicátníci, špitali zřejmě něco moc hezkého, když se přitom tak usmívali. Stejně i tak si sedli na ránu hned pěti osamělým pijákům, kteří po Ireně zahlíželi, až muselo být nad sluníčko jasné, že kdyby jen trochu mohli, hned a bez okolků by mu ji takzvaně přebalili.
A už přicházela servírka, černovláska v černém, s věncem zpěněných kríglů. Když uviděla Pavla, usmála se, ale jen lehce, zřejmě z taktu, aby nijak nepohoršila Irenu vedle něho. Určitě si vzpomněla, co se přihodilo někdy před týdnem či dvěma. Seděl někde na druhé straně, na ostrém sluníčku, a když se blížila uličkou mezi stoly, v rukou krígly plné i prázdné, zahleděl se jí někam pod pás, přičemž ona jaksi v ženském instinktu otočila ruku s pivy a jakémusi obéznímu chlapovi vychrstla něco pěny pod nohy, hlavně však pod jeho křiklavě žluté textilní botky. Chlap se rozčiloval, skoro šílel, zatímco ona v sobě jen sotva dusila smích a po očku mrkala po Pavlovi, který to všechno vlastně spískal. Teď se po ní rozhodně dívat nemůže, když je tu s Irenou.
„Pavle,“ položila mu Irena dlaň na hřbet ruky, „ představ si,“ tvář se jí plačtivě zkřivila, „zjistili mi rakovinu.“
„Co to říkáš?“ nechtěl uvěřit. To snad ne! Vždyť je taková hezká, zdravá, vždycky mu připadala hodně svěží, plná síly, čisťounká a nádherně voňavá. Jako když ji vídal před několika lety. Vlasy mívala delší, česala si je s ohonem, velkou mašli, bílou, modrou, růžovou, jak kdy, šatičky modré s bělostným límečkem, až připomínala někdejší malé školačky v námořnickém, jak je ukazují ve starých filmech.
„Nádory na prsou!“ se vzlykotem zvedla krígl s pivem k ústům, krátce se napila a dlouze přidržela krígl u úst, jako by se jím snad chtěla krýt. „Chtějí mě řezat, ale já nechci!“
No to je nadělení! Úplně jasné, proč včera šla přes cestu, jako by pro ni všechno tady už končilo.

+++

Musel na ni myslet. Ani v noci neusnul, raději si proto sedl před počítač, avšak Naďka chtěla mít klid na spaní, odešel proto do obýváku před televizi. Pokud mu to šlo, počítal a zapisoval do tiskopisů, co si sjednali s Dobrovodským. Pořád mu myšlenky zalétávaly k Ireně. Nic takového by rozhodně nečekal. Ani to, že se zrovna jemu se vším svěřila, že se právě jeho ptá, jestli se má nechat řezat nebo raději ne, a hlavně, že se s ním chce setkávat vždycky v nějakém hotelu. - Ještě než umřu, chci aspoň občas být s tebou, já vím, že od Nadi neodejdeš, ale ty jsi chlap, se kterým se chci milovat... Když měla dojem, že se nikdo nedívá, vzala mu dlaň a přiložila si ji na ňadro, jedno i druhé, kde v měkkém ucítil boule skoro jako malá jablka, tak veliké i tvrdé zároveň. Jako by to tam dovnitř vrostlo, ale tak nějak podivně jako něco, co zrovna do těch míst nepatří. Vůbec Ireně v ničem nedokázal odporovat, jenom jí pořád připomínal, že nechce, aby opustila Ervína, že to by mu hrozně moc vadilo. - Jsi skvělá žena! - opakoval jí tolikrát, v podstatě ani nic víc nedokázal ze sebe dostat, jak z toho sám byl, jak se říká, úplně v lese. Že by se spolu scházeli v nějakém hotelu, to samotné mu proti mysli nebylo. Jenomže je tu ještě něco jiného. Ta představa! Ta šílená představa, že by to všechno mělo probíhat, jak povídala: chodívat se milovat, pokud neumře. Bylo to někdy v lednu či únoru, sotva půl roku je tomu. Jednou večer ji odvážel domů, sjeli z Rudné ulice až někam do Kunčic a tam na jednom parkovišti se na chvíli pomazlili, lehce, jen tak, pokud to šlo, když přece venku byly mrazy a oba navlečeni do krunýřů jako chrousti. Ona pak jezdívala po celé republice za svými obchody a jenom sem tam zavolala, jestli má čas zajít s ní na pivo. Vždycky mu připomínala, že je s ním ráda. Vlastně mu to vůbec ani nepřipadalo jako nějaký milostný vztah, spíše si ho jaksi přivlastnila namísto staršího bratra, kterého nikdy neměla, protože to, co všechno mu povídala o sobě, svém manželství i dětství, které prožila v Třinci, to bylo spíše svěřování se a snaha se vypovídat, než nějaký zájem o sex. Bylo zvláštní, kolikrát mu opakovala jednu a tutéž věc. Ve spaní prý, aniž si to uvědomovala, si kladla nohy přes Ervína, někdy až tak, že se úplně obrátila, až on měl hlavu pod její zadničkou, anebo hodně poblíž. Jednou prý ji v podobné situaci vzbudil a šíleně se vztekal, že takhle přece se spát nedá, což ona přece musí už konečně pochopit. A jak se přitom pokaždé smála, když vzpomínala zrovna na to, a smála se vždycky ještě dlouho potom. Taky mu leccos vykládala o Ervínovi. Rozhodně nic úsměvného. Možná v něčem ano, ale většinou šlo o historky spíše hrubě komické, než příjemné k zasmání. Ale skoro vždycky, když se setkali, chtěla znovu a znovu znát jeho názor na jistou věc. Několikrát mu ukázala ústřižek z jakéhosi okultního časopisu, ve kterém se anonymní pisatelka svěřila se svojí zvláštní příhodou, kterou měla prožít se svým milým, přičemž ten byl v té chvíli dokonce až třicet kilometrů od ní vzdálený, ne li víc, a zároveň se u ní ocitl fyzicky a miloval se s ní v její posteli. Prožitek to byl údajně až tak mimořádný a skvělý, že něco podobného ta žena dosud nikdy neprožila a obává se, že už nikdy nic tak dokonalého neprožije. Zdálo se, že Ireně na jeho názoru pokaždé moc záleželo. Nikdy jí neprozradil úplně všechno, co o těchto věcech kdy a kde četl, ale i tak jí prozradil až moc a ona mu vždycky byla nesmírně vděčná, snad i proto, že se jí kvůli tomu článku hned nevysmál, což by podle jejího mínění Ervín udělal jistě s mimořádnou chutí. Její otázky byly skoro vždycky úplně stejné, snad si chtěla ověřit, jestli jí zrovna nepoví něco jiného, než minule. Tentokrát však nic takového nepřipomněla. Ústřižek ani nevytáhla z kabelky.

+++

Tramvaj zaklinkala a pohnula se s táhlým hučením. Promnul si oči, řezaly ho, skoro by je nejraději zavřel a usnul třeba i vsedě. To, co mu včera řekla Irena... Když si ji představí, jak se to na ní může všechno projevovat. Právě Jarda Šeliga mu vykládal o své rodině. Všichni mu zemřeli na rakovinu. Otec, švagr, nedávno matka a po ní hned sestra. Barák, ve kterém se to všechno stalo, je nejspíš sám nasáklý tou příšernou nemocí, když v něm pošla sestřina kočka, celá rozežraná hnusnými vředy. Povídá se přece, že zvířat se lidské nemoci netýkají. Ale to se určitě jenom povídá, jak se ukázalo.

+++

Otevřely se jedny z dveří, které sice nejsou označené, avšak Pavel dobře ví, že tady sídlí nějaká firma. Na chodbu vyšel štíhlý muž v riflích, tak něco přes padesát, šedivý vlas nakrátko... Pár kroků a protáhl se pootevřenými dveřmi na kamennou chodbu ke schodům.
Shora někdo schází. Žena. Trochu jako Irena! Že by to byla opravdu ona? Ale co tu hledá? Poznal, že to není Irena, jenom figura a vlasy trochu podobné. Opravdu jen trochu. Vlastně skoro vůbec, žádná podoba mezi nimi není. Dokonce ani postava podobná, vlasy už vůbec, jenom je blond a celá světlá, jakoby celá zářící, nic víc.
Neznámá na schodech pátravě zpomalí, co po ní ten neznámý chlap asi může chtít.
Vzpamatoval se a šel dál svojí chodbou.
Jak je možné, že se tak spletl?
Povídá se, že se to může stát. Ale jen tehdy, když na něho ta osoba myslí. A nejenom tak obyčejně.
A také se povídá... Ale tak přece uvažovat nesmím! Když mi zemřel otec, ještě aspoň půl roku potom jsem ho viděl všude možně. Na ulici, na chodbách, na poště. Ale pokaždé, když jsem se podíval pořádně, teprve potom jsem rozeznal někoho jiného.
Raději nemyslet na něco takového.

