Kategorie: Výňatky, Bouře ve sklenici piva

Nováčci z pojišťovny

Nováčci z pojišťovnyBouře ve sklenici piva [výňatky] - (vydáno v roce 2004, nakl. Daniel Padych)
Sotva vpadl do sálu, kde se mělo konat školení, poznal, že nepřišel poslední. Scházelo víc lidí. Hlavně manželé Šircovi...

Sotva vpadl do sálu, kde se mělo konat školení, poznal, že nepřišel poslední. Scházelo víc lidí. Hlavně manželé Šircovi, avšak ti určitě dali přednost klientům než nějakému školeníčku na téma, jak úspěšně prodávat, což ti dva rozhodně nepotřebují, protože jim telefony zvoní, hlaholí, drnčí, pípají, vyhrávají melodie a břinkají skoro bez ustání a určitě si je občas vypínají, aby měli aspoň na chvíli pokoj. Zato tu nescházela Jitka Vránová, která si Pavla jenom ostře sjela pohledem plným hnusu a ani neuznala za vhodné třeba jen kývnout na jeho zdvořilý pozdrav. Uviděl i kolegy a kolegyně z vedlejších kanceláří, o kterých vlastně skoro nic neví, akorát je vídává, když si zapisují své nově uzavřené smlouvy do evidence a také se s nimi potkává občas i venku, v terénu, kde se stačí jenom navzájem pozdravit a rychle se minout. Občas se vidí jen zdálky, když jedou autem nebo tramvají nebo jen spěchají po chodníku. Většinou nenápadní, zato však nesmírně úhlední, nesmírně zdvořilí a nesmírně pracovití. Vpředu v lavicích před stoly s projekční technikou zasedne muž v bílé košili s kravatou, vlasy hodně nakrátko. Jeden z nováčků. Ještě nedávno byli tři. Ostatní dva to vzdali. A přitom už dlouho neviděl takové lamače jako byli ti dva zbývající, hlavně Čenda Kraus, který nosil vlasy na ježka a mastil si je brilantinou, až mu málem stékala na límec. Jednou ho docela náhodou pozoroval v akci. Na ulici u stánku s hamburgery a hotdogy. Ke stánku přistoupil mladý muž, koupil si jeden hotdog a ještě než se stačil zakousnout, Čenda po něm vystartoval takřka jako vydra po rybce, pořádně to do něho natroubil a za chvíli už oba seděli v maličkém bistru nad lejstry od úrazového pojištění. Když Čenda Kraus zasedl v Monetě k telefonu, rozehrál tu svoji zvonkohru a vmžiku měl domluveny schůzky, některé okamžitě, takže vždy zasunul svoji diplomatku do podpaží a práskly za ním dveře. A jak to zrovna s ním dopadlo? Vzdal se po několika odborných školeních, podle všeho si postupně uvědomoval, jaké bludy předtím klientům nasliboval, aniž něco pořádného o pojistkách věděl, a to zavánělo hlavně pořádnými průsery. Asi skončil v pravý čas. Při tom, co si všechno dovolil... Jednou si prý řekl, že klientům, ke kterým zrovna jde, vyžere ledničku. Dokonce na to s někým chtěl uzavřít sázku, ale nikdo se k tomu neměl. Pak přišel ráno hned po osmé, vyčerpaný, nevyspaný, byl z něho cítit chlast, pohodil na stůl sepsané smlouvy, igelitku s kusem uzeného a nezřízeně se chvástal, jak to dokonale zvládl. Začal prý, jestli by mu nedali obyčejný krajíc chleba se sádlem, že ani škvarky nemusí být, ba ani to nemusejí osolit. No a výsledek? Celkem čtyři pojistky, lednička prázdná a co prý nesežral, nechal si zabalit s sebou domů. Padlo něco přes dva litry kořalky. Vychlastal jim prý dokonce i flašku koňaku, kterou měli jako památku po dědovi. Ještě prý