Kategorie: Výňatky, Bouře ve sklenici piva

O dávném slibu a v čem je problém

O dávném slibu a v čem je problémBouře ve sklenici piva [výňatky] - (vydáno v roce 2004, nakl. Daniel Padych)
Zatímco se školil, na mobilním telefonu mu přistály nějaké ztracené hovory. Dva z marně volajících poznal, měl je navolené, třetí neznámý. Hned zmáčkl ten první, který ho překvapil:

„Nazdar, Petře!“ spustil, aniž čekal na ohlas.
„No nazdar, Pavle, máš čas? Jsem zrovna v Ostravě a tak zhruba za hodinu vyrážím domů na Zábřeh!“
Pavel se zahledí na hodinky: „To by mi mohlo vyjít.“
Domluvili se, sejdou se co nejdříve v baru Véčko.
Hned se tam vydal. Pěšky. Autem by v centru Ostravy musel kdovíjak manévrovat a za parkování nejspíš platit. Zatím si zavolal na druhé číslo, byl to doktor Breitner, jeho klient. Potřebuje se poradit, co dál s pojištěním, když má u Pavla sjednanou odpovědnost lékaře, ordinaci i auto. Domluvili se na zítřek. Ještě slyšel v telefonu: - Auto nechte doma, když můžete, dáme si mastiku! Mám i skvělou hruškovici! - A to třetí číslo dlouho neznámé taky nezůstalo, hned přišel na to, komu patří: Ondra Zengr. To je přece ten mladý muž, který si chce pojistit zásoby ve staré garáži někde na periférii Ostravy. S ním si taky domluvil schůzku, skoro v chůzi si zapsal termín do diáře. Myšlenkami však byl hlavně u Petra Horáčka, dnes velkopodnikatele. Má nedaleko Bruntálu sklárny i sklářské hutě. Rozjel to opravdu ve velkém stylu. Poznali se na vojně v Pohořelicích, Petr měl vystudovanou střední zemědělskou neboli hnojárnu, jak se té škole běžně nadává, uvažoval však, že se dá na malířskou dráhu, pořád nosil u sebe skicák nebo alespoň poskládaný papír a lámal si hlavu kdejakými nákresy od detailů rukou až po precizně vypracované tváře i celé postavy. Klábosili spolu o všem možném, Pavel o antických dějinách i starých náboženstvích, což ho tehdy zajímalo ze všeho nejvíce, Petr hlavně o malování, věděl toho opravdu hodně, o všech významných modernistech a jejich skandálech. Tehdy si slíbili, že spolu pojedou do Řecka, kde by Pavel nesmírně rád navštívil místa dávných věštíren v Dodoně a Delfách, ale i jinde. Několikrát spolu zašli na vycházku, na některé výpady určitě nikdy nezapomene. Jednou... Oba už měli naváto až tak, že dokonce už ani mluvit nedokázali, souvisle pak vůbec ne. A Petra tehdy z ničeho nic napadlo, že si vyleze po hromosvodu na střechu. Chtěl mu to vymluvit, avšak jaksi nedokázal argumentovat, proto ho následoval. Šílené, ale přece v tom kamaráda nenechám, řekl si a šplhal za ním. Vylezli na střechu, bylo to jakési hrbolaté a ujíždělo to pod nohama, až hrůza a děs, úlomky pálených tašek i celé kusy pak sjížděly a padaly dolů. Pak z druhé strany sešplhali do dvora a odtud zase na střechu a pak zase dolů a jakýmsi temným sklepem, jehož okénkem se nakonec vysoukali někde na břehu řeky. Když si na druhý den všechno dával dohromady, nadával sám sobě do idiotů. Něčeho takového by se přece neodvážil nikdy ani jako střízlivý, protože sám sebe moc dobře zná. Kdyby se totiž ze střechy trochu rozhlédl, určitě by ho posedla závrať a sjel by dolů. Tohle mohl dokázat jenom jako opilý. Pak ještě jeden pěkný kousek spolu prožili na vojně. Na Sázavě. Když Pavel přijel do vojenského polygonu, Petr tam už pár měsíců sloužil a zrovna měl narozeniny. Vytáhl Pavla do městečka a pak, když se vraceli lesem, napadlo ho, že Pavlovi předvede něco neobvyklého, nějaké zvláštní překvapení. Bylo tam totiž zvykem, že v některých domech nechávali otevřené dveře a kdokoliv šel kolem, vstoupil, zasedl dovnitř do kuchyně a oni ho pohostili jako v nějaké hospodě, host pak zaplatil a spokojeně šel dál, taková skvělá idylka, hlavně však něco neobvyklého v době hlubokého socialismu. Jenomže Petr si to trochu popletl. Zatáhl Pavla hned do první chalupy, kde dveře zely dokořán, a sedl si do kuchyně ke stolu s vázou pestrých a voňavých lučních květin a hezky nažehleným běloučkým ubrusem, zkrátka to tam vyhlíželo jako v maličké hospůdce. Pak začali do kuchyně