+++

Přijížděl ke svému sídlišti. Už si představoval, co udělá. Zaparkuje na dvoře, prozatím tam jistě bude místa dost, a nejspíš si půjde zdřímnout, předtím si možná ještě trošku zavzpomíná.
Zvláštní!
Jak to, že je v posledních několika dnech tak šíleně sentimentální? Takový přece nebýval. A pár let zpátky? To si skoro na nic z dřívějška ani nevzpomněl. Na podobné věci nemíval čas ani chuť. A když přece, pak jenom když s někým seděl u sklenice. Asi to všechno u něho začalo tím Ireniným problémem. Co je s ní, že nezavolá? Volat jí nemůže, ona si totiž s Ervínem vyměňuje telefon, takže za poslední půlrok to skoro pokaždé vzal Ervín, zrovna jako by mu to Irena dělala schválně. Třeba si přeje, aby se s Ervínem nějak škrtli. Kdo ví, jak ženy mohou všelijak uvažovat, k intrikám asi moc daleko nemívají, asi jak která. A kdo ví, třeba má Irena k podobným intrikám obzvlášť skvělé vlohy.

+++

Zrovna když čekal na velké hrušovské křižovatce, až bude moci zahnout doprava, zabřinkal telefon. Podíval se na displej: Alena! Irenina sestra! Co má? Asi zprávu o Ireně.
Přimáčkl si telefon k líci: „No ahoj!“
„Ahoj, Pavle!“ zaznělo plačtivě. „Víš, co se stalo?“
„To nevím!“ podíval se na semafory, naskakuje žlutá.
„Můj syn je po smrti!“
„Cože?“ až úplně zapomněl, že sedí v autě na křižovatce.
Vedle zařvou motory, auta se pohnou.
„Zabil se v autě, vím to už dvě hodiny,“ ozývá se až kvílivý pláč.
„To snad nemyslíš vážně! To je snad fór! Ale děsně pitomý!“ je z toho celý mimo. Alena před časem ztratila muže, už druhého. Tondu, Pavlova kamaráda. Zrovna toho, který se mu svěřil, že svojí krví napsal a podepsal ten podivný ďábelský úpis, co se mu pak ztratil, když se rozmyslel a šel si pro něj. Ale to s tím vším určitě nemá nic společného, prostě stalo se. Ale teď? Ještě i syn...
Za ním se ozývají klaksony.
„Nechce se mi ani žít, Pavle!“
Na semaforu naskočí červená. Klaksony někde za ním houkají a řičí.
„Ali, zavolám ti!“.“
„To je ten můj osud, však ty víš.“
Šílené! Takže nejen Irena má hrozné potíže. Taky Alena. Obě vypadají moc dobře, obě k němu něco cítí, vždyť on k nim taky.
Klaksony houkají, auto za ním se povážlivě přiblížilo, z  bočního okna vystrčená ruka, sevřená pěst s trčícím prostředníkem. Dobře ví, co to gesto znamená: vyliž mi prdel!
Zamáčkl mobil jako nějakého obtížného brouka.

+++

Najednou zabřinká mobilní telefon. Pavel poznává, o koho jde a hned má telefon u tváře: „No ahoj, Iren!“
„Pavlíku, jak se máš?“
Její hlas zní smutně. Dá se to pochopit.
„Kdy na mě budeš mít čas?“ vychrlí na ni. „Já si ho udělám, když budeš chtít!“
„Čas teď nemám, ani zítra.“
Hlas se jí nějak chvěl, spíše se jí motal jazyk. Tak nějak se mluví v opilosti.
„A kdy ho budeš mít?“
„Až na pohřbu.“
„Co říkáš, Iren?“
„Pavlíku, odpověz mi, ale pravdu.“
„No jasně!“
„Máš mě rád?“
„Mám!“
„Kecáš!“ vychrlila hrubě, že to od ní ani nečekal.
„Ale opravdu,“ pokusil se zmírnit její hněv.
Ona však zase řekla jemně, skoro mazlivě: „Máš mě rád?“
„No jistě, že mám,“ ulevilo se mu.
„Kecáš!“ opět jí zhrubl hlas. „Jenom mě tak houpáš, ty jeden kecko!“
Je opilá, a nejen lehce.
„Iren, kdy se sejdeme?“
„Na pohřbu přece!“
Na pohřbu. Jistě, na pohřbu Alenina syna. Irena je Alenina sestra, tam by chybět neměla. Ale ty její úvahy! Má přece o čem přemýšlet. Ji by teď asi sotva zajímalo, jestli v příštím roce bude mít na to, aby si zajela do Řecka.

+++

Sotva vsedl do auta a chtěl vyjet, řekl si ještě, že zkusí zavolat Ireně. Ty její řeči: sejdeme se na pohřbu...
Namačkal číslo, kterým mu před deseti patnácti minutami zavolala. To proto, aby třeba nenastala mýlka! S Ervínem si rozhodně vykládat netouží.
Čekal, až to Irena zmáčkne. Stalo se. Chtěl říct své: nazdar Iren!, na poslední chvíli se však zadržel a čekal. A udělal moc dobře. V mobilu to chvíli mlčelo, pak se ozval mrzutý hlas, ne však ten jemný a hladivý Irenin, nýbrž chladný a chlapský: „No co je!“
„Nazdar Ervíne, to jsem já, Pavel Jilemnický!“
Chvíli ticho, zcela jasné překvapení na druhém mobilu. Pak o něco mírnější Ervínův hlas: „Děje se něco, Pavle?“
„Nic se neděje,“ snaží se o šikovný úhybný manévr, „jenom se chci zeptat, jestli už se něco ví o pohřbu Alenina kluka, kde a kdy to bude.“
„V radvanickém kostele, pozítří odpoledne ve dvě. Všechno?“
Všechno. Tedy pozítří ve dvě. Ale že to zase Irena připravila jako už nejméně dvakrát nebo třikrát! Člověk si myslí, že když jí zavolá, bude mluvit s ní. Ale ona? Hned dá svůj mobil Ervínovi. Už tolikrát měl dojem, že se rozhodla Ervína a jeho postavit proti sobě, snad aby si to spolu rozdali jako v ringu, aby se o ni snad poprali nebo co. Pak by se nejspíš i Naďka něco dozvěděla, protože Ervín určitě není z těch, kdo by si něco podobného nechal jen pro sebe. A kromě toho, že je už podruhé ženatý, s ním kdyby se Irena rozešla, takovou ženu jako ona by si už nikdy nezískal, což je víc než jisté. Stejně je zvláštní, jak to ty ženy kolikrát dokáží navléct, že chlap jim nalítne jako zrovna ten sršeň, který přistál na zářivě bílé ploše plátna, aby pak skončil pod sklem na pitomém špendlíku. Ony mají nejspíš úžasné vlohy. Jako by si snad všechny vystudovaly nějakou tu vyšší dívčí.

