Kategorie: Výňatky, Bouře ve sklenici piva

O bankovní turistice a penězích v obálkách

O bankovní turistice a penězích v obálkáchBouře ve sklenici piva [výňatky] - (vydáno v roce 2004, nakl. Daniel Padych)
Přešel Kuří rynek a hned za bývalou galerií Dílo, kde je dnes docela úspěšná hospoda, dokonce dvoupatrová, se dal cestou k poště. Na rohu se skoro srazil s někým hodně povědomým.

Jirka Poláček! Poněkud mohutnější postavy, hodně vysoké čelo, zato černé vlasy až na ramena. V rukou pořádný štus dopisů a za špagát drží neveliký balík se skoro nečitelně sečmáranými adresami.
Když poznal Pavla, překvapeně se usmál. „Kam běžíš tak rychle, že všechny kácíš?“
„Do pojišťovny, už jsem se tam celé dva dny nestavil, tak se letím podívat, jestli nemám nějakou poštu.“
„A na oběd nepůjdeš?“ na to Jirka stále s úsměvem. „Pojišťováci by neměli hladovět, na to je přece zákon, a jestli ještě není, pak ho určitě brzy schválí!“
Oběd? Ten by si dal třeba hned, ale nemá u sebe už nic než nějakých patnáct kaček, z konta si zrovna nic vybrat nemůže a domů do kredence se mu nechce: „Dal jsem všechno na benzín, tak zajdeme třeba až po víkendu.“
Na benzín už dlouho nedal ani lupen, felicie mu stojí na dvoře. Avšak je dobré zachovat glanc, jak se říká.
„Víš co?“ usmál se Jirka. „Já tě tedy zvu, abys věděl, že jsem kamarád!“
„Takže dneska jsi bankéřem ty?“
„No jistě!“
Podnik vybral Jirka, ku podivu ne tam, kam chodívali obvykle na pivo a kde se už znali i s personálem, nýbrž do hotelové restaurace za někdejším domem odborových rad, tedy hodně daleko na to, že se potkali na Kuřím rynku. Obsadili samozřejmě celý stůl, Jirka přece jenom musel své štosy dopisů s balíkem někam dát a pohodit je na zem by považoval skoro za kacířské, když všechny ty obálky mají pro něho svůj význam. Má totiž nejen malý skládek na kosmetiku, ale figuruje i v celé řadě prodejních žebříčků a také si vymýšlí ještě další způsoby, jak si takříkajíc natrhat nějaké to lupeníčko. A ty dopisy, vždyť Pavel vlastně ani neví, co Jirka všechno dělá. Kdysi inzeroval seznamku, lidé mu posílali dopisy, fota a jako poplatek stovku. Po večerech si hrával, seřazoval si své abonenty podle fotek a navzájem je pak, samozřejmě písemně, seznamoval, ale to, jak jednou řekl napůl žertem, se dělo jen do té doby, než se sám seznámil se svojí nynější manželkou. Pak toho nechal, když už mu jaksi vyšuměl ten jeho pravý důvod. Jiný podobný džob si vymyslel někdy před třemi lety. Tehdy inzeroval zprostředkování práce, taky za poplatek jednoho sta korun v dopise. Každý den skupoval hromady novin, vystřihoval inzeráty s nabídkami práce, korespondoval a korespondoval. Hromady dopisů dostával, hromady jich odesílal. Až do jisté doby. Někdo ho udal, že je podvodník a lump, údajně si všechny nabídky práce vymýšlí a neoprávněně se tak obohacuje. Vyšetřovali ho kriminalisté Na hradbách. Vyšel z toho čistý, žádný podvod mu neprokázali. Všechny inzeráty, které odesílal, vždycky převzal z některých novin, nic si nevymýšlel, jenom si s tím vším dal patřičnou práci. Stejně toho pak raději nechal, kdyby třeba náhodou udělal chybu, kvůli které by ho mohli nachytat. Co se skrývá zrovna v obálkách, které si rozložil kolem sebe, Pavel neví, ale jak ho zná, určitě je v každé aspoň stokoruna. Odhadem nějakých pár tisíc. Alespoň pár stovek určitě!
Číšník, mladík s červenou vestičkou a zlatým motýlkem, přinesl desky s nabídkou jídel a nápojů. Rozevřeli je a nahlédli. Míchané nápoje, jakési rychlé šípy, funící býk, drtící pěst... Něco takového už vůbec ne! Jirka si objednal pivo, Pavel colu, načež probírali jídelní lístek, každý podle své chuti, nakonec zůstali na stránce s kuřecími jídly. Když pak přistoupila servírka v červených šatičkách a zlatou mašlí ve vlasech, Jirka se k ní naklonil jakoby hodně důvěrně: „Rozkošná dámo, ti smažení hadi, nejsou náhodou jedovatí?“
„Nejsou!“ vyprskla smíchem. „Opravdu ne, kuřecí nudličky ve strouhance!“
„Tak jednou!“ zvedl Jirka ruku jako školák, když se hlásí.
„Dvakrát!“ sklapl i Pavel desky s nabídkami.
Usmívající se servírka sebrala desky s jídelními a nápojovými lístky a odcházela. Pavlův zrak ulpěl na dvojici, muži i ženě, kteří se zrovna minuli s odcházející servírkou, hlavně však na té ženě. Bodejť by ne! Jitka Vránová. Moc hezká černovláska, ale snad jediná hezká žena na celém světě, kterou vidí hrozně nerad.