měl zálusk na domácí paní, ta prý by byla ohromně jedlá, ale nešlo to, protože všichni byli doma, její muž i děti. Takový byl Čenda Kraus, který jenom přišel, zázračně na sebe upozornil a brzy zase zmizel a kdo ví kde a s čím zase obluzuje. Takového rabovníka by si Pavel nepustil do bytu ani na umytí oken zvenčí a ještě k tomu zadarmo. Ale aspoň něco měla do sebe Čendova přítomnost v Monetě. S ním byla vždycky legrace, pořád bylo čemu se smát. Zato teď? Škoda mluvit. Ríša Solanský, ten druhý z obou skvělých nových lamačů, to taky vzdal. I on si myslel, že na uzavírání pojistek stačí jenom chtít a pohotová řeč. Ten se soustředil jenom na ženy, pokud možno co nejhezčí. Vyhlížel si je všude, třeba na chodníku nebo v tramvaji, oslovil je, že by jim hrozně rád věnoval svoji vizitku. Zřejmě by byl úspěšnější, kdyby se místo uzavřených pojistek mohly sčítat jeho milostné výboje. Taky skončil brzy, když poznal, že s výdělkem u pojišťovny to nebude hned kdovíjak horké a že nebude moci hradit své závazky, hlavně dluh, který si odnesl z posledního zaměstnání. Pracoval předtím jako počítačový technik v zahraniční firmě s docela slušným příjmem. Jezdíval služebním autem za půl mega a kdekdo ze známých mu záviděl. Avšak stalo se něco, co při jeho životním stylu jednou asi nastat muselo. Prostě průšvih, který ho neminul jen tak. Jednou večer, když podle služebního rozpisu měl být někde na opačném konci republiky, zavezl svoji fungl novou přítelkyni a kolegyňku z práce někam na břeh Odry, kde se jim uvolnila ruční brzda a oba s autem skončili ve vodě. Auto na břeh vytáhli až hasiči a všechno se pak ocitlo v protokolu. Tak se Ríšovi šéfové začali vrtat v jeho služebních cestách a rozhodli se celou škodu za opravu utopeného auta vymáhat soudně. Okamžitá výpověď byla jenom výsledkem těchto kontrol a také prý tím nejmenším, co ho mělo potkat. V Monetě se Ríšovi nedařilo, jak by zrovna potřeboval. A k tomu ještě se s ním rozvádí i manželka, se kterou zatím neměl žádné dítě. Možná se nějak dostala k protokolu od hasičů... Kdo ví. Prostě Ríša Solanský se na své závazky pokouší vydělat jinde. A ten třetí z nich, zrovna ten v bílé košili, kravatě a s vlasy hodně nakrátko, ten jediný to nakonec vydržel, tedy zatím je v Monetě a nezdá se, že by měl namířeno jinam, ačkoliv, hrom ví. Zatím je pořád tady a snad i zůstane a zavede se. Nijak na sebe zprvu neupozornil, žádné výkony, žádné průšvihy, prostě jenom se pořád kdekoho vyptával a hodně si zapisoval a hodně kopíroval a ukládal si do svých šuplíků a složek, takový ne příliš nápadný, Pavel si dokonce ani jeho jméno nestačil zapamatovat, protože se o něm vůbec nemluví a skoro nikdo o něm neví, ale podle všeho bude zrovna takový jako mnozí jiní pojišťováci, hlavně ti správní a úspěšní, kteří to trpělivě a neúnavně táhnou rok co rok od rána do večera a pořád mívají dobrou náladu, jsou příjemní a ochotní a klient je pro ně osobou takřka posvátnou. A hlavně by si ten nový měl uvědomit, že život pojišťováka je vlastně něco jako velký počmáraný diář, samé schůzky, všechno podle plánu, v diáři je snad dokonce i to, jak a kdy si doma udělat čas na vlastní ženu i děti.