+++

Irena stála v kostele hned vedle Aleny, taky celá v  černém. Podobala se černé ženě z dávného Pavlova snu. Vedle ní Ervín, ten měl černé akorát kalhoty a motýla pod bradou. Když Pavel přijel, pohřební obřad už téměř končil. Hned se přidal k řadě těch, kdo přišli Aleně projevit upřímnou soustrast. Její tvář pod černým kloboučkem za černým krajkovým závojem vyhlížela hodně propadle. Když před sebou uviděla Pavla, její zarudlé oči naráz ožily, podal jí ruku:
„Ali, upřímnou soustrast!“
„Díky,“ vydechla jen tiše, zato jeho ruku stiskla asi víc než ostatním kondolujícím.
Postoupil k Ireně. Její hezká tvář naráz jako by zpozorněla, jejíma smutnýma očima něco problesklo, stiskla mu ruku o poznání silněji než Alena, chytla se ho ještě i druhou a podržela mu dlaň, nejspíš aby hned nepostoupil dál. Vypadalo to, jako by ho chtěla k sobě přitáhnout a políbit. Měl sto chutí to udělat, avšak když nepolíbil Alenu, pak by to nejspíš vzbudilo rozruch, hlavně u Ervína, který čeká, až k němu Pavel přistoupí. Vymanil svoji dlaň z Ireniných rukou, pustila se ho zjevně nerada.
Ervín mu podal ruku chladně a mdle, nejspíš by mu ani nevadilo, kdyby ho vůbec neviděl.
Před kostelem čekala černá smuteční dodávka, do které pak několik mužů v černém zasunulo rakev. Smuteční hosté nastupovali do autobusu, Pavel šel ke svému autu. Ještě než usedl, zpozoroval Irenu, jak s Alenou a Ervínem kráčejí k  autobusu. Irena napřed pátrala zrakem všude kolem, než její upřený zrak ulpěl na Pavlovi.
Vsedl do své felicie a sledoval, kam si Irena sedne. Také ona z něho po celou tu dobu skoro nespustila oči, sedla si hned k oknu, aby na něho co nejlépe viděla. Přes sklo se mu zřetelně rýsovala její tvář, hlavně pak její oči, hodně smutné, avšak nějak podivně vyzařující, až se mu zdálo, že se podivně zvětšují a přibližují. Hleděli na sebe hodně dlouho bez přerušení, skoro ani nemrkli očima, ani jeden z nich svou nehybnost neporušil, jak byli zabráni do sebe, pak to ale udělal on sám a schválně, taky si moc dobře uvědomil, že hlavně někteří z těch, co seděli kolem Ireny, si jejich vzájemných pohledů začali všímat víc, než bylo vhodné. Černá dodávka s rakví se pohnula, za ním i autobus. Na hlavní cestu napřed vyjela dodávka, chvíli postála, než se za ní zařadí autobus. Irena se po něm ještě ohlížela přes ostatní sedící, dokonce si na to vstala, aby na něho viděla. Pořád měl před sebou její oči, ty byly na celém tom autobusu to nejzřetelnější.
Vyjelo ještě několik osobních vozů, Pavel se s felicií pohnul za nimi. Avšak ke hřbitovu na Slezskou nejel. To už nedokázal.

+++

Naďka si po večeři ustlala v obýváku u televize a tam taky usnula. Spal tedy v ložnici sám. Ostatně nijak mu to nevadilo, stejně pořád musel myslet na to, co se kolem něho obtáčí. Hlavně na Irenu a na její problémy, stejně by to s Naďkou teď asi odbyl a nic by z toho neměli, ani on, ani ona. Ty Ireniny oči, jako by v tom autobusu seděla jenom ona. Cítil její pohled, vyrýsovaný a od všeho ostatního oddělený tvar očí, žhavá bělma, jindy průzračné modré duhovky nyní tak podivně ztmavlé, skoro jako by jí ani nepatřily, šaty tmavé jako křídla smutečního motýla. Irena o tomto víkendu určitě zůstane doma, když koncem týdne byla na pohřbu v Ostravě, a on vůbec nepochybuje o tom, že mu zavolá, aby se spolu mohli sejít. Kde, to jistě určí sama. Posledně přece říkala, že všechno připraví, dokonce už předem věděla, ve kterém hotelu. Vůbec to nemá jednoduché. Ten děsivý nádor, možná teď už ne jediný v jejím těle. To její: proč zrovna já? co jsem komu udělala! jsem na řadě... A pak zase: chci se s tebou milovat! jsi naprosto normální chlap! ne jako Erva... Vlastně mu o Ervínovi taky pověděla své. Je to opravdu blbec, ačkoliv do očí by se mu to říct neodvážil. Vlastně o něm nic neví, když si to tak uvědomuje, ačkoliv si předtím myslel, že když ho zná tolik roků... Avšak podstatné je zrovna to, jak se chová k Ireně. Kdysi se od něho nechala mlátit. Pak ale raději začala jezdit po celé republice za obchody, aby co nejméně spala doma. Pověděla mu taky, že když se Erva dočetl v inzertních novinách, v kolika asi bytech na jejich sídlišti se vdané ženy živí prostitucí, uvažoval dokonce, že by ji sám takto prodával: jsi přece hezká a zajímavá a chlapi po tobě půjdou jako čokli za uzeným! Taky prý vymýšlel kdejaké býkoviny, třeba jak si to zvětšit, až byl komický, třeba si to omotal obinadlem a na to si natáhl ochranu, taky kupoval všelijaká heblata v erosšopu, aby to pak na ní všechno vyzkoušel. Jí všechna ta piplátka, jak říkávala, hrozně vadila, nicméně chtěla mít klid, tak ho tedy měla, jen když se podřídila. Jednou Ervín zavolal na inzerát jakési ženské, která si chtěla vyzkoušet sex ve trojici s manželským párem. Šlo prý o učitelku občanské nauky odněkud až z Olomoucka, byla to čtyřicítka, trochu boubelatější, ale jinak se Ervínovi dost zamlouvala. Jenomže všechno zkazil už v samém začátku, jako ostatně vždycky všechno zkazí, on na to prý má úžasnou schopnost, všechno takříkajíc pohnojit. Je z něho až takový škrťa, že ani nedokázal koupit dobré víno, ba ani žádnou solidní večeři. Tak se před tou chystanou akcí nacpali rohlíky a nářezem polosuchého salámu a k pití jen uvařil bylinkový čaj. Ta ženská prý hned poznala, jaký je Erva červíček a komik, a hned od počátku si vybrala spíše ji než jeho, až se skoro zdálo, že přišla právě jenom proto. Erva prý na ně zíral skoro s vykulenýma očima, odtáhl tu ženu od Ireny, aby jaksi nezůstal mimo, avšak nějak mu to nešlo a hodně zklamal, nejvíc asi sám sebe. Dokonce prý utekl z postele a nechal je obě o samotě, avšak jenom na malou chvilku, protože přiběhl už v teplácích a oběma hned drsně poručil, aby se oblékly. Vlastně toho bylo víc, o čem se Pavlovi svěřila. Musela vědět, že Pavel má na určité věci úplně jiný názor než Erva, ačkoliv mu vůbec neřekla, odkud všechno ví. Jenomže on se mohl domýšlet a jistě se strefil. Jsou tomu tak asi necelé tři roky, Irena dvakrát pozvala do restaurace na víno Naďku, jestli se obě sešly i jindy, Pavel neví. Jenomže tehdy podruhé, když Naďka z jejich posezeníčka přišla, prohodila o Ervínovi, že je kretén a že o něm nechce už nikdy slyšet. Zdá se, že Irena už dávno chystala svůj plán. I ty telefonáty tomu nasvědčovaly. Čekala, až jí Pavel zavolá a přitom svůj mobil předala Ervínovi a u sebe měla zase pro změnu ten jeho. Takové tanečky, či spíše piruetky! Ale taky zbývá možnost, že ty mobily prohazoval Ervín schválně. Anebo že by šlo jenom o náhody a Pavel se zrovna do nich strefil? Za těch několik měsíců jí zkoušel volat snad jenom třikrát, pokud ovšem nepočítá poslední pokus. Kdo se v tom všem vyzná? Jenomže pokud jde o ty dva, tak vždycky zůstanu na Irenině straně. Jinak to ani nejde, když už jsem se to všechno dozvěděl...

