Kategorie: Výňatky, Bouře ve sklenici piva

Ponurá existence

Ponurá existenceBouře ve sklenici piva [výňatky] - (vydáno v roce 2004, nakl. Daniel Padych)
Noc tedy proběhla, aniž by usnul. Zato ráno, někdy kolem páté, ho to vzalo....

Noc tedy proběhla, aniž by usnul. Zato ráno, někdy kolem páté, ho to vzalo. Jenomže něco po osmé už mu Naďčina jemná ruka zacloumala ramenem.
„Vstávej, Pavle!“
„Co je?“ otíral si bolavé oči.
„Telefon! Chce tě Jarda Šeliga!“
Odtáhl se do kuchyně, kde už čekalo odložené sluchátko.
„Nazdar!“ zívl do telefonu. „Co potřebuješ?“
„Přestěhoval jsem se a potřebuji udělat změnu v pojistce!“
Změnu? Vždyť tu je přece možno udělat papírově. „Hele a musí to být právě dnes?“
„Ještě s tebou potřebuji mluvit,“ Jardův hlas zněl dost úpěnlivě. „tak prosím tě přijeď a neber si auto.“
Nebrat si auto, to znamená, že se spolu někde posadí ke škopku, jak se běžně říká pivu v hospodském kríglu. No, Jarda má rozhodně o čem mluvit. Těch problémů, které si nastřádal! A navíc je to skvělý kamarád, sám od sebe půjčil Pavlovi na dlužné nájemné.
„Kdy?“ téměř zazíval do sluchátka.
„Můžeš za hodinu? Tak za dvě? Sem do baráku v Petřkovicích.“
„Tak jo.“
Za hodinu, za dvě. Z jižního města až za Přívoz. To už teď na spánek nevypadá!

+++

Na chodníku tramvajové zastávky postávalo už několik lidí. Na nedělní ráno asi tak akorát. Dvě starší ženy asi míří do kostela, zvažoval, anebo na návštěvu za dětmi. Jedna holka, patnáctka, určitě jede za kamarádkou, dva kluci kolem osmnácti asi za někým si zahrát písí hry. Všechno ale může být jinak, řekl si, avšak na druhé straně tak nějak to být může. A jak by někdo zrovna ošacoval jeho? V riflích, letní košili, vlasy delší než je běžné, přes rameno řemen aktovky, na nohách sandály. Asi by nikdo hned neuhádl, že jede za klientem. Ostatně Jarda Šeliga není obvyklý klient. Znají se z  vojny. Je tomu už něco přes dvacet let. Potom dělal na geodézii v Ostravě, oženil se, pořídil si dceru, koupil škodovku, pak se Pavlovi na několik let ztratil z dohledu, když služebně pobýval na Kubě. Tam si přivykl na denní opíjení. Zprvu chlastal, když neměl nic jiného na práci, ale pak se už opíjel pořád, práce nepráce. A to mu zůstalo. A rostlo to v něm. Manželka ho opilého nesnášela a našla si jiného chlapa, který měl v rodině dva právníky. Dcerka byla ještě maličká, když k rozvodu došlo, skoro vůbec prý svého tátu neznala. Jarda samozřejmě o všechno přišel. Dosud se podruhé neoženil, o založení nové rodiny už ani nepřemýšlel. Upadl do těžkého alkoholismu, ztrácel důvěru, kde jen mohl. Z práce ho vyhodili, byl dlouho bez příjmů a dluhy na výživném mu rostly, až ho dostaly za mříže. Pak ho Pavel zase dlouho neviděl, až před pouhými dvěma roky. To Jarda už své zaměstnání měl, stále dělá ostrahu pro jednu dobře zavedenou firmu, na nějaké vyskakování příjmy nemá, jemu to však jakžtakž stačí a nestěžuje si, ale hlavně po tom, co přecházelo, si už nestěžuje vůbec. Při tom setkání se dohodli na nějakých pojistkách. Byt, důchodovka a také stavební spoření. Ale to jeho nynější stěhování, to je taky kapitola sama pro sebe, a dosud neuzavřená. Jarda Šeliga by svůj byt neopustil, samozřejmě kdyby nenastaly podivné okolnosti...

+++

Právě Jarda Šeliga mu vykládal o své rodině. Všichni mu zemřeli na rakovinu. Otec, švagr, nedávno matka a po ní hned sestra. Barák, ve kterém se to všechno stalo, je nejspíš sám nasáklý tou příšernou nemocí, když v něm pošla sestřina kočka, celá rozežraná hnusnými vředy. Povídá se přece, že zvířat se lidské nemoci netýkají. Ale to se určitě jenom povídá, jak se ukázalo.