Jako poslední přiběhl na školení Pepa Stibor, který se před klienty s oblibou nazývá finančním poradcem, ačkoliv zrovna on by se tak určitě nazývat neměl, když pokaždé své vydělané statisíce zainvestuje někam, kde to nakonec krachne. Je zvláštní, že sám sobě v transakcích poradit nedokáže, zato klienti ho vysoce uznávají a pořád mu telefonují, i osobně se po něm shánějí. V poslední době, jak se nedávno svěřil Pavlovi, chodívá na kafe o dvě poschodí níž do firmy, kde mají nádhernou asistentku. Pavel ji už několikrát viděl, hodně mu připomíná Valju Netoličkovou z firmy N.R.F., kde minulý pátek pojišťoval drahé BMV. Jako by obě tyto asistentky byly rodnými sestrami, jak jsou si úžasně podobné, ale to spadá na vrub spíše kouzlům kosmetiky, jak se zdá. I teď, když se Pepa Stibor přihnal pár minut po avizovaném začátku školení, Pavel by za to moc nedal, že zrovna dosrkal své kafe v kanceláři nádherné asistentky.

Školitel, už na první pohled muž příjemného vzhledu, začal poněkud překvapivě: „Naučím vás, jak nepracovat!“ Znělo to slibně, nicméně Pavel brzy zjistil, že něco podobného už četl nejednou. No jasně, a není to poprvé, v poslední době co školitel, to jen zdánlivě jiný styl, ale ve skutečnosti všechno jako seříznuto podle jednoho pravítka. Všechno obšlehnuto z  tajných věd a učení starého Mulforda a z jeho filozofie nazvané někdy před dvěma staletími „Nová myšlenka“, tedy z nauk ve skutečnosti starých snad jako lidstvo samo. Pradávná mašlenková magie, kterou už používali šamani v době ledové, aby připravili své lovce na stáda velké zvěře, vlastně i ten stařičký Mulford si svého času do své Nové myšlenky přivlastnil, co mohl, prostě všechno je to přetaženo z dávných časů a patřičně přizpůsobeno dnešku. A taky potřebám pojišťováků a jiných. Nicméně poslouchat se to dalo, všechny ty slovní slalomy a piruety. Hlavně pár věcí Pavla zaujalo. Třeba to, jak je potřebné snít o penězích, že je třeba si představovat hromady peněz a myslet si, že všechny mi patří. Peníze mají prý svoji vůni, což on moc dobře ví. Když poprvé uzavřel s klientem smlouvu, ze které mu kynul slušný měšec, tehdy si prožil zvláštní pocit, kdy opravdu ucítil vůni peněz, která k němu odněkud proudila vzduchem. Zprvu jako by měl nos plný vody. Skoro jako když se jako malý kluk topil v řece Lučině a v nose cítil vodu, která se mu dostávala někam do čela, akorát tu skutečnou vůni peněz prožíval úplně jinak, v žádném strachu, v žádné úzkosti, ale spíše v úžasném opojení. Moc příjemné opojení si tehdy prožíval. A jak si peníze představit? On je vidí jako krásné holky, zdravé, usměvavé, pestře ale vkusně nalíčené, celé čisťounké, vymydlené a voňavé, oblečené v novém. A to všechno, jak moc dobře ví, zrovna v člověku působí, kdo jiný, než... Filosof Sokrates ho nazýval daimoniem, později pak jiní mluvili o andělu strážném. Dnes, v době elektronických počítačů, je moderní mluvit zase o jakémsi programu, o autosugesci. A funguje to prý všechno naprosto stejně.