+++

Zrovna když přijížděla tramvaj, ucítil na ruce lehký dotek něčích prstů. Hned se otočil. Před ním Alenina tvář, hodně unavená, hlavně však smutkem, po tom všem. Její oči se však usmívaly, sice jen chabě, ale úsměv to přece jenom byl.
„Nazdar, Pavle!“ zjevně čekala, až ji políbí na tvář.
„Ahoj, Ali!“ políbil ji. „Znovu upřímnou...“
„Děkuji ti,“ stiskla jeho dlaň oběma rukama.
Žádný div, že ji to tak bere. Předtím manžel, potom syn, a jak se zdá, teď to čeká na Irenu.
Stáli proti sobě, hleděli na sebe. Jako by mlčky říkala: vidíš, vidíš, jak to se mnou zametá, když kolem mě se točí smrt. A zároveň jako kdyby tím chtěla připomenout, co mu říkala tehdy, když měl zájem. On zase, jak říct a přitom zbytečně nemluvit, že všechno moc dobře chápe.
„Život mě už nebaví,“ svěsila ruce, hlavu nabok, smířená se vším, „hned bych to brala, usnout a už se neprobudit.“
Koutky se jí křečovitě kroutily do pláče, opřela se o něho, čelem se dotýkala jeho spánku. Cítil její vlasy, chladné čelo i ruce. Převěsil si řemen aktovky přes rameno a chytil ji za lokty, aby náhodou neupadla. Moc dobře chápe, jak jí je. Ale asi ne až tak úplně. Vždycky je to přece jiné, když to všechno člověk prožívá úplně sám.
„A jak to vypadá s Irenou?“ řekl, nejspíš jen aby řeč nevázla. „Něco nového?“
Odstrčila se od něho a zahleděla se mu do očí: „Teď o víkendu vůbec nebyla doma. Ervín se po ní sháněl. Nic mu prý neřekla, v pondělí odejela do Čech a v pátek nepřijela, ani v  neděli ne. Snad ani už nemá svůj telefon, bral to někdo úplně neznámý, jakýsi cizí chlap.“
To ho vzalo. Ani nevěřil, co slyší. „To mluvíš o Ireně?“
„A o kom jiném?“ skoro se jí to dotklo. „Přece o ségře!“
„No to mě podrž!“
Irena! Co je s ní?

+++

Strach o Irenu v něm zcela potlačil všechno ostatní, i dobrou zprávu od Ildy, i tu špatnou o ztracené smlouvě. Ještě před večerem zatelefonoval z domu Ervínovi. Ten zvedl sluchátko chvatně a když slyšel Pavla, jeho zájem zjevně opadl: „No co je, Pavle?“
„Slyšel jsem od Aleny, že Irena je nezvěstná.“
„Bohužel, je to tak,“ zaznělo otráveně, „nechal jsem ji hledat policií, jsem zvědavý.“
„Až se něco dozvíš, prosím tě, zavolej!“
„A ty, Pavle, nic nevíš?“ Ervínův hlas teď zjevně zpozorněl. „Tobě nic neříkala?“
„O čem jako mi měla něco říct?“ znejistěl a už litoval, že vůbec zavolal. „Nechápu!“
„No nic,“ zaznělo opět laxně, „však počkáme a uvidíme.“
No jistě! ušklíbl se Pavel jen tak pro sebe. A co jiného se tu dá dělat?
Večer Naďka, když přišla z práce, položila na televizi nové tři lístky z pošty.
„Hele, Pavle!“ významně na ně poklepala. „Nezapomeň to vybrat, nevíme, co tam je!“

+++

Procházel se zatím podél vedlejšího bloku, jakéhosi hotelového domu s ubytovnami a kancelářemi. Najednou mu zabřinkal telefon. To bude asi klient! napadlo ho a ani se nepodíval na displej.
„Jilemnický! Moneta! Prosím.“
„Nazdar, Pavlíku!“ překvapil ho známý ženský hlas.
„No ahoj, Ali! Cože tak voláš? Co se stalo?“
„Abys věděl, Irena poslala za Ervínem řidiče z jejich firmy, aby jí všechno oblečení rychle sbalil, že ten řidič jí to odveze do Čech a že už se domů nevrátí.“
„Kdo?“ nechtěl uvěřit. „Irena že se nevrátí?“
„Už to tak vypadá, Pavlíku!“
„A co na to Ervín?“ skoro se zajíkal. „Co říkal!“
„No co asi!“ trošku se nabrousila. „Že je to... no však víš! Láteřil jako dominikán!“
„A s tebou Irena nemluvila, Ali?“ snažil se vyzvídat. „S ničím se ti nesvěřila?“
„Hele, mám ti říct pravdu?“
„No jistě!“ přikývl. „Jestli můžeš?“
„Ervín je vůl, dalo se to čekat.“
Irena se tedy rozhodla. Odešla od Ervína, vlastně nic konkrétně neřekla ani Pavlovi. To ho skutečně bere. A pořádně. Snad proto se po mně tak dívala z toho autobusu, uvědomoval si, už v té chvíli až moc dobře věděla, že už se spolu nikdy neuvidíme. Myslet si o tom můžu, co chci. Důležité je, co si myslela ona. Proč odešla od Ervína? A proč zároveň i ode mě! Ale asi už začínám být pověrčivý i v těchto věcech...
Když jaksi podvědomě odmítl Valju, přestože si ji mohl získat, zároveň s ní přišel i o Irenu. A možná i se Zuzkou by to dopadlo k světu, jen mít trošinku štěstíčka. Ale u ní je to snad ještě pořád k světu. Tedy snad... No, třeba to tak nějak je, třeba ne. Že by mu to všechno způsobila Valja? Tyto mimořádně nádherné ženy jsou prý hrozně osamocené, nemají skutečné kamarádky, chlapi si na ně až tak moc netroufají. Zřejmě i Valja v něm viděla svého budoucího přítele, on vůbec má asi jakési podivné fluidum, že se mu lidé sami přimlouvají a hrozně rádi svěřují, obzvlášť ženy, jak se zdá. Asi někoho takového potřebovala. Svým zaváháním ji vlastně odmítl, tím o ni přišel, ale Irenu taky ztratil, ačkoliv jak ho zrovna napadá, Irena má v Třinci rodiče, třeba za nimi občas přijede z Čech a setká se i s ním. Kdo ví, jak to s ní je.

+++

Pořád se mu nechtělo věřit, že Irena se sebrala jen tak z ničeho nic, aniž by se s ním alespoň rozloučila. Ani mu nezavolala, ani neuznala za vhodné mu poslat třeba jen krátkou esemeskovou zprávu. Může se proto domýšlet, že neutekla jenom před Ervínem, nýbrž i před ním. Proč? Své důvody asi měla, což nejlépe ví sama. A proč vlastně pořád jezdila až někam do Čech? Tam se jí prodávalo nesrovnatelně lépe než tady. Vždyť říkávala, že nejraději by se přestěhovala, třeba sama bez Ervína, někam do středních či východních Čech, snad i do Prahy. Ostrava je pro ni mrtvý grunt, tady prý zdechl pes. Takže ve skutečnosti mu při posledních setkáních asi opravdu něco malovala, avšak on ji nepochopil. Zvlášť, když mu posledně tak sugerovala, že se s ním chce scházet někde v hotelu a milovat se s ním až do samého konce. Možná kdyby jenom trochu víc a pozorněji naslouchal, co mu říká, snad by se dozvěděl, co zamýšlí. Asi ji nebral dost vážně. A ona zatím opravdu jednala. Anebo je taky možné, že se rozhodla najednou. Snad tu byl nějaký důvod! Možná dokonce i Pavel. Ale určitě to je Ervín, tak se mu všechno ukazuje. A jak se vlastně s Ervínem poznala? Přes inzerát. Oba už po jednom rozvedeném manželství, ona měla dva malé kluky a on zůstal sám, když mu bývalá žena ještě docela malou dcerku odvezla v kočárku a přestěhovala se k  jinému chlapovi. Kdo koho si vybral, těžko dnes říct, asi to bylo vzájemné, tehdy nejspíš ano. Později, když se Ervín přestal snášet s jejími syny, takže museli odejít bydlet, kam to jen šlo, hlavně po internátech, začaly určité potíže, které postupně ještě víc narůstaly, až se nakonec rozhodla, jak se rozhodla.
Myslel na ni a dost to s ním šilo po celý zbytek neděle, i večer, když seděl před televizí a zíral na pohyblivé obrázky, aniž by je vnímal. Pořád měl před očima Irenu. Vážnou, zvesela rozesmátou, ale nejvíc smutnou. Taky její hodně zřetelné oči, hledící na něho i z nějakých dvou set kroků, když jel za autobusem a za několika auty, které se vedraly před něho.
Noc měl bezesnou. Skoro pořád při vědomí. Pokud měl alespoň trochu správný odhad, pak prospal sotva dvě hoďky. A kdo ví, jestli vůbec.

