Kategorie: Výňatky, Bouře ve sklenici piva

Pastičky, samé pastičky

Pastičky, samé pastičkyBouře ve sklenici piva [výňatky] - (vydáno v roce 2004, nakl. Daniel Padych)
Toho dne si udělal čas, aby zajel do Frýdku na zámek, kde jeho kamarádka Azra pracuje jako asistentka ředitele muzea. Zaparkoval raději na sídlišti a k zámku si zašel pěšky, aby zbytečně neplatil parkovné.

Azru zastihl v pilné práci u počítače, přitom něco diktovala své kolegyni od vedlejšího stolu, ženě snad o dobrých deset let starší. Když ho Azra uviděla, až zavýskla radostí a skoro k němu běžela úprkem. Věděl, že je ztřeštěná, ale že až tak moc, netušil. Zdálo se, že mu skočí kolem krku, avšak jen mu podala ruku, zato ji ale stiskla až nečekanou silou.
„Jdeš za mnou nebo za kšeftem?“ pronesla laškovně, ačkoliv moc dobře věděla, že oba důvody rozhodně obstojí.
„I za tebou i za tvým šéfem,“ pronesl jako by s omluvou, „víš jak to je, napřed služba!“
„Potom družba!“ přikývla s úsměvem. „Ale šefík zrovna odjel do Ostravy na památkový úřad, čéče!“
Ani příliš nelitoval, že šéfa zrovna nezastihl. Zastihne ho příště, tak co. Byl rád, že vidí Azru, třebaže za těch nějakých pár let měl dost možností, aby se za ní podíval, což neudělal. Měla zrovna nakvap, vyřešila to však tím, že mu strčila do ruky igelitovou složku s listy hustě popsanými jakýmsi textem.
„Víš co, Pavle?“ významně mrkla na kolegyni a hezky se na něho zblízka zahleděla svojí pozoruhodnou tvářičkou, na které se, ačkoliv zatím nijak výrazně, začínaly ukazovat dvě tři tenoučké vrásky. „Ty bys mohl jít dolů do naší muzejní kavárničky na dvorečku, tam si dáš kafíčko a tak za dvacet minutek či za půl hoďky mi tam můžeš objednat dvojku vína, platí? No a zatím si můžeš přečíst nějaké moje povídečky. Doufám, že tak hodinku čas máš!“
V kavárničce si objednal kafíčko. A protože by se jinak nudil, pustil se do čtení Azřiných povídek. Ani lupu nepotřeboval, měla to napsané hodně zřetelným písmem, snad jako by věděla, že to bude číst právě on. Už kdysi se mu svěřila, že píše povídky a že je píše ze svých zážitků, proto si ji při četbě dokázal představit jako živou. Nebylo mu to nijak proti mysli, vždyť Azra je moc zajímavá, tak o dva roky starší než on, ale vypadá, jako by měla hodně pod čtyřicet, prostě skvělá, sama si je toho moc dobře vědoma. Poznali se před lety. Pavla pozval tehdejší kastelán Jeník Slavoňský, se kterým se znal už dobrých deset patnáct jar. Přenocoval v kastelánově domečku. Azra tam taky nocovala, avšak v ubytovně personálu, kde si zabydlela malou komůrku. Všech šest, Pavel, Azra, Jeník a ještě tři mladíci si rozdělali oheň u stěny, za kterou měl být kdysi dávno zazděn perníkář, že krutě umučil svoji dceru. Seděli u ohně ještě dlouho po půlnoci, opékali vuřty, brambory i hříbky se slaninou, pili víno a pivo a vedli řeči, nejvíc o tajemných věcech, o spiritismu a magii. Azra ho celou dobu sledovala a on, když zrovna věděl, že po něm nikdo nehledí, zase sledoval ji. Dopoledne ho odvezla do Frýdku, odkud pak jel vlakem do Ostravy. Od té doby měl její telefon napsaný v diáři a občas jí zavolal, vždycky si slibovali, že se spolu sejdou a zajdou si sednout někam na lampu vína, což se však dosud nestalo. Upřímně řečeno, mnoho toho o ní nevěděl, jenom to, že dělá v muzeu asistentku a že je hrozně moc zajímavá, brunetka vysoká asi jako on, pás tenký jako školačka. Něco mu ale prozradil bývalý hradní kastelán Jeník Slavoňský. Že je potřetí vdaná, když obě předchozí manželství dopadla hodně špatně. Její první manžel, silně pod vlivem své matky a jasný objekt pro ústav, se tak šíleně bál jakékoliv infekce, že se s Azrou líbal prý jenom přes celofán. Její druhý muž dopadl hodně příšerně, našli ho zamčeného v koupelně, kde si podřezal nejenom žíly na rukách. A její třetí manžel? Pavel o něm nic neví, ale jistě mu tolerance neschází, ani pochopení pro její literární sklony.