Vlastně to školitel docela vystihl, že tu na ně nespustil, jak to na klienty vybalit, jak se jim vedrat domů až někam do kuchyně a na každé jejich: - já pojistku nechci - je odrazit obligátním: - vždyť já vám rozumím, že se nechcete pojistit a chápu vás, ale pojďme si promluvit...- Takovou brutalitu si Pavel vůči nikomu nedovolil, přestože už se mockrát přesvědčil, že pokud mu někdo třikrát za sebou odpoví „ano“, počtvrté skoro nikdy nepoví „ne“. Jemu spíše vždycky sedělo, že nabídl, vysvětlil a čekal, leckdy až moc trpělivě a hlavně dlouho, někdy až příšerně dlouho. To kdysi, když v devadesátém třetím v pojišťovně začínal, ještě nikdo nikoho neškolil o slovních šermech a přestřelkách. Byl tam jeden starší pán, dlouholetý pojišťovák, který odešel z České pojišťovny ke konkurenci a s  sebou přetáhl hodně velký počet klientů. Ten šel na věc úplně jinak než dnešní školitelé: - No jo! To už říkal můj děda, co měl statek a pole jako půl Ostravy, že když chceš sklízet, tak musíš zasít! Prostě když nezaseješ, tak nesklidíš! No co, je v tom nějaký problém? Normálně na ně vlítni, jestli jsou pojištěni, no a když nejsou, tak to s nimi sepiš, vole! No co ti můžou? Akorát tě můžou urazit a vyhodit, nic víc! - No a fungovalo to. Hlavně to urážení a vyhazování. Ale pojistky byly taky. Poprvé nastoupil do pojišťovny na konci devadesátého třetího roku. Všichni známí se na něho dívali, jak byli zvyklí pohlížet na faráře nebo funebráka. Tehdy ještě pojišťováků bylo poskrovnu. Zato teď? Zrovna nedávno na něho vyjel jakýsi chlap, když mu podával vizitku: - Pojišťovák? Nechci! Je vás všude jako psů! - A zrovna tehdy v tom devadesátém třetím nastoupil ve stejnou dobu s Pavlem pětatřicátník Lojza Grégr, předtím umělecký restauratér starých obrazů, specialista na uměle vytvořené patiny, aby se obrazům po jejich obnovení dodalo opět jejich původní a nesmírně žádané starobylosti, prý přesně jakou měly předtím. Lojza sám už patiny odmítal fingovat a jak naznačil, raději nastoupil do pojišťovny, než aby riskoval, že ho jednoho hnusného dne zavřou. Měl potíže s nastudováním sazebníků a pojistných podmínek, zato však měl úžasný dar vystihnout pořádný kšeft. Tak se třeba stalo, že jednou pozdě odpoledne v  opuštěné kanceláři z ničeho nic zadrnčel telefon, nikdo jiný nebyl poblíž, tak ho Lojza zvedl. Zrovna volal jakýsi podnikatel, že potřebuje hodně rychle pojistit velký areál budov i s auty, nějaké furgony i velké náklaďáky to měly být. Jenomže na Lojzu to bylo ještě hodně složité, když zrovna začínal. Musel se svěřit služebně starším, takže mu pak z kšeftu zbyl jenom nejmenší krajíc. Ale od té chvíle, kdy zvedl svůj šťastný telefon, děly se v pojišťovně podivné věci. I ti služebně starší se najednou začali zdržovat ve svých kancelářích až do večera a všichni střežili telefony jako nikdy předtím. Pavel sám dosud nepochopí, jak je možné, že i když nad telefonem procvičoval prsty, aby mohl tasit sluchátko jako pistolník svůj kolt, a když pak náhle telefon zadrnčel a jeho dlaň neměla ke sluchátku ani celých dvacet či deset cenťáků, vždycky to stačili zvednout před ním, někdy i dva se už ve sluchátku ozývali, zejména pak ten starý pojišťovák z vedlejší kanceláře, který přece seděl od telefonu dobré dva metry a ještě k tomu zády. Tento stav pohotovosti trval sotva dva tři týdny, pak odezněl, protože nikdo z majitelů velkých areálů zrovna nezavolal. No a toho Lojzu, který měl tak zázračnou schopnost zvednout sluchátko zrovna v nejsprávnější čas, později z pojišťovny vyhodili, protože si na něho stěžovali klienti, že k  nim chodí ožralý, a ne málo. Lojza se vrátil ke svým uměleckým patinám, ještě před svým odchodem se dal slyšet, že vydělá víc než v pojišťovně, o to prý nikdo strach mít nemusí. Když skončil, zanechal po sobě slušný seznam pojištěných firem, na začátečníka víc, než velkolepý. Lojza se rozhodně nemusel školit, aby dokázal zkontaktovat nějakou firmu, jemu by úplně stačilo, aby jenom pochopil, že ke klientům by měl chodit střízlivý. Ještě jednoho skvělého nováčka Pavel zažil ve svých počátcích, Jirku Valouška z Jeseníku. Přijel z Německa, kde se předtím živil zápasy taekwondo a po úrazu páteře musel s profi sportem skončit. Jirka Valoušek přišel na firmu a pokud tam našel někoho, kdo neměl to srdce se ho hned střepat, tak do něho troubil, až ten povolil a uzavřel s ním pojistku, jedno jakou, třeba svoji osobní, i když ji původně vůbec nechtěl. Nakonec, řečeno sportovním žargonem, se sám vyfauloval a sám si zasadil k. o., když svým služebním telefonem provolal šílené tisíce na lince s erotickými vtipy a hodně lechtivými rozhovory. Sotva ředitel obdržel z Telecomu sjetinu, uviděl, která čísla se stále opakují, zavolal na ně a Jirka Valoušek dostal okamžitou výpověď. Když se s ním naposledy Pavel potkal na chodbě u dveří Monety, Jirka si vůbec nestěžoval. Naopak. Už se těšil, že nastoupí k pojišťovacím makléřům a pak ať se Moneta třese...