+++

V pátek ráno spočítal dvě nabídky pro nové klienty, zapsal je do počítače a odeslal elektronickou poštou. Ještě před osmou hodinou, hned co spolu s Honzíkem posnídali ohřáté uzenky, ho napadlo, že zkusí zavolat Aleně, jestli ví něco nového o Ireně.
„Jistěže vím!“ pronesla poněkud veseleji, než by očekával. „Ségra bydlí v Praze u jednoho muže, je mladší než ona, skoro o patnáctku! A kořen je to!“
„A jak ses to dozvěděla?“ vyzvídal. „To ti sama řekla?“
„To všechno Ervín,“ určitě se skvěle bavila, „vyčíhal si řidiče z té firmy, když se zrovna stavil doma v Ostravě, a zmáčkl ho.“
„A Irena s tím svým ...“ těžce se mu mluvilo.
„Jako jestli se znali už předtím?“ zjevně se pásla na jeho rozpacích. „Tak to mu ten řidič neprozradil, to prý nikdo neví, ale Ervín si myslí, že u něho už nějakou dobu přespávala, to víš, Irča přece vypadá, no ne?“
Dost ho to chytlo. Myslel si úplně něco jiného. A stejně by to Ireně nedokázal vyčítat. Co měla za život s Ervínem? Takovému bláznovi nakopat!
A co on, co on jí mohl slíbit? A hlavně, co mohl splnit? Moc dobře to věděla, proto se mu neozývala. Vždycky za ním přišla spíše jako za starším bráchou, kterého nikdy neměla a nejspíš jí hodně chyběl. Byl pro ni jen přítelem, zpovědničkou, trezůrkem stesků, ničím víc. To si jenom namlouval, co všechno pro ni znamená. Vlastně pro ni znamenal zhruba to, co ona pro něho. Jako někdo, s kým se občas sejde u škopku a pokecají spolu. Ale jak se na něho dívala, jak se s ním loučila! Stejně jí nemá nic za zlé. Ani nemůže.

+++

Sotva se ocitl z restaurace venku, zabřinkal mu telefon. V chůzi se podíval na displej: to číslo ještě nezná.
Přiložil si telefon k tváři: „Jilemnický!“
„To jsem já!“ ozvalo se poněkud rozladěně. „Ervín!“
Ervín? Co ten může chtít? Že by si pořídil nový telefon, když od něho Irena odešla?
„Co potřebuješ, Ervíne?“
„Abys přišel!“ zase ten jeho nepříjemný hlas. „Potřebuji s tebou mluvit!“
Z toho je Pavel tedy nadšením celý v lese.
„Kdy?“
„Třeba hned!“ zaznělo úsečně.
„Tak za půl hoďky!“ souhlasil.
Celou půlhodinu pak uvažoval, co Ervínovi řekne, když se ho zeptá na Irenu. Vlastně spolu ani nic neměli, jenom tenkrát v autě, ale to se jistě tak naprudko brát nedá. Chlubit se tím nehodlá, Ervínovi už vůbec ne. A jestli existuje někdo, komu by s chutí rád střelil přes hubu, kdyby ovšem byl zvyklý takto řešit své problémy a potřeby, pak je to hlavně Ervín, avšak na druhé straně ovšem, jestli má opravdu někdo právo namlátit hubu pro změnu zase jemu, pak je to asi jenom Ervín. Jde jen o to, na čí straně je to právo větší.
Dole byl vchod otevřený, vyjel výtahem do pátého patra. Dveře znal, už tu párkrát byl kvůli pojistkám, ale to už dávno předtím...
Moc příjemně mu nebylo, když Ervín otevřel. Jenomže ten nevypadal, že by se chtěl zrovna bít. To určitě nehrozí!
Zavedl ho do kuchyně, kde už na stole měl rozloženy hromádky všelijakých dopisů a lejster.
„Jak už víš, Irena se nalepila k jednomu mladému kolíkovi a už se nevrátí!“ pronesl jen tak na úvod. „Potřebuji, aby ses mi podíval na pojistky, abych neplatil nic zbytečně, však víš, jak na to, ty se tím přece živíš!“
Ještě že tak! Ulevilo se mu, avšak dával pozor, aby na něm Ervín nic nepoznal. Ani mu to netrvalo příliš dlouho. Všechny doklady pohromadě, že je ani v pojišťovně lépe nevedou. Na pořádek byl Ervín odjakživa, dokonce to Irenu někdy štvalo a mívala na něho vztek, že ji pořád nutí něco leštit, ukládat a skládat, jako by nebylo kolikrát nic důležitějšího. Dvě pojistky dal stranou, na jednu z nich sepsal výpověď a na druhou formulář na změnu.
Ervín mu zatím uvařil svůj oblíbený bylinkový čaj, stopro zdravý, jak zdůraznil, až Pavla dokonce napadlo, že určitě je moc divné, když oba s Irenou užívali tak úžasně zdravé věci, že se jí stalo, co se stalo. Avšak to všechno je asi úplně jinak, než aby člověk mohl soudit tak jednoduše. Taková nemoc přece, když se v člověku uchytí, se asi těžko zastaví obyčejnými čajíčky. Ervín kdysi hodně a rád experimentoval s bylinkovými čaji. Irena povídala, že ještě tak před pěti jary na něm každý hned na první pohled poznal, když něco zkoušel. Několik sousedek poděsil, když se jim zjevil na chodbě nebo ve výtahu jednou celý modrý, jindy zelený nebo žlutý.
Pak už Ervín začal o Ireně.
„Ne že bych měl na ni vztek,“ opakoval několikrát, „ale jsem docela rád, že už ji mám z krku!“
Z krku? Je rád, že se jí zbavil? To snad ne!
Neměl zájem se Ervína příliš vyptávat, zvlášť když tak pitomě kecal. Je rád, že ji má z krku! To je akorát tak na pár obyčejných facek, kdyby ovšem byl Pavel trochu ostřejší. Stejně měl chuť mu aspoň jednu střelit, nejenom kvůli jeho kecům. Taky měl chuť mu říct, jaký je z něho pitomý kretén. Avšak udržel se. Ne kvůli sobě, vůbec už ne kvůli němu. Jedině kvůli Ireně. Co kdyby se chtěla vrátit, když jí bude hodně zle, a jedině proto, že Pavlovi o něm řekla, co řekla, by ji ten idiot nevzal zpátky. Člověk prý nikdy neví, co udělá, když je s ním nejhůř. Oni přece spolu žili. Ne jeden večer, ne měsíc, ani jeden rok. Skoro deset jar byli spolu. Kam Irena půjde, až to na ní začne být vidět a ten mladý na ni přestane mít chuť?

+++

Na mobilu mu břinklo. Jenom jednou, což znamená, že mu na něm přistála esemesková zpráva nebo se mu někdo chce jenom zaznamenat, aby mu zavolal zpět. Vyňal mobil a podíval se. Na displeji symbol obálky. Je to zpráva... Namačká, čte: UZ SE NEVRATIM MILUJI TE NEZAPOMNELA JSEM NA CEM JSME SE DOMLUVILI VERIM TI.
To je přece Irena! Kdo jiný?
To číslo! Určitě její nové číslo! Hned jí zavolám...
Namačkal, čekal.
Chvíli to nikdo nebral, potom se ozval děsný hluk, hospodský kravál, hlasy, hudba, cinkot skla, pípání, asi hrací automaty...
„No co je!“ ozve se do toho nějaký nerudný chlapský hlas.
„Tady Pavel Jilemnický!“ trochu ho to vyvedlo z míry. „Chtěl bych mluvit s paní Irenou Frančíkovou!“
„Neznám!“ ozve se skoro nepřátelsky. „Odkud jste!“
„Já? Volám z Ostravy!“
„To je omyl!“
Ozvou se tóny. Tamten to prudce zamáčkl jako nějakého červa.
Pavel si znovu namačká tu esemesku. Přečte, žádný podpis, žádné jméno, ale kdo jiný? Že by to byl opravdu omyl? Smysl to dává, jedině kdyby mu to poslala Irena. Třeba využila toho, že ten chlap nechal mobil někde na stole jen tak bez dozoru a poslala zprávu. Ten chlap ji nemusí znát, jak se zdá. Ale co když je to opravdu omyl, jak mu tamten řekl. A ten hlas určitě nepatřil žádnému mladému hřebečkovi, ale starému protivovi.
Ať přemýšlel, jak chtěl, stejně mu ta zpráva dávala smysl jedině, kdyby ji poslala Irena. Vlastně to mohl od ní čekat, že se přihlásí. A taky to od ní čekal. A taky ví, o co jí jde. Jednou, bylo to v baru pozdě večer... Seděli v koutě na spojených lavicích, ona měla nohy přes jeho kolena, že se skoro zdálo, jako by mu seděla na klíně, a úplně zblízka jí hleděl do čistých modrých očí, že se v nich až mohl rozplynout jako v nějaké virtuální realitě, a tehdy jí řekl poměrně dost o tom, co věděl a co ji tolik zajímalo na tom malém ústřižku z okultního časopisu. Neřekl jí všechno, ale dost na to, aby pochopila, o co jde. Ale proč mu posílá zprávu jako odněkud z jiného světa? Další tanečky s telefony? Ona to asi ani jinak neumí. Ale stejně nemám jistotu, že to poslala zrovna ona. A jestli něco opravdu chce, ať aspoň zavolá! Raději ať přijede. Takové služby jen tak na neurčito se přece neposkytují! Jako bych zrovna neměl na co myslet...
Celý zbytek dne, ba i v noci, pořád přemýšlel, do čeho se vlastně dostal. Co když to ten Zengr udělal? Půl mega je přece dost peněz... Mezitím se mu několikrát dostavilo škytání. A hodně silné. Nejenom takové to neurčité. To určitě Irena! Jenom tak to dává smysl. Ale pokud něco chce, ať si o to sama řekne. A co vlastně chce? Hrát si se mnou nějakou hru, jako si ti mladí hrají ve svých počítačích? Na to ať si zapojí svého kolouška.
Nejsilněji se mu škytalo ráno. Sotva se probudil, osprchoval a už seděl u snídaně. Vždycky přesně v sedm hodin. Na minutu přesně. Možná i sekundy by souhlasily. To už ani žádná náhoda být nemohla. Ale stejně na podobné zábavy nemám kdy! Těch potíží, co se sunou!