+++

Vystoupil v Přívozu u Jirské osady. Jarda, skoro padesátník trochu s bříškem, ale s vlasy a s vousy dosud černými, zrovna vyšel na ulici k zastávce autobusů, v rukou prázdné tašky, větší a menší. Míjel plot zahrádky restaurace, kde si oba už několikrát slušně nakoupili.
„Nazdar, Pavle!“ zamával taškami. „Tak jde se na to!“
V dokonale vyprázdněném bytě už zůstalo opravdu jen pár drobností, které se do obou tašek pohodlně vešly. Zvláštní a hodně ponuré! napadlo Pavla, když se naposledy ohlédl po prázdných prostorách. Jako vykradené! Jestli zrovna toto místo má svého genia loci, pak je to duch děsně sklíčený, stejně jako v té chalupě, o kterou Jardu připravili zrovna ti, které měl v životě nejraději a lpěl na nich jako na nikom jiném.
Postavili tašky na chodbě, opřeli je o stěnu. Shora někdo scházel po schodech. Mladý muž, tak pětadvacetiletý, vcelku sportovní typ. Jarda po něm vztekle zašilhal, zatímco tamten se usmíval, zjevně měl z něčeho radost, podle všeho dost velkou. Minul je, na schodech zpomalil a začal si zvesela pohvizdovat jakousi odrhovačku.
Jarda vztekle pohodil hlavou jeho směrem: „To je ten grázl!“
Ten? podivil se Pavel. To by zrovna do něho neřekl. To by do něho opravdu nikdo neřekl! Takže ten prevít vyštval Jardu z bytu! Vymyslel si, že k němu proniká cigaretový kouř přes kuchyňský odsávač páry, několikrát po Jardovi hnusně vyjel, pak mu začal tropit naschvály, třeba když sbíhal se schodů jako zrovna teď, vždy kopnul do Jardových dveří, a naposledy zase mu zalil zámek dveří lepidlem, takže Jarda se ani nedostal domů a musel v noci shánět zámečníka, aby vůbec mohl přespat ve svém bytě. Taky se mu v poštovní schránce objevily jakési papíry s dětskými čmáranicemi a na nich neumělým dětským písmem namalováno: - Ty jedno prase oslimpané! - a další podobné nadávky, což podle Jardy nemohl páchat nikdo jiný než tamten záškodník, avšak co mohl prokázat? Nepomohlo ani, že si na něho stěžoval, že dokonce zavolal policajty, vlastně ani neměl žádné pořádné důkazy, podle všech se prý oháněl jen samými nepodloženými domněnkami, hlavně pak se proti tomu ohrazoval majitel domu, protože s tím nechtěl nic mít. A otec toho darebáka nechtěl ani slyšet, že by se jeho syn mohl zachovat jako prase. Prý by se to muselo ale jo dokázat! No a tak je vidět, že ten mladý sportovec nakonec dosáhl svého. Ani teď, když kolem nich prošel, vůbec nevypadal, že něčeho lituje.
A přitom na pohled jako solidní typ...
Odjeli pak s taškami do Petřkovic. V baráku si dali po láhvovém pivu, aby, jak zdůvodnil Jarda, nějak vyplnili čas, než hospodští otevřou venkovní zahrádku.
Jarda byl toho dne mimořádně smutný. Je pravda, že v  posledních zhruba dvou třech letech neměl moc příležitostí se nějak veselit, avšak teď to na něho dopadlo ještě mnohem tíživěji, chvílemi mu bylo až tak, že neměl daleko k slzám, snad kdyby mu to jako chlapovi nebylo příliš moc hloupé a změkčilé. Vlastně opustil svůj byt a takzvaně na myší pas se nastěhoval do domu, který sice náležel jeho matce a pak jeho sestře, ale po nich dům zdědil nevlastní syn jeho sestry a Jardovi zde už nepatřilo vůbec nic, snad jenom dvě nepohřbené urny s popelem matky a sestry. Kvůli tomu, povídal vždycky s lítostí, že kdysi dělal šílené hlouposti a matka se rozhodla ho vydědit, a nic pak nezměnil ani tím, že se o ni staral do samého jejího konce a staral se také o svoji sestru, protože ani ona neměla nikoho než jeho, protože její nevlastní syn se už dávno zařizoval někde v Praze, kde dělá manažera firmy na vymáhání pohledávek.
