Kategorie: Výňatky, Čas vlků

Pátrání po zlém čaroději v době kamenné

Pátrání po zlém čaroději v době kamennéČas vlků [výňatky] - (vydáno v roce 2007, nakl. BETA BOOKS Praha)
Kmet Chantviš na něho zamával už z dálky. Málem mu přitom spadla jeho čapka s barevnými pery. Když k němu Čarš přicházel, měl strach, aby na něm Kmet nic nepoznal.

To není jen tak, když člověk projde tím, čím prošel on.
Avšak Kmet nic nepoznal, jenom se na něho utrhl: "No, chlape, ty jsi vůbec nespal, jak vidím!" skoro mu před nosem zašermoval svojí kmetovskou berlou, jak se rozhorlil. "Někde běháš a nevíš, že ta holka, co se jí to tady stalo, už odešla za babičkami!"
"Tvalija?" podivil se Čarš. To jí přece jen bylo tak zle?
"Přesně o ní mluvím," přikývnul Kmet. "Odešla, sotva cvrčci začali zpívat. Ale neboj se, báby už hledají, kdo jí to způsobil."
"Tak přece zlé čáry," zamyslel se Čarš, "ale báby toho škůdce určitě vyčichají!"
"Mají na to nosy," potřásl Kmet hlavou, „a já zase mám nos na to, že jsi se někde toulal, ani jsi se po stráži nevyspal. Teď nic nenaspíš, vždyť víš, co máš dělat. Tvoje máti asi brzy větrala kůže, jestli se nepletu."
Samozřejmě věděl, co má dělat. Kmet mu už dávno určil, že má vybrušovat sekery jednu po druhé. Potom se vždycky jenom přesvědčoval, co už stihl udělat. Je vždycky pečlivý jako jezevec, nejenom na to, co ukládal druhým, nýbrž i na sebe, což všichni dobře vědí a svého Strážce kvasu si opravdu váží. Ale to, že chudinka Tvalija odešla, není jen tak. To také může znamenat, že loutka Matičky Omatmety, Matičky Smrti, se zjara neutopila v řece a vůbec nenašla svůj klid ve větvích vysokého stromu.
Ze zadní jizby si Čarš vzal, co potřeboval, a posadil se blízko k Šakhišovi a Bilšovi. Dal se do úmorného broušení kamenné sekerky.
Nedlouho po večeři, ještě před setměním, když zrovna umíral den, docela zdárně dobrušoval ostří. Šakhiš s Bilšem odřezávali pískovcovou pilkou, namáčenou ve vodě, kousek břidlice k vybroušení další sekerky. Vtom kterýsi z mužů zpozoroval, že se mezi zvířecími ohradami blíží pořádný shluk lidí. Sílily a blížily se i hlasy i kroky. Vpředu úporně pajdaly a kulhaly tři stařešiny, Prabábiny družky. S nimi kráčely svým rázným krokem tři černé bojovnice Achrely, dokonce v supích maskách.
A to neukazovalo nic dobrého!
Ani příliš hádat nemusel. Vždyť Tvaliji se to stalo právě tam, u mužského domu. Takže bylo zřejmé, kde se bude hledat zlo nejdřív.
Mezi přicházejícími Čarš zahlédl i toho mladého, který zrovna byl s Tvalijí, když to na ni sedlo. Na něho se nikdo neobracel. Asi je příliš mladý, aby něco natropil.
Muži hleděli jako zkoprnělí, dokonce i Kmet Chantviš.
A ty rozhorlené hlasy!
Muži a mladíci by se co nejraději někam vytratili, v té chvíli však už ani nebylo kam.
Čarš měl dojem, že zrovna na něm každý hned vidí, čím se provinil.
Dokonce dvakrát!
Mezi přicházejícími uviděl Abchelmu. Úporně se drala dopředu.
Tak i ona se přesvědčí, co je vlastně zač.
Krátce v něm rostlo odhodlání, že uprchne. Z ničeho nic se rozběhne, sjede po zadku jedním prudkým svahem, pak dalším, strmějším až dolů k řece. Skočí do vody, přeplave a ztratí se jim všem na druhém břehu.
Chičhirgan přece chtěla, aby s ní odešel.
A on zůstane naživu. Proti moci svatých masek ho ochrání vědma Rmachva i moci lesních Ravhšů.
Jenomže... Cožpak se to dá jenom tak?
Stejně by nedokázal utéct, i kdyby mu hrozilo kdo ví co. Jednou patří sem, s tím nikdo nic neudělá. Ani Chičhirgan! Ani Ibamha.
Zůstal. Snažil se, aby na něm nikdo nic nepoznal. To se mu dařilo.
Alespoň zpočátku to tak vypadalo. I Abchelma se na něho zahleděla a pak mykla ramínkem jako kdykoliv jindy. To aby mu dala najevo, že moc dobře ví, jaká je nádherná a on se po ní nemá co dívat. Také si všiml, že si ho nějak podivně přeměřují oba jeho bratři i jeho ženy, hlavně Chmiva, asi proto, že se tak díval po Ovečce.