+++

Ráno co ráno v sedm, vždycky přesně na minutu, možná ještě přesněji, se mu ozývalo škytání. Ale jaké! Až se i Naďka nad tím pozastavila, co se to s ním děje. I Honzík se díval a nechápal. Zato on věděl moc dobře. Nepomáhalo ani zapíjet, ani zastavit dech, což se při škytání obvykle radí.
Tak poznával, že Irena to opravdu myslí vážně. A nejenom to, dokonce si to vynucuje. Tolik ona o těch věcech ví, že kdyby se snažili nějak domluvit jako podle nějaké příručky, nikdy by nedosáhli té síly. Ona mu sice v mobilu něco psala, že se domluvili, ale na nic takového si nevzpomíná. Že by se domlouvali? Vůbec ne! Zřejmě si jen domýšlí, že když s ní o něčem mluvil, že jaksi automaticky se na něco takového dá. Jenomže to by bylo ještě nebezpečnější, než co chtěl Jarda se svými štěrkajícími tubami a se strašidelným domem. Tady by nešlo o žádný experiment, zkusit to a jít od toho. To, co chce ona, je víc! Skok do propasti a věřit, že před dopadem na dno člověku narostou křídla. Normální sex je lidský, zatímco... Člověk by si řekl, no co, obyčejné škytání! Jenomže lidská myšlenka je víc než signál mobilního telefonu. Tehdy na tom posledním školeníčku pan přednášející vykládal, jak se někteří velcí byznysmeni dobrali ke svým světovým imperiím. Byly to hlavně jejich myšlenky a vůle, které to dokázaly. A taky způsob, jakým šli za svým. A přitom tihle všichni věděli houby o pradávné magii myšlenky, na kterou se sami odvolávali. Ocitli se pouze na jejím prahu, a jaké zázraky jsou za nimi! A co teprve myšlenka zacílená a vystřelená jako projektil? Na konkrétní cíl... Iren, co ty po mně chceš? Pomilovat se v hotelu? To už neplatí. Flirt? Už jaksi nepřipadá v úvahu, jak se zdá. Nějakou virtuální lásku? Tu si obstaráš i beze mě, když budeš tolik chtít. Ty chceš něco úplně jiného, něco z jiného světa. Vůbec jsem se ti neměl ani zmínit! Dávná tajemství z pravěku, ale i to, co se k nim váže... My přece nemůžeme jenom tak vstoupit do zakázaného. A co si myslíš? Co ty zohavené kostry v pravěkých hrobech, co ti upálení ve středověku? Co ty pověry o můrách, upírech a vlkodlacích? Jsou to bajky, pověry, výmysly i nehoráznosti, což je víc než jisté, ale i ty z něčeho vyšly. Nějaké zblo tam je a ty to víš, protože jsi to ze mě vytáhla, sice jsem ti toho moc neřekl, ale tobě to, zdá se, stačilo... Tobě je už asi jedno, že se něco rozhýbá a uvede do chodu, co nikdo nevidí jenom tak, obyčejnýma očima. Jistě, dneska se hranice dávných tabu natahují a smršťují jako dívčí kalhotky. To však neznamená, že zrovna my dva si dovolíme... Iren, se mnou se nedomluvíš.

+++

Škytání se ohlásilo ještě v poledne. Přesně ve dvanáct, ani o minutu vedle. Vůbec ani nezapochyboval, že to na něho pořád myslí Irena. Tehdy v tom baru, když seděli v rohu a měla nohy přes jeho kolena, dívali se navzájem do očí a dotýkali se a hladili se, kam to jen šlo, jí prozradil, co vyčetl z jedné z knihy, kterou ještě nestačil Igorovi vrátit. Že vytvořit silný citový vztah vůbec není problém. Přece na všechno jsou metody. Ale zároveň v té knize bylo i varování. Láska je prý tak silný úkaz, jaký se dá srovnat s uragánem nebo s výbuchem sopky. A na světě prý taky nic jiného nezpůsobilo tolik dobra, ale na druhé straně i zla, jako právě láska. Proto prý každý, kdo se rozhodne něco takového vyvolat, musí si uvědomit svoji velkou odpovědnost. Když jí to vykládal, napřed se smála, ale potom najednou zvážněla a zašeptala: - Ty jsi za mě odpovědný. - Pak se ale rozesmála a najednou začala mluvit o knize, kterou četla hodně dávno. Napsala ji jakási Brazilka, ta však byla jen médiem, přes které měl všechno vyprávět duch Victora Huga a ona jenom poslušně zapisovala. Dvěma zamilovaným v tom příběhu nebylo po celou dobu jejich pozemského života souzeno, aby mohli žít spolu. Bránily jim v tom rodinné vztahy, hlavně však to, že v souboji zabil jejího bratra. Ti dva zamilovaní se pak setkali po smrti, kde prožívali naprostou volnost a štěstí při svých cestách z planety na planetu. Když mu to Irena vyprávěla, ještě nevěděla o své nemoci. Mluvila o tom snad proto, že zrovna ta kniha byla tak jiná než ostatní románky, které četla, ale taky možná proto, že podle ní snad příběh poněkud souvisel i s tím výstřižkem z okultního časopisu, který nosívala ve své kabelce a zřejmě ho nosí pořád. Jenom by ho zajímalo, jestli ho dala přečíst i svému hafánkovi. Anebo si ho snad ponechala jako její a Pavlovo tajemství?