Srkal kafe a začetl se do povídek, hlavně aby se o ní něco dozvěděl. Ku podivu všechny povídky byly skoro stejné, akorát jména chlapů vždycky jiná. Pokaždé šlo o totéž, vždy si na ni políčil některý ze sebevědomých samců, aby ji dostal. Prožili spolu divoké flámy a pokaždé došlo na její zpěv, nejčastěji v rytířském sále muzea. Nakonec se každý z těch samolibých idiotů dokonale ztrapnil. Pavel přečetl už čtyři povídky, opravdu všechny skoro jako opsané z první, jen nějaké drobnější změny. A ti chlapi, všichni bez výjimky, ťulpas vedle ťulpase, takoví samci, co přemýšlejí výhradně jen svými koulemi, aniž by zrovna hráli biliár. Prostě co povídka, to jakési takové zastydlé dívčí: dej mi ruku, fuj ty kluku!... Tak tohle číst už dál nemusím! Po páté pořád to samé! Komu by se chtělo? Když pobývala na hradě, procházela se podhradní oborou, objímala stromy a vykládala si s nimi. Ale o tom v povídkách ani kaňka, a to by zrovna mě zajímalo nejvíc. Takže co na hradě vlastně hledala? Jevila se jako hodně zajímavá, ale zatím jenom klade pastičky.
Azra se ukázala někdy po půlhodince. Objednal jí dvojku vína a protože se mu svěřila, že zrovna před dvěma dny měla narozeniny, taky sobě objednal víno, přestože jako řidič by neměl. Ale co, stejně hned nepojede a přece si už tolikrát přál, aby se s Azrou aspoň jednou posadil k vínečku. Azra se ještě domluvila se servírkou, že čeká telefon od kolegyně, až přijede šéf.
Cítil se s ní opravdu skvěle. Z jedné dvojky vína za dvě hoďky čekání se jich na lístku naježilo hned sedm. Už nemyslel na to, že je autem, myslel jenom na Azru a na to, jak je skvělá, jak dobře vypadá a jak musí být úžasné s ní prožít nejenom pouhý flirt. Tak došlo i na to, že ji několikrát políbil, napřed jenom na hřbet ruky, pak i na rty. Už ani sám nevěděl, kolikrát jí opakoval, jaká je z ní skvělá a úžasná žena. Taky mluvil něco o prvních okamžicích, když se poprvé uviděli na hradě.
„Zvláštní,“ pronesla několikrát v zamyšlení, „nikdy bych si ani nepomyslela, že zrovna ty ...“
„Ano, já.“
Začala mluvit o svých povídkách, jak se chce světu vyzpovídat, pak ještě dostala nápad, že mu zazpívá, ať sám posoudí, jestli má talent nebo ne, protože vážně uvažuje o kariéře zpěvačky.
„K tomu ale potřebuji klavír!“ rozhodla. „Jdeme do rytířského sálu!“
Zaplatil útratu a šel s ní rozlehlými a chladnými chodbami a schodišti, až otevřela těžké vyřezávané dveře do sálu s řadami lavic a s velkým pianem.
Ukázala mu, kam si má sednout, aby dobře slyšel, a odklopila víko nad klávesnicí.
„Jsou to samá blues!“ usedla na lavičku k pianu. „Tak poslouchej, Pavlíčku.“
Její zpěv se rozléhal, rozhodně mu nepřipadalo, že by se mohla zpěvem živit, avšak bylo v tom něco zvláštního, jakási podivná síla s ním šila natolik, až ho donutila ocitnout se u ní hodně blízko. Sedl si k ní na tutéž lavičku. Stále zpívala, nenechala se vyrušit, ani když jí zajel dlaní pod košilku a hladil ji po útlém bříšku, které se zpěvem napínalo a chvělo. Taky se jí zakousl do ramene, prostě tak to někdy bývá, že člověk ani nemůže jinak...
Najednou něco bouchlo. To klaply těžké dveře sálu.
„Co to tu vidím!“ zaječel jakýsi děsně protivný chlapský hlas.
Byl to asi šedesátiletý muž skoro holohlavý, menší, obtloustlejší, vizáž přísná a úřední, až to praštělo.
Oba v mžiku stáli v pozoru, ona dost vylekaná, jak ji příchod muže zaskočil. Jemu taky zrovna nebylo příjemně.
„To je pán z rozhlasu, víte?“ ukázala Azra na Pavla, nejspíš aby zachránila, co mohla. „Přijel z Ostravy, aby se mnou udělal zkoušku!“
„Tak se přece nezkoušejí partitury, pokud vím!“ jeho vztek ještě narůstal. „Takže, vážená paní Holíková, za pět minut vás chci vidět na vašem pracovišti!“
Chlap se otočil a zmizel za těžkými dveřmi, které opět bouchly, avšak ne už tak nečekaně jako předtím.
„To byl ...“ obrátil se Pavel na Azru.
„Můj šéf,“ zašeptala.
Teď už nevypadala, že by ji situace nějak ohrozila. Spíše se začala usmívat. Všechno jí najednou přišlo k smíchu. Zato Pavel? Zase jeden trapas, taky v rytířském sále, zrovna jako všichni ti pitomí samci v jejích povídkách. A o kšeftu ve frýdeckém zámku a muzeu? Si už tak akorát můžu jenom nechat zdát. No hlavně, že Azra má konečně zase o čem psát...

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 29.7.2012 11:27 | 
Přečteno: 858x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.