„Víš, Pavle,“ slzy v očích docela určitě měl, „nejde mi už ani tak o to, že barák připadl někomu, kdo do mé nejbližší rodiny vlastně ani vůbec nepatří, vždyť nakonec už ani já nikoho jiného na světě nemám, kdo by se o mě postaral, kdyby bylo nejhůř.“
Zůstal mu už jenom synovec, ostatní všichni zemřeli. Dvě poslední urny jsou v baráku.
Někdy po pátých pivech Jarda začal trochu jinak.
„Abys věděl, Pavle,“ zaváhal, jestli to má říct. „Udělal jsem něco, o čem teď hodně přemýšlím, jestli to je dobře nebo ne. Ty o tom něco budeš vědět, když ses takovými věcmi zabýval, říkal jsi mi to přece, sice dávno, ale já paměť mám!“
„A o co jde?“ postavil Pavel na stůl dopitou sklenici se stékajícími potůčky a ostrůvky pěny.
„Provedl jsem rituál!“ pronesl šeptem. „Abych toho parchanta zničil.“
Rituál? To Pavlovi rozhodně něco připomíná a leccos o tom ví. Ne že by trpěl pověrčivostí, ale co když... Je tomu asi deset let. Tonda, jeden jeho kamarád, Irenin švagr, se mu svěřil, že napsal a podepsal ďábelský úpis vlastní krví a ten zanesl do polí někam za fifejdské sídliště, ale když pak o tom přemýšlel a docela se vzpamatoval, šel zpět na to místo pro svůj podivný úpis, avšak už ho tam nikde nenašel, jako by si ho někdo odtamtud vzal. Vlastní krví tam údajně napsal, že si do svého konce dává lhůtu sedmi let. Ale co si tak chtěl vyhandlovat jako protihodnotu, Pavlovi neprozradil. Už nežije. Byl zavražděný u Osoblahy, kde měl chalupu. Našli ho s dírou v hlavě, všechno bylo hodně záhadné a nikoho neusvědčili. Jsou tomu už nějaké tři čtyři roky. Těch sedm let v úpisu opravdu nějak tak přibližně souhlasí...
„No nestraš, Pavle,“ křečovitě ze sebe vypravil Jarda, „snad nemyslíš vážně, že by až tak...“
„Já netvrdím, že se to stalo zrovna kvůli tomu úpisu,“  odsunul stranou vypitou sklenici, snad aby ji nedopatřením neshodil na zem nějakým prudším gestem ruky, „já jenom shrnuji fakta, třebaže se všechno přihodilo nejspíš náhodou a jen tak z ničeho nic to jaksi pasuje, abys mi rozuměl!“
„Ale já ti chci vysvětlit, že mně vůbec nic nehrozí,“ s  poněkud neklidným úsměvem a trochu přiškrceně povídá Jarda a mírně třesoucí se rukou si přikládá sklenici ke rtům, aby dopil zbytek. „já to vyčetl a je to podle nějakých zvyků z Haiti nebo tam odněkud, co já vím!“
Jak to líčil, napsal na kus pergamenu své přání, aby se jeho bývalému sousedovi něco ošklivého stalo, zabalil do toho kusy vepřového masa i půlku kuřete a to je prý všechno, co se týkalo jeho závazků. Zakopal to na své zahradě.
„Takže čekám a sleduji!“ pokrčil rameny a zamával na číšníka, který zrovna rozhrnul branku do zahrádky, aby přinesl další dvě piva.
A já mám zase čekat a sledovat, kdyby se něco stalo, pomyslil si Pavel.
A hned ho to nakrklo.
Ať mi všichni dají svátek!