+++

Dokonce se sám přistihoval, že nejenom sleduje čas, ale dokonce si ho odměřuje a sleduje přesnost, s jakou se mu Irena zase ohlásí. Nedostavovalo se však už takové škytání jako předtím, ale úplně v jiné formě. Byly to spíše vibrace, které se vždycky projevily v hrdle, když se pokusil zívnout, ale ne úplně. Přitom na ni samozřejmě myslel, a zrovna ne málo a ne nijak chabě. Ona tedy musela mít stejné pocity, stejné chvění v hrdle, anebo dokonce ty vibrace uvnitř mezi hrudí a břichem, o kterých kdysi četl v knize jednoho indického šrí. Určitě něco musela cítit, když v tom pořád pokračovala.
Škytání se najednou ozvalo v devět večer. Zpozorněl, protože zrovna v tom čase nic nečekal. Taky si napřed nebyl jistý, že je to zrovna ona, ačkoliv taková síla nemohla vyjít od nikoho jiného. Byla to ona, ty pocity ho přesvědčily. Irena tedy stupňuje! To se tomu mladému věnuje tak málo? Hrom ví, jak to u těch dvou vlastně je. Jistě, kdyby k tomu pikolíkovi cítila co k Pavlovi, určitě by žádné signály neposílala, prostě by si vystačili. Jednou v Jéčku se rozvykládala, co kdysi vyčetla ze svého okultního časopisu. Jeden slavný alchymista ze začátku minulého století zachytil do skleněných baněk záření, které vyšlo z dvou milenců, tragicky zemřelých při autonehodě. Byly to zvláštní plynné substance, které na denním světle nebyly vůbec vidět, ale ve tmě vydávaly jakousi slabounkou zář, viditelnou prý normálně lidským zrakem. Protože o těch dvou věděl, jak se měli rádi, dovolil si něco, co je snad nejtěžším prohřeškem, jaký se vůbec může stát. Smíchal obě substance do jedné baňky a zasáhl tak do aktu nejvyššího stvoření. Ale po nějaké době ho trápilo svědomí až natolik, že z toho dokonce onemocněl a měl těžké záchvaty kašle. Začal uvažovat, jak by obě duše oddělil, aby existovaly zase samostatně. V okamžiku, když ten starý alchymista držel baňku v ruce a druhou rukou otevíral velkou těžkou knihu, přišel na něho opět záchvat kašle, při kterém mu skleněná baňka spadla na zem a rozbila se. Tak prý se obě duše někde vznášejí prostorem a jsou pořád spolu, zatímco ten starý muž čeká, že na věčnosti si sice odpyká svůj těžký trest, avšak na straně druhé může čekat úlevu, že dal dohromady dvě duše, o kterých moc dobře věděl, jak na sobě za svého života lpěly. Když mu to Irena v kavárně vykládala, tlačila pod stolem k jeho nohám své nožky a svírala mu ruce, jako by s ním chtěla snad dokonce srůst. Zrovna tento článek si však nevystřihla, u sebe v kabelce ho určitě neměla, jinak by mu ho dala přečíst nebo by mu ho aspoň ukázala.

+++

Když vycházel na chodník, břinkl mu telefon. Na displeji symbol zprávy. Přehrál si ji: MILY JSME PORAD SPOLU.
Takže znovu se ozvala! To bude její mobil!
Zkouší jí zavolat. Ozývá se přerušovaný tón, potom zaznějí varhánky a úplné ticho.
Namačkal si esemeskovou zprávu: IREN OZVI SE MI PAVEL a odeslal na to číslo. Nic. Žádná odpověď. Ani za hodinu, toho dne vůbec.
Celou cestou do Monety musel myslet na Irenu.
Loučila se tak se mnou!
Nic jiného neměl znamenat ten její pohled z autobusu. Jedině rozloučení...
Určitě si přála, abych si ji pamatoval jenom a jenom takovou, jakou jsem ji viděl tehdy, i předtím. Určitě si taky přála, aby to mezi námi trvalo třeba i na dálku. Vyptávala se mě přece nejednou, vlastně skoro pokaždé, jestli je možné... Ten ústřižek z okultního časopisu si určitě nosí v kabelce pořád. Jedna pětatřicetiletá žena v tom článku popisuje, co sama zažila, neuvedla ani jméno, ani město, kde se to stalo. Měla tajný vztah s kolegou ze zaměstnání. Mezi nimi nebylo nic víc, než že si spolu občas zašli do baru na víno a pak za tmy se prošli parkem, kde se jenom několikrát políbili. Hlavně na sebe pořád mysleli, ona na něho, on na ni, a když zrovna nebyli spolu, stále škytali a oba věděli, že tak se projevuje vzájemné myšlení na toho druhého. Jednou, když její rodinka odjela na víkend pryč a ona zůstala doma úplně sama, milý se u ní ocitl přímo fyzicky v její posteli. Vlezl k ní pod přikrývku a byl až neuvěřitelně dokonalý. Nikdy předtím ani potom nic podobného neprožila. Oba spolu pak usnuli, ale ráno, když se probudila, už u ní nebyl. Prostě jak se předtím objevil, tak potom také zmizel. Když se ho pak vyptávala, kde zrovna v té době byl, zjistila, že úplně v jiném městě. Už nikdy potom se jí nezjevil. Ta žena prožila při tom prý něco tak úžasného, že žádný muž v normálním těle by něčeho takového nedokázal dosáhnout u žádné ženy. Irena mu ten ústřižek dala přečíst poprvé v baru, kde spolu vypili aspoň dva litry vína. Pavel se pak rozvykládal o tom, co věděl z knih o dávných čarodějnických procesech. Horliví inkvizitoři, kromě vynucených přiznání ovšem, usvědčili prý značné množství žen z toho, že takové situace skutečně zažily. Tím tajemným a dokonalým milencem však měl být sám ďábel. Jenomže Igorovy knihy podávají i jiné vysvětlení. Docela přijatelnější. Zvláštní bylo, že některé ženy se dokonce pyšnily svými prožitky a přísahaly na ně, ačkoliv právě kvůli tomu jim hrozila nejkrutější poprava. Jsou o tom soudní zápisy a je jich ohromné množství. A právě to množství úředních protokolů vylučuje možnost, že by všechny byly vynuceny mučením nebo zfalšovány jinak. To, čím se ty ženy měly provinit, je prý staré jako svět. Podle tajných věd se má jednat o některá z dávných pravěkých tajemství. Za jejich prozrazení prý dodnes trpí nehodní andělé. Irena to všechno poslouchala vždy s očima dokořán. Musel jsem jí vykládat o tom, co jsem vyčetl z knih o dávné myšlenkové magii, třeba o prachobyčejné škytavce, podle které člověk snadno zjistí, že na něho někdo myslí. Ale aby si byl člověk úplně jistý, musí pro to taky něco udělat. I to Irena už ví, jak se ukazuje...

+++

Ve snu se mu zdálo, jak si s nějakými kumpány rozdělují kořist, přitom uslyšeli sirény policejních aut a dali se na útěk, spoustu peněz nechali na místě a on, když utíkal, ačkoliv ho nikdo nepronásledoval, hrozně trpěl, že tam někde zanechal takový balík prachů. Všechno probíhalo, jako by to sledoval v  televizi, akorát nevěděl, jak všechno nakonec dopadlo, protože se probudil. Pak už neusnul. Měl o čem uvažovat. Ráno si přijdou pro felicii. Pár dnů je tomu, kdy ještě vůbec ani nezapochyboval, že mu autíčko zůstane třeba až do důchodu. A bude si s ním jezdit, kam se mu zlíbí, pokud ovšem bude mít za co. Pořád cítil nějaké slabé bodání a píchání, možná něco jako by se mu do břicha těsně pod hruď vdíraly jakési maličké housenky a prožíraly se někam dovnitř. To se mu asi začíná hlásit první žaludeční vřed.
Ale každopádně se mu ohlásila Irena svými signály, které přece přicházejí naprosto pravidelně a přesně, pořád se stejnou silou. Pavel se však soustředit nedokázal. Iren, buď trpělivá! opakoval si několikrát. Zrovna na tom nejsem nijak zvlášť!
Hned ráno zazvonili dva muži, šediví padesátníci, že si přišli pro felicii, ať jim ji neprodleně předá, anebo ať rychle zaplatí, ale nejenom to, co dluží leasingové společnosti, nýbrž i těch jedenáct tisíc, na které má nárok jejich firma, která se zabývá vymáháním pohledávek.

+++

Ireniny signály ho pochopitelně zrovna moc nezajímaly, ani nemohly, to dá rozum. Spíše mu byly na obtíž. Už několikrát si řekl, že jí pošle zprávu na některý z těch několika jejích tajemných mobilů, aby toho nechala, třeba jenom na nějaký čas, že je to stejně k ničemu, když se mu navalily až takové potíže, avšak nakonec si vždycky řekl, že nebude utrácet kredit na svém mobilu, když na něm stejně už moc peněz nemá a neví, kdy si ho bude moci doplnit. Navíc stejně neví, jestli Irena vůbec jeho zprávu dostane. Ale taky si říkal, že co, když chce Irča hračku, ať si ji má. S každou jinou by to přetnul, jen by to fiklo...

+++

To ráno se Ireniny signály ohlásily až pět minut po sedmé. Nato mu břinkl mobil a na něm, jak jinak, zase úplně neznámé číslo, ale zato zpráva dávala smysl, možná až příliš: MILY OMLOUVAM SE ZA ZPOZDENI.
Že se omlouvá? musel se až rozesmát. To bych se měl omluvit spíše já, že jsem takový ignorant. Ale teď to stejně nejde...