Pozdravil ji alespoň letmo, jen tak ze slušnosti. Vůbec se nenamáhala mu odpovědět. Jenom zatáhla svého společníka za loket a nasměrovala ho, zřejmě aby Pavel vůbec neviděl do jeho tváře. Vybrala stůl v opačném rohu, zrovna se tam zvedala trojice žen k odchodu...
...Usměvavá servírka přinesla talíře s jídlem a než odešla, neodpustila si, aby nepronesla svůj vtípek: „Ti smažení hadi opravdu nejsou jedovatí! Kuchař z nich musel něco sníst přímo přede mnou, abych se přesvědčila. Proto se nedivte, že máte malé porce. Dobrou chuť, pánové!“
Odcházela od stolu se skvělou náladou, až to Jitku Vránovou na druhé straně popudilo, takže si servírku vztekle sjížděla přivřenýma očima.
Pustili se do jídla. Na hadech z kuřecího masa opravdu nezjistili nic jedovatého. A chuť měli taky skvělou.
Překvapení však přece jenom nastalo, avšak docela jiného rázu, než Pavel čekal.
Jirka začal z ničeho nic otevírat jednu obálku po druhé, vytahoval dopisy a všelijaké lístky a poutače, zjevně něco hledal.
„To chceš úřadovat tady?“ zasmál se tomu. „Snad to nemyslíš vážně?“
„No, myslím!“ nenechal se Jirka vyvést ze svého úsilí. „Já totiž jinak nemám ani voko! Ale nic se neboj, tady nějaké hrachy být musí!“
To snad ale opravdu nemyslí vážně! zvedlo to Pavla skoro až do stoje.
„Chceš říct, že sis nevzal patrony a pozval jsi mě na oběd?“
„No a?“ pokrčil Jirka ledabyle rameny. „Aspoň nějaké vzrušení, no co!“
Vzrušení? Vlastně ano, ale co když v těch obálkách nic nebude? No, snad ví, co dělá. Pavel by se hrozně nerad dostal do průšvihu, hlavně kvůli tamté megeře Jitce Vránové, která by si ho pak vychutnala jak se patří, určitě by se o té ostudě dozvěděli všichni v pojišťovně.
„Hele, Jirko,“ pokusil se o úsměv, „ale kdyby náhodou, vždyť máš svůj sklad nedaleko a určitě tam něco v baňce mít budeš!“
„Nemám!“ vyvinul poněkud větší námahu při rozřezání obálky, která měla hrany přelepené jako z nějakého pancíře. „Všechno jsem vložil na konta!“
To se snad zbláznil nebo co? A ještě z toho má plezír!
Už dobrá polovina obálek rozřezána, vnitřky vytaženy jako střeva z ryb, pohozeny po stole a židlích, a pořád nic, prachy žádné, ba ani obrázky, které by je připomínaly třeba jen vzdáleně. Jirka stále rozřezává a rozřezává, vytahuje a hází na hromádky. Pavel ho jen pozoruje a stále doufá, že Jirka přece jenom přijde k rozumu a v pravý čas vytáhne peněženku nabitou jako obvykle. Avšak nic. Pořád nic! Co to povídal? Že všechny prachy z firmy vložil na konta? Vlastně je mu to podobné. Má svých kont několik, jak mu několikrát prozradil, každé u jiné banky, a svůj volný čas, když zrovna nemá své hodiny ve skladě nebo nesedí u oběda nebo u zpěněného škopku, tráví svojí záhadnou bankovní turistikou, jak tomu vždy s úsměvem říkává. Veškeré tržby ze skladu, který provozuje pro jakousi větší kosmetickou společnost, neodesílá hned, jak by měl, nýbrž se zpožděním, někdy hodně značným. Ukládá je totiž napřed na svá bankovní konta, avšak nikoliv najednou, nýbrž postupně vkládá a vybírá, aby na žádné nezapomněl, aby všude nechal penízky jen hezky pohoupat, to pro bankéře, aby byli spokojeni a nabízeli mu další a další výhody, úvěry, kontokorenty a jiné peněžní dobrotky. Prostě kdyby si čas od času nezařídil nějakou tu půjčku, určitě by se cítil, jako se cítí opilci v těžkém absťáku. Už má tak prý napůjčeno nějakých skoro osm set tisíc korun a půjčuje si další. Jak to všechno hodlá vrátit, bůh suď. Ostatně, sám říkává žertem, že člověk má dneska takovou cenu, jaké jsou jeho zisky, anebo naopak, jak vysoké dluhy jsou mu dovoleny. Snad proto, že je zvyklý zacházet s takovými měšci, pouhá útrata za dva obědy, pivo a colu ho jaksi nehodlá rozházet. Zato Pavel? S ním to ale šije! Že si zrovna dnes nevzal s sebou žádné lupení? Proto, že v posledních dnech utrácel až nehorázně. Měl by si však uvědomit, že jako pojišťovák musí být stále připravený zajít si s někým se posadit. V této branži to ani jinak nejde.
„No vida!“ to se Jirka konečně dořezal a dotrhal k jedné jediné stokoruně. „Tady ji máme, potvůrku zelenou!“
Byla jediná z celé hromady obálek. Pavel k ní přihodil svých patnáct korun v drobných a ještě nechali dvě koruny na díško. Konec dobrý, všechno dobré.

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 29.7.2012 11:32 | 
Přečteno: 735x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.