+++

Náhle zabřinká mobil. Pavel po něm sáhne. Pohled na displej: Jarda Šeliga!
„Nazdar Jardo! Co máš?“
„Pavle, jaký máš dnes večer program?“
„Zatím se nic nerýsuje. Co potřebuješ?“
„Hele, sedím v Káčku, tak jestli jsi volný, přijeď, ale bez auta, potřebuji, aby jsi se mnou zašel do mého bývalého bytu, jestli tam nemám nějakou poštu!“
„Dobře, za půl hoďky jsem tam.“
Znělo to nějak moc velitelsky. Jarda už asi má nakoupeno a jistě ho nudí opíjet se o samotě. Možná na té jeho poště něco bude. Do toho domu nechce chodit sám. Pavel sice ten večer chtěl zůstat už jednou konečně doma, nanejvýš by skočil jenom na jeden dva škopky do Péčka nebo do Háčka, vždycky tam najde někoho z kamarádů nebo známých a třeba by někdo potřeboval nějakou pojistku, ale budiž.
Naďka se zrovna navlékala do džínsů: „Kdo to byl?“
„Jarda Šeliga něco potřebuje.“
„To zase vypadá na chlast, co?“
„Hele,“ snažil se zmírnit její narůstající přísnost, „víš přece, že Jarda je dobrý kamarád, taky mu zatím dlužím těch deset tisíc, co mi půjčil, když jsme je nejvíc potřebovali.“
„To je sice pravda, že půjčil,“ nedala se jen tak, „ale chlastat s ním nemusíš.“
To jsou ty ženy! Nejraději by měly chlapa pořád u svého zadečku, třebaže nádherného. Ale cožpak se to dá brát, jak chce ona? Kromě toho, že Jardovi jsem vděčný, jsem taky pojišťovák a proto musím pořád chodit mezi lidi a vířit vodu, jak se říká. Jenomže to Naďka nepochopí. Ona si snad myslí, že to je něco jako zasednout velebně za stůl a vyřizovat frontu klientů, kteří se domáhají, aby co nejdříve přišli na řadu. Zatím je to úplně jinak. Na mě nikdo nečeká. To já musím za každým. I ti, kteří mě shánějí a volají mi na mobil, se na mě můžou kdykoliv vybodnout. Pořád je přece někdo otravuje, pořád jim někdo volá a chce se s nimi sejít, aby jim nabídl to nejlepší, co má a co podle jeho přesvědčení nebo alespoň podle jeho řečí je nesrovnatelně lepší, než co nabízí kdokoliv jiný: propána, kdože se našel tak nesvědomitý, že s nimi uzavřel pojistku za šíleně nevýhodných podmínek, pro klienta samosebou! Člověk se tedy musí pořádně starat, musí chodit mezi lidi, hájit si své a hledat další možnosti k novým pojistkám. Ale vysvětlujte to manželkám. Ony se pořád bojí, že se člověk snad zahledí do nějakých očí, anebo ještě hůř...

+++

Jarda měl hodně špatnou náladu. Možná proto, že si už dost nakoupil, každopádně opět ze sebe vychrlil hromadu svých stesků o tom, jak se nechal hloupě vyštvat ze svého bytu nějakým sprostým hajzlíkem, jak ho máti i se ségrou vydědily, že se o ně staral až do samého konce a stejně mu neodkázaly barák, ve kterém vyrůstal od malička.

+++

Jarda se zatím od Káčka vzdálil a jenom na Pavla zamával, ať jde za ním, ale jemu se příliš nechtělo jít ještě jinam. Pro tento den by mu tady v centru města stačily dva škopky. Dalších pár bych si natroubil ještě poblíž domova, nejspíš v Péčku, třeba někdo z kamarádů a sousedů potřebuje nějakou pojistku, nebo alespoň se potřebuje zeptat na něco, čeho bych se mohl chytit, aby z toho pak nějaká ta smlouvička vzešla...
Avšak také neměl příliš zájem dnešní rozhovor s Jardou utnout jen tak, bez patřičného zmírnění, a proto s ním ještě pokračoval.
Bar, do kterého Jarda nakonec zamířil, Pavel dosud nikdy nenavštívil, ba ani dovnitř nikdy nenahlédl, a to je co říct, při práci, kterou dělá a při stylu, který provozuje. Kromě barového pultu stavěného skoro do podkovy s vysokými barovými stoličkami, na nichž seděly dvě mladé ženy, tu stálo několik nevysokých boxů s lampičkami na stěnách, jen z části obsazených několika muži a ženami. A úplně vzadu za rohem se vchodem na WC pak také seděli nějací lidé, avšak vládlo tam jen šero a ozývaly se odtamtud jen hlasy muže a ženy, občas hodně zřetelné a veselé. Barmanka, nevysoká brunetka s laskavým úsměvem a hodně unavenýma očima, na ně zavolala, co si dají.
„Pivo!“ pronesl Jarda s důrazem.
„Jenom v láhvích!“ prohodila sice rázně, ale i žertem. „Ale když musíte zrovna točené, pak stačí flaškou zatočit nad hlavou, no nemám pravdu?“
Zasmáli se a Jarda nakonec přece jen kývnul: „Tak jo, když už jsme tady, tak si zatočíme!“
Zasedli do boxu poblíž baru. Jarda kývl směrem ke dvěma mladým ženám, sedícím na vysokých barových stoličkách: „Víš, co jsou zač ty dvě?“
„Neznám,“ pokrčil Pavel rameny, „nikdy jsem neměl tu čest.“
„Holky na telefon,“ zašeptal Jarda s úsměvem. „Hlavně ta zrzka je hrozně moc hezká, co?“
Pavel se na ně zahleděl. Jsou krásně tenké, hodně mladé a vypadají opravdu moc dobře, hlavně ta s rezavými vlasy. A profil tváře má skoro jako Irena. Jenomže Irena je starší aspoň o deset patnáct jar a její rysy jsou vyzrálejší a taky hezčí. Vlastně je mnohem hezčí než ta mladá. Co je s ní teď? Kde je? Co zrovna asi dělá? Nejspíš přemýšlí, co s ní bude a jak se nádor rozrůstá. Třeba je zrovna opilá, jako když mi posledně volala to své: máš mě rád? ty kecko! nelži!
„Co ses tak po ní zadíval?“ strčil do něho Jarda. „Chtěl bys ji?“
„Ne, to rozhodně ne, jenom jsem si někoho připomněl.“
„No jistě!“ Jardův hlas skoro zasyčel. „Ty si za to přece nepotřebuješ platit!“
Co to jako má znamenat! Proč Jarda na něho zrovna takhle?
Jardovy oči hledí poněkud jinak. Pohledem snad trochu výsměšným, avšak ne až tak moc, spíše v jeho očích vidí něco poněkud jiného, než byl zvyklý vidět doposud.
„Ještě jednou kdybys mi to zopáknul,“ pokusil se všechno uhrát stranou, „já nerozuměl, to víš, ten kravál tady!“
Vlastně ani žádný kdovíjaký hluk tam nebyl, jenom tichá hudba a pár lidí bez ustání mluví, někdo za rohem se uchichtává, ale nijak zvlášť.
„To nic,“ řekl Jarda s úsměvem, „já už vlastně ani nevím, co jsem řekl.“
Trochu jako by to mezi nimi zaskřípalo, takový měl Pavel pocit. Že já blbec jsem se mu vůbec kdy zmínil o Ireně!