+++

Takže zítra! Snad to vyjde. Musí to vyjít! To, anebo něco jiného! Spadl mi leasing, spadl mi i ten iluzorní moneťácký mlýnek na hrachy. A upřímně, hrom ví, co ještě čeká v pořadí... Ale jedno vím jistě. Že Naďku s Honzíkem si udržet musím!
Večer v devět se ohlásily Ireniny signály a za deset minut se soustředil, aby jí odpověděl. Skoro za necelých pět minut mu břinknul mobil, ani se nedíval na číslo, jenom přečetl zprávu: MILY CITIM TE.
Bylo to příjemné.
Moc příjemné...

+++

Irena se mu ozývala vždy s naprostou přesností a se stejnou silou. Akorát on se nějak nedokázal sebrat, aby jí náležitě odpověděl, ačkoliv tolik chtěl. Přece však na ni myslel, a ne až tak málo, ale vždycky jenom krátce a myšlenky se mu rozlétaly všemi směry jako včely po krajině. Něco však určitě k Ireně zalétlo, v tom si byl jistý.

+++

Ještě toho večera se ve svých myšlenkách tak soustředil, aby Ireně patřičně odpověděl, že to musela cítit. Myslel na ni natolik, že mu dokonce začala vadit Naďka, spící vedle něho. Irena by bezesporu byla pohříchu skvělou virtuální milenkou. Zcela ve shodě s tím hodně starým rčením o holubici na střeše a vrabci v hrsti...

+++

Už mu bylo zcela zřejmé, že v příštím létě s Petrem Horáčkem na tu dlouho slibovanou výpravu do Řecka bude moci klidně odjet, pokud ovšem nebude spíše uvažovat o tom, že Naďce s Honzíkem zaplatí pořádnou dovolenou někde na mořském pobřeží a on si prožije tu svoji úplně po svém, ve vnitrozemí, ve vysokých horách, v místě, kde už v dávném pravěku stála věštírna, kde černé bohyni, matce země, sloužili muži, kteří naslouchali přírodním znamením...
Taky Ireně se dokázal věnovat víc než předtím. Určil si časy ráno, v poledne i večer, vždy sice jenom na dvě tři minutky, ale o to bylo jeho soustředění usilovnějši, ať přece Irena zjistí, jak moc mu na ní záleží. Vždycky poznal, že mu odpovídá, cítil ji, stejně jako tehdy tou esemeskou řekla ona, že cítí jeho. A dále o tom nijak zvlášť už nepřemýšlel. Stejně musel myslet hlavně na kšeft. Jenom si občas řekl ve shodě se starým pořekadlem, že to s Irenou vůbec nevypadá ani na holuba na střeše, ba ani na toho vrabce v hrsti.
Ale jak si sám musel přiznat, to nejhlavnější vůbec je, že se mi už konečně začalo dařit a rozhodně už nebudu nucený pořád jenom počítat a počítat, jestli mi třeba tentokrát vyjde či nevyjde na zaplacení nějaké složenky. Nakonec, co jsem mohl udělat jiného, než co jsem zrovna udělal? Kdybych třeba odešel za Irenou, co by se stalo s Naďkou a Honzíkem? Kde by byli zrovna teď? A kdybych se domluvil s Azrou nebo Ildou? Raději nemyslet.
A taky proč bych měl šetřit Monetu? Tedy některé lidi z ní. Jistě, mohl jsem všechno vzdát a spadnout do břeček, jak si to hezky nabroukali ti dva motýlci z Vénova Londýna. Anebo jsem se taky mohl domluvit s Ildou nebo taky s Azrou a odejít s některou z nich. Ale mě si nikdo za sklo v rámečku nepřišpendlí. Zatím se to nikomu nepodařilo!

+++

Řekl si, že zavolá Aleně, jestli nebude vědět něco nového o Ireně.
„No nazdar, Pavlíku!“ uslyšel její veselý hlas na pozadí silného šumu a hluku, nejspíš barového. „Přijď za mnou, jsem ve Véčku!“
Že sedí ve Véčku? Ale copak za ní může jen tak? Musí toho dnes ještě tolik udělat!
„Ali, nemůžu, no fakt!“ je mu nepříjemné, že se musí omlouvat. „Já jenom, co je u tebe nového...“
„A hlavně u Irči, co?“ ona na to docela laškovně. „A představ si, že něco nového mám!“
„A co to je?“
„Hádej!“
„Nevím!“
„Foto!“
„Jaké foto?“ jasně že hned nepochopil. „Irenino?“
„Toho jejího!“ dobře se bavila. „Chceš ho vidět? Tak hned přijď, podíváš se, jakého si Irča ochočila hošánka!“
Ochočila? zarazil se. Irena si tamtoho ochočila? No, jako fór jistě dobré.
Alena mu popsala vzhled Irenina mladého přítele, jak jí jeho obrázek sestra poslala ze svého mobilu. Tak, jak ho popisovala, mohl se podobat zpěvákovi či herci, jak je ukazují v televizi nebo na obrázcích v novinách. Celá se rozplývala, asi schválně, jak se mu to jevilo. Alena určitě něco o Pavlovi a své sestře ví a možná si právě proto přisazuje, když se přece s Pavlem znala dřív. Zaujalo ho, že Irena má lepší mobilní telefon, kterým si nafotí co chce a může to poslat stejně jako esemeskovou zprávu anebo přes internet do PC. Jsou už takové novinky, kdo by to všechno stíhal sledovat...
„Ali, můžeš mi říct Irenin telefon?“ obrátil poněkud její popis ke své prosbě. „Zavolám jí!“
Alena byla nesvá. Pochopil, že by jeho prosbu nerada odpálila, ale přesto ji nemůže splnit: „Pavlíku, její telefon ti nemůžu dát, já ani nevím, proč jste se vy dva pohádali.“
„Ani jsme spolu nemluvili,“ podivil se.
„Nerozumím, Pavlíku!“
„To nic, to asi kvůli té hře,“ snažil se, aby jí nepřipadal zklamaně, „hrajeme spolu totiž takovou hru.“
„Hru?“ uchichtla se. „A proč si ji nezahraješ se mnou? Můžou to hrát tři?“
„To je hra pro tři, ale i pro více...“
Na jejím tónu bylo znát, že sice neví nic konkrétního, ale vcelku se orientuje slušně: „No a Irča s tím Romanem, skvělý páreček, pojedou spolu do Chorvatska, na Krétu a pak i do Paříže, všude ji chce mít s sebou, zkrátka potkalo ji štěstí!“
Kéž by jí to vydrželo...
No a Alena? Ta to ségře zrovna u něho pořádně přitesala. Jsou to všechno babizny!
Ale co! Jestli je to s Irenou vážné, pak jí to jenom přeji. S Ervínem si moc neužila, se mnou taky ne. A když se mi zase ozve? Tak co? No tak nic, prostě nebudu jí brát hračku. Lépe by si zahrála třeba s Igorem Kalamou anebo i s Ervínem, ten přece na sobě rád zkouší byliny, ten by měl pochopení i pro něco takového. Jenže Irena s ním nechce nic mít. No a že mi nechce dát číslo na mobil? Dá se to pochopit. Já taky bych nesnesl, kdyby mi Irena volala, když jsem doma s Naďkou.
Stejně je to zvláštní! Kdyby se mi někdo svěřil s něčím takovým, asi bych mu vynadal do oslů. Ty mole, jak se člověk mění! Já jsem vlastně taky ochočený, jak se zdá. A Iren? Jak je to s tou holubicí na střeše?

+++

Najednou se mu začalo škytat, se stejnou silou jako obvykle. Ani nepočkal, až to přejde, a poslal Aleně esemeskovou zprávu s prosbou, ať ji pošle Ireně, samozřejmě bez podpisu: IREN NASE DOHODA KONCI PROTOZE ANI JA ANI TY JI NEJSME SCHOPNI PLNIT...
Alena se sice hned ozvala, co to jako má znamenat a proč má posílat zrovna něco takového, ale nic jí nehodlal vysvětlovat, jenom chtěl, aby to Ireně poslala, což mu nakonec slíbila. Pochopit nemusela, stačí, že pochopí její ségra.
No jistě, Iren, doba je zlá a mezi námi to prostě bylo nějak jako s tím jedním typem pojištění. Vztah jenom na první riziko a s ručením náležitě omezeným. No a ty jsi z toho prostě odešla. Tys to zrušila, ne já. To takový Véna by se na mém místě vyjádřil úplně jinak a snad by se mu to dokonce rýmovalo...

+++

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 

 


Vydáno: 7.2.2014 16:42 | 
Přečteno: 1097x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.