„...je to jako když jdete po hřebenu střechy,“ z ničeho nic Pavla zaujala slova školitele. „...jste v opojení penězi, sledujete jednu jedinou hvězdu na obloze a jako byste za ní stoupali nahoru...“

Moc hezky řečeno, ten vpředu ví, o čem vede řeč. Tohle Pavel moc dobře zná. Je to opravdu podobné: chceš prachy? mysli na ně! a nepolevuj v tom! Tak nějak: nechat se nastartovat! Odborně se tomu říká motivace, lidově pak nechat si nakopat prdel. To všechno by bylo moc pěkné. Přece ale více je těch, kteří to nedokáží nebo nevydrží. Taková mystická stezka, extáze, anebo jako náměsíčník, který ve snu chodí po střechách, což by jinak nedokázal, a nesmí se přitom probrat, aby neslítl dolů. Anebo také jako ti, kteří se v jakémsi mystickém opojení projdou bosýma nohama po rozžhavených kamenech a vůbec se nespálí. Moc dobře ví, že všechno je to jenom a jenom v myšlení. Kšeft chce totéž, co náboženská víra nebo milostný vztah, takový odhodlaný skok do tmy. Jenom někteří jsou vítězi, jiní s hořkostí a třeba i s dluhy odpadnou. Těžko se dá vydržet, když provize na kontě nepřistanou třeba několik dlouhých měsíců a není čím platit, hlavně pak nájemné. Dnes se člověku až příliš snadno může stát, že ho z bytu vymetou na ulici jako odpornou špínu a může se toho dočkat dříve než nových bot. No, on už dávno patří mezi ty, kteří vydrželi, ale že by patřil zrovna mezi vítěze, o kterých zrovna ten elegantní pán vpředu mluví jako o nějakých hrdinech z bájných legend, se určitě říct nedá. Rozhodně ne. Pokud mu Ilda nedohodí tu velkolepou pojistku, pak mu asi bude horko. I Naďce. I Honzíkovi...

To neutančím, i kdybych se nechal nakopat od celé tisícovky takových!

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 10.9.2012 13:36 | 
Přečteno: 1060x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.