Kategorie: Výňatky, Bouře ve sklenici piva

Neštěstí nechodí po horách

Neštěstí nechodí po horáchBouře ve sklenici piva [výňatky] - (vydáno v roce 2004, nakl. Daniel Padych)
Když přicházel k zahradní bráně, už ji uviděl. Teď vyhlížela jako obvykle, skvělá čtyřicítka, blond, plnoštíhlá, s krátkou sukní a lehoučkým tričkem, na krku zlatý řetízek s blyštivým srdíčkem.

Avšak také poznal, že se na ní něco změnilo. Její oči! Teď stejně smutné, jako předtím její hlas.
Podala mu ruku a stiskla. Uvažovala, jestli se mají políbit, avšak tak veřejně, to se přece nedá.
Vyhlédla a vybrala místo úplně v rohu pod střechou, jako by se co nejvíc chtěla vyhnout lidským pohledům nebo snad ukrýt před deštěm, když je přece tak pod mrakem. Stůl úplně celý volný nebyl, na druhém konci si nějaký muž se ženou, oba tak třicátníci, špitali zřejmě něco moc hezkého, když se přitom tak usmívali. Stejně i tak si sedli na ránu hned pěti osamělým pijákům, kteří po Ireně zahlíželi, až muselo být nad sluníčko jasné, že kdyby jen trochu mohli, hned a bez okolků by mu ji takzvaně přebalili.
A už přicházela servírka, černovláska v černém, s věncem zpěněných kríglů. Když uviděla Pavla, usmála se, ale jen lehce, zřejmě z taktu, aby nijak nepohoršila Irenu vedle něho. Určitě si vzpomněla, co se přihodilo někdy před týdnem či dvěma. Seděl někde na druhé straně, na ostrém sluníčku, a když se blížila uličkou mezi stoly, v rukou krígly plné i prázdné, zahleděl se jí někam pod pás, přičemž ona jaksi v ženském instinktu otočila ruku s pivy a jakémusi obéznímu chlapovi vychrstla něco pěny pod nohy, hlavně však pod jeho křiklavě žluté textilní botky. Chlap se rozčiloval, skoro šílel, zatímco ona v sobě jen sotva dusila smích a po očku mrkala po Pavlovi, který to všechno vlastně spískal. Teď se po ní rozhodně dívat nemůže, když je tu s Irenou.
„Pavle,“ položila mu Irena dlaň na hřbet ruky, „ představ si,“ tvář se jí plačtivě zkřivila, „zjistili mi rakovinu.“
„Co to říkáš?“ nechtěl uvěřit. To snad ne! Vždyť je taková hezká, zdravá, vždycky mu připadala hodně svěží, plná síly, čisťounká a nádherně voňavá. Jako když ji vídal před několika lety. Vlasy mívala delší, česala si je s ohonem, velkou mašli, bílou, modrou, růžovou, jak kdy, šatičky modré s bělostným límečkem, až připomínala někdejší malé školačky v námořnickém, jak je ukazují ve starých filmech.
„Nádory na prsou!“ se vzlykotem zvedla krígl s pivem k ústům, krátce se napila a dlouze přidržela krígl u úst, jako by se jím snad chtěla krýt. „Chtějí mě řezat, ale já nechci!“
No to je nadělení! Úplně jasné, proč včera šla přes cestu, jako by pro ni všechno tady už končilo.