nakukovat nějací starší lidé, vyhlíželi trochu zaskočeni tou náhlou návštěvou, takže Petr na ně houkl poněkud pohoršeně, když už měl něco odpito: - Tak co bude! No přece noste na stůl, co máte chutného! Tak jedem! Jedem! No šup šup! Jen se pochlubte, co máte! - A ti dobří lidé hned posnášeli, co dobrého kde měli, a oni skvěle pojedli a popili a pak Petr na ně vytasil peněženku: - Platím! - A to ty lidičky, jak se ukázalo, překvapilo ze všeho nejvíc: - Vy chcete platit? - předstoupil před ně ten starší pán jako před nějaké velitele. - No jasně! - na ně Petr. - Tak jako obvykle! - A tehdy je ti domácí vyobjímali jako své vlastní: - Tak to jste nás moc potěšili, že jste takoví hodní vojáčci, protože my se báli nějakých lumpů, však víte, jak to dneska chodí! - A pak teprve nanosili na stůl a nutili oba hodné vojáčky, aby jedli a pili, no a pak jim zajistili odvoz autem do polygonu a sami osobně zašli za velitelem, aby za hodné vojáčky orodovali před trestem za pozdní příchod a pro nadnapilost. Pak se oba s Petrem ještě několikrát setkali po vojně, v Bruntále i v Ostravě. Petr kdysi dělal ve vodárně i se svojí ženou, měli chodit po domech a zapisovat stavy vody, avšak když se zjistilo, že se vůbec ani neobtěžovali a celé dva roky se jen tak opisovali stavy vodoměrů u baráků, které už skoro tři roky nestály, dostali okamžitý vyhazov. Jenomže to už byli na tom dobře. Zatímco Jiřina trávila skoro celý čas doma se svými dětmi, Petr se činil. V době, když plat čtyři tisíce měsíčně byl dobrý i pro některé ředitele státních podniků, on dokázal vydělávat několikanásobné částky, třeba na pozlaceném jmelí a podobných kšeftech, když přece potřeboval vyspravit svůj ohromný barák a získat ještě něco navíc. A pokaždé, když se spolu setkali nebo alespoň promluvili telefonem, vždycky Petr připomenul: - A co naše slíbená cesta do Řecka? - Vlastně ani teď se od Petra nedalo čekat nic jiného, než ta stará, skoro ohraná písnička, jakže to bude s tou cestou. V tom se Pavel určitě nesplete, to by se mohl vsadit!
Pustil se přes Husův sad a kolem pošty, na rohu bar Áčko, o kterém se povídá, že tu chodívají Rusáci, Jugoši, Albánci i Čečenci. Zrovna zevnitř vycházel Ondra Zengr, ani si Pavla nestačil všimnout, protože se ještě obrátil a v prosklených dveřích mával na nějaké lidi uvnitř, odkud se ozývala ruština, ale i jiná, oproti češtině poněkud měkká slova, kterým Pavel nerozuměl. Nicméně s tímto mladým mužem zrovna schůzku neměl, tak co. Z baru vyšel také mladý Hladký, jeden z nových Igorových společníků. Zvláštní! Ani netušil, že se zná s Ondrou Zengrem. Ale jo, svět je malý, dokonce i Ostrava.
Na Kuřím rynku pro změnu zase uviděl velice pohlednou blondýnu, krátká sukně, tílko k pohlédnutí, tvářička jako z výstavy kosmetiky. Veverka! Tak si nechává říkat jako umělkyně. Někdy na jaře, když jeden hoch z Háčka slavil narozeniny, kterýsi z kamarádů zaplatil tuto pětadvacetiletou vosičku, aby předvedla svoji produkci. Veverka jim vystrouhala striptýz, vlnila se přitom, jako by prožívala něco obzvláštního, pak se napatlala šlehačkou po ňadrech, bříšku i níže až někam po kolínka, a oslavenec jí to měl přede všemi slízat. Trvalo to než se odhodlal, avšak zůstalo jenom u ňader, neboť, jak se měl později svěřit těm, kteří mu vyčítali přehnanou a zbytečnou stydlivost, nedokázal se přemoci, když ho odradil dost silný pach. Nato se Veverka otřela do jakéhosi už patřičně upatlaného ručníku, navlékla na sebe své značkové hadýrky a hbitě nasedla do svého fordíku s modrou metalízou a odjela za svojí další zakázkou. Bylo zřejmé, že má pořádnou honičku, aby stihla všechno včas, takže podle všeho ani neměla kdy skočit pod sprchu, ani se vyšplouchat ve vaně, ačkoliv se pořád něčím patlá. Ale vypadá opravdu skvěle, jako ulitá z bronzu podle nejlepších forem, uznale pokýval hlavou, ještě než mu zmizela z očí ve vchodě u zlatníka a starožitníka. Asi má zrovna volno a paráduje si po obchodech, tentokrát pro potěšení vlastní, a nezdálo se, že by byla nějak upatlaná jako tehdy.