Jak rád by se těm všem pohledům ztratil! Třeba v mužském domě, tam ženy nesmějí. Jenomže pokud se jedná o stařešiny s bubínky a černé Achrely, těm by se neukryl ani tam. Našlo by se dost mužů, kteří by ho odtud vytáhli ven.
Kmet Chantviš se opíral o berlu, zplihlý jako od deště. I ta barevná pera na jeho čapce najednou téměř slehla. Mlčky sledoval, jak se tři stařešiny rozešly každá jinam a skloněné jako nějaká zvířata, se daly do očichávání všeho, vzduchu, každého předmětu, trávy, ze země čnícího prutu. Ta, která se jmenovala Khtbana, si k tomu vytáhla z váčku zelenou ještěrku. Co sama očichala, k tomu ještě přiložila ještěrku a sledovala, jak hrabe a prohýbá se. Další ze stařešin, Škhenija, si klepala u ucha ozvučnými dřívky. Zato ta třetí, Khdarza, jenom čichala co nejúporněji, že to znělo skoro jako funění bachyně.
A zrovna ta se k Čaršovi blížila až povážlivě.
Doslova tuhnul.
Věděl, čeho všeho se dopustil i čeho všeho by ještě mohl být schopný.
Určitě už tak působil na pohled, že hledají zrovna jeho a on to dobře ví. Nejbližší stařešina najednou přestala funět, ztichla a zahleděla se na něho, přestože mezi nimi stáli ještě dva sousedé. A to už se opravdu bál.
Vždyť i kdyby nešlo o chudinku Tvaliji, on by si trest zasloužil…
Bába připajdala až k němu. Rozzářila se ohromnou radostí z úděsu, který Čarš nedokázal skrýt.
Dala se do čichání a funění. Celého ho očichávala zepředu i zezadu. Musela cítit, co na něm ještě ulpívalo z Chičhirgan.
Ani nevnímal, jestli kolem něho tropili hluk nebo bylo ticho. V hlavě mu zněl podivný zvuk, jako když něco píská a škvrčí. Ve skutečnosti ale všichni tiše sledovali, co vyjde najevo.
Obě zbývající stařešiny přestaly hledat. Všechny tři si byly jisté, že tím záludným čarodějem a škůdcem je zrovna Čarš.
Ale vždyť on po nikom tajně neslídil!
Nikdy nikomu nevyhrabával žádné odřezky nehtů ani vlasů, aby škodil.
Ani nečekal, až někdo vykoná potřebu, aby přidal něco z jeho výkalů ke zlým kouzlům.
Nic z toho nedělal! Opravdu nikdy.
Jenom nechal naživu Chičhirgan. Vlastně Ibamhu. Tu, která se přece měla stát velkou Ahrmbou, právě tady v Ahrchuši a v tom tkví jeho vina.
Stařešina Khdarza ulpěla zrakem na jeho krku, zrovna na řemínku, na kterém pod halenou viselo Vlčí oko. Ten řemínek jí snad něco našeptával, jako něčím podivným nasáklý. Opřela se o jeho plece kostnatýma a děsně studenýma rukama. Čichala s hlasitým funěním. Potom dlouhým, tenkým a křivým prstem zahákla za řemínek. S ním vytáhla zpod jeho haleny i Vlčí oko.
Mezi přítomnými to zašumělo.
Takže našla, co hledala...
To nešťastné Vlčí oko! Zavřel oči, jak mu bylo úzko. To aby neviděl, co všechno se kolem něho stane.
Vlčí oko! Jednou mu zachrání život a dá mu Chičhirgan, pak ho prozradí této bábě a předhodí černým Achrelám.
Nic děsivějšího se stát nemůže!
"Ale to je přece moje!" zavřískl dívčí hlas. "Tak proč to nosíš? Já ti to přece nedovolila!"
To Abchelma přiskočila a servala mu řemínek s Vlčím okem z krku. Jím i stařešinou to škublo.
"Tu máš kravinec!" střelila mu pořádnou facku, až ho to zaštípalo.
Na obranu ani nepomyslel.
Všichni jen zírali, ze všech nejvíc určitě on sám.
Co to vlastně udělala?
"Tak padej pryč, ať ti tu neorvu péra!" v křeči zatínala pěstičky, ve kterých držela přetržený řemínek s Vlčím okem.
Nikam neutíkal. Jen se postavil stranou, trochu k tomu houfu přihlížejících. Ahrchušští se začali smát, jak z něho přede všemi Abchelma udělala dokonalou onuci. Vysmívali se mu skoro všichni, muži, ženy, dokonce i děti. Rozřehtaly se i černé Achrely, které si kvůli tomu sundaly své supí masky. Jenom Chmiva, nejmladší z jeho žen, se vůbec nesmála. Ani stařešině, která objevila jeho Vlčí oko, se do smíchu nechtělo. Právě naopak. Něco si mrmlala křivou hubou se dvěma žlutými zuby pod zahnutým nosem. Proti Prabábině vnučce si nic nedovolila, alespoň nahlas a zřetelně ne.

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 29.7.2012 11:35 | 
Přečteno: 880x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.