Musel na ni myslet. Ani v noci neusnul, raději si proto sedl před počítač, avšak Naďka chtěla mít klid na spaní, odešel proto do obýváku před televizi. Pokud mu to šlo, počítal a zapisoval do tiskopisů, co si sjednali s Dobrovodským. Pořád mu myšlenky zalétávaly k Ireně. Nic takového by rozhodně nečekal. Ani to, že se zrovna jemu se vším svěřila, že se právě jeho ptá, jestli se má nechat řezat nebo raději ne, a hlavně, že se s ním chce setkávat vždycky v nějakém hotelu. - Ještě než umřu, chci aspoň občas být s tebou, já vím, že od Nadi neodejdeš, ale ty jsi chlap, se kterým se chci milovat... Když měla dojem, že se nikdo nedívá, vzala mu dlaň a přiložila si ji na ňadro, jedno i druhé, kde v měkkém ucítil boule skoro jako malá jablka, tak veliké i tvrdé zároveň. Jako by to tam dovnitř vrostlo, ale tak nějak podivně jako něco, co zrovna do těch míst nepatří. Vůbec Ireně v ničem nedokázal odporovat, jenom jí pořád připomínal, že nechce, aby opustila Ervína, že to by mu hrozně moc vadilo. - Jsi skvělá žena! - opakoval jí tolikrát, v podstatě ani nic víc nedokázal ze sebe dostat, jak z toho sám byl, jak se říká, úplně v lese. Že by se spolu scházeli v nějakém hotelu, to samotné mu proti mysli nebylo. Jenomže je tu ještě něco jiného. Ta představa! Ta šílená představa, že by to všechno mělo probíhat, jak povídala: chodívat se milovat, pokud neumře. Bylo to někdy v lednu či únoru, sotva půl roku je tomu. Jednou večer ji odvážel domů, sjeli z Rudné ulice až někam do Kunčic a tam na jednom parkovišti se na chvíli pomazlili, lehce, jen tak, pokud to šlo, když přece venku byly mrazy a oba navlečeni do krunýřů jako chrousti. Ona pak jezdívala po celé republice za svými obchody a jenom sem tam zavolala, jestli má čas zajít s ní na pivo. Vždycky mu připomínala, že je s ním ráda. Vlastně mu to vůbec ani nepřipadalo jako nějaký milostný vztah, spíše si ho jaksi přivlastnila namísto staršího bratra, kterého nikdy neměla, protože to, co všechno mu povídala o sobě, svém manželství i dětství, které prožila v Třinci, to bylo spíše svěřování se a snaha se vypovídat, než nějaký zájem o sex. Bylo zvláštní, kolikrát mu opakovala jednu a tutéž věc. Ve spaní prý, aniž si to uvědomovala, si kladla nohy přes Ervína, někdy až tak, že se úplně obrátila, až on měl hlavu pod její zadničkou, anebo hodně poblíž. Jednou prý ji v podobné situaci vzbudil a šíleně se vztekal, že takhle přece se spát nedá, což ona přece musí už konečně pochopit. A jak se přitom pokaždé smála, když vzpomínala zrovna na to, a smála se vždycky ještě dlouho potom. Taky mu leccos vykládala o Ervínovi. Rozhodně nic úsměvného. Možná v něčem ano, ale většinou šlo o historky spíše hrubě komické, než příjemné k zasmání. Ale skoro vždycky, když se setkali, chtěla znovu a znovu znát jeho názor na jistou věc. Několikrát mu ukázala ústřižek z jakéhosi okultního časopisu, ve kterém se anonymní pisatelka svěřila se svojí zvláštní příhodou, kterou měla prožít se svým milým, přičemž ten byl v té chvíli dokonce až třicet kilometrů od ní vzdálený, ne li víc, a zároveň se u ní ocitl fyzicky a miloval se s ní v její posteli. Prožitek to byl údajně až tak mimořádný a skvělý, že něco podobného ta žena dosud nikdy neprožila a obává se, že už nikdy nic tak dokonalého neprožije. Zdálo se, že Ireně na jeho názoru pokaždé moc záleželo. Nikdy jí neprozradil úplně všechno, co o těchto věcech kdy a kde četl, ale i tak jí prozradil až moc a ona mu vždycky byla nesmírně vděčná, snad i proto, že se jí kvůli tomu článku hned nevysmál, což by podle jejího mínění Ervín udělal jistě s mimořádnou chutí. Její otázky byly skoro vždycky úplně stejné, snad si chtěla ověřit, jestli jí zrovna nepoví něco jiného, než minule. Tentokrát však nic takového nepřipomněla. Ústřižek ani nevytáhla z kabelky.

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 29.7.2012 11:38 | 
Přečteno: 908x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.