V baru Véčko vládlo obvyklé přítmí, dýmu se ve vzduchu převalovalo a mísilo ažaž, takže snadno poznal, že přes několik hostů, kteří tu zrovna seděli, museli mít sotva pár minut předtím téměř narváno a pak skoro všichni odešli naráz jako nějaký turnus. Petr seděl za dveřmi, proto ho hned nezahlédl.
„Nazdar, Pavlíku!“ zahlaholil Petrův výrazný hlas a jeho mohutná tlapa mu málem rozdrtila ruku. „Tak mluv, ty stará vojno!“ usedl zpět ke své sklence s džusem. „Jak ti všechno jde? A co žena? No mluv!“
Vlastně ani neměl moc o čem mluvit. Všechno normální, spíše skromně než velkolepě, jenom samá práce a skoro nic moc z toho, a navíc, sune se mu pořádný průser kvůli firmě Arbona, ale zase na druhé straně, pokud Ilda splní, co slíbila... Jenomže všechno Petrovi povídat nechtěl, ba ani nemohl, když navíc stačí se na něho podívat. Silný chlap, zdravý a vitální, oči i v tom barovém přítmí září, že by mohly samy svítit namísto všech skomírajících lampiček nad barovými stolky. Silný, nezdolný, houževnatý, pracovitý a úspěšný, tak by se o něm dalo mluvit.
„No a co ty, Petře?“ vybídl ho, aby raději mluvil on.
Petr spustil s chutí a naplno, jak býval vždycky zvyklý. „No já už mám dvě holky v cizině, jednu v Americe, druhou ve Francii, jeden z kluků šel do Ameriky a další přebírají sklárny a huť.“
No, pravda, Petr má nějakých šest nebo sedm dětí, skoro všichni už jsou dospělí. Kdysi oba s Jiřinou říkali, že mají velký dům a že ho chtějí zabydlet a že dělají všechno pro to. Splnili si všechno i po této stránce...
„...no a já, Pavlíku, já už budu jenom rentiér!“ s úsměvem si zažíhá cigaretu obyčejným plastovým zapalovačem s jakousi ošoupanou reklamou. „A budu jezdit po světě! Svět je veliký a já ho chci poznat.“
A teď to přijde! Pavel se téměř schoulil před očekávanou otázkou. A nespletl se! Stará ohraná písnička.
„Takže nic nám nebrání, abychom si už konečně zajeli do toho Řecka!“
„Víš, Petře, já zatím...“
„Neříkej mi, že nepojedeš!“ zaznělo skoro naštvaně.
„Já zatím nevím.“
„Ne teď,“ naklonil se k němu přes stůl, „ale až v příštím roce, no to snad zvládneš.“
„Nevím, opravdu ne.“
„Nějakých šest nebo osm týdnů, možná deset tě tu všichni snad oželí, nebo ne?“
„To já ještě nevím, jak to bude.“
„Mám už koupený teréňák, ten se vyškrábe i na hřeben Parnasu!“
„Ale já opravdu nevím, jak to všechno bude.“
„V čem je problém?“ odklepl si Petr cigaretu do popelníku poněkud prudčeji. „Komu to trochu myslí a jde za svým, ten má přece dneska zelenou! No a ty nejsi žádný sráč! Ani blbý ani líný, tak co!“
„Kdybys věděl, jaké mám problémy...“
„No co, každý má problémy!“ rozhodil prudce mohutnými pažemi. „A když tě někdo posere, tak ho poser taky, a je to!“ zcela zjevně to v něm vřelo jako v pivovarnickém kotli. „No a když na nějakého takového blbce nemůžeš, tak se na něho prostě vyser. Přece se nenecháš ochočit! Vole, vzpamatuj se!“
Takhle s ním Petr nikdy dříve nemluvil. Vůči němu tuto svoji novou vulgárštinu dosud nikdy nepoužil. Míval skvělou slovní zásobu a najednou brzdí. Asi se tak naučil jednat, když budoval svoji firmu. Stejně je zvláštní, prohlíží si Petrovu trochu naštvanou tvář, že u těch jeho výrazů je to asi tak trošku podobné jako u pradávných symbolů, forma vošajstlich stejná, ale smysl jiný...
„Tak co, ty volku!“ strefuje se do něho Petr už hezky zostra. „Tak pojedeš, nebo ne!“
V podstatě má pravdu. Opravdu se kdysi domlouvali. Jenomže... Je tady ještě to jenomže. Ale proč ne? Možná všechno přece jenom vyjde!
„Hele, Petře, kdy to potřebuješ vědět?“
„Co nejdříve!“
„Do vánoc?“
„Zavolám ti ještě předtím!“
Plácli si. Petrova tlapa zase málem rozdrtila jeho měkkou dlaň. Jeho sílu bych chtěl mít! pomyslel si. Ten jas v očích, to přesvědčení, nadšení pro věc. Něco na tom všem bude. Když se do něčeho pustil, tak to taky udělal. Jinak by nebyl, kde je. To přece dá rozum!

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 29.7.2012 11:45 | 
Přečteno: 852x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.