+++

Jarda poroučel jedno lahvové pivo za druhým, ke každému pak přizdíval nejméně jednoho panáka na střídačku, ferneta a vodku. Jemu ten mix asi nic nedělal, zato Pavlovi... Už několikrát chtěl všechno vzdát a zmizet, avšak Jarda ho pokaždé ukecal: „No seď! Dáme ještě jedno a končíme!“ Ale to už se mluvilo spíše o Pavlovi, vlastně Jarda pořád chtěl, aby Pavel mluvil o sobě, pořád vymýšlel a předhazoval nějaké otázky, nejvíc však se vyptával, jak se Pavlovi daří v jeho pojistkách, jaké má příjmy, obzvlášť hodně se zajímal, jak to bude s Pavlovými výplatami, když tolik pojistek z Arbony zanikne. Chvílemi se mu zdálo, jako by vyzvídal proto, že by se sám chtěl stát pojišťovákem, to k němu však vůbec nesedělo.
Někdy kolem desáté večer, když musel na vécko, padl jeho pohled do přítmí boxu, jinak zcela ukrytého za rohem. Jako by se tam něco podivného zakuklilo. Chvíli tam hleděl a poznal chlapa sedícího s koleny od sebe a klečící ženu s hlavou u jeho rozepjatého rozparku, hlava se jí hýbala v rytmu, jako by mu zobala z klína. Chlap si s požitkářským výrazem ve tváři potáhl z cigarety a odklepl do popelníku, který měl hned na pokraji stolu, aby nemusel daleko natahovat ruku. Pavel raději předstíral, že nic nevidí.
Když se vrátil ke stolu, naznačil Jardovi, co oba motýlci za rohem vyvádějí, přičemž ten se tam hned běžel podívat, jako že jde taky na WC. Když byl zpátky, prohodil vcelku zklamaně: „Už bylo pozdě, ten kolík se zapínal a ona si už jen sedala.“
„Trošku silný tabák, že jo,“ zvedl Pavel k ústům nedopitou štamprli fernetu.
„Proč!“ podivil se Jarda. „Dneska přece úplně normální!“
„Normální?“ Polkl obsah štamprle a vydechl, než prohodil: „Já sice nejsem žádný moralista, ale...“
„No co chceš!“ stál si Jarda za svým. „Všude to vidíš! V  telce, v časopisech, na reklamách, kam se podíváš, už děcka ve školce si prohlížejí porno, tak co chceš!“
„Když myslíš,“ raději mávl rukou a sáhl po sklence s pivem. „Hádat se kvůli tomu nebudeme.“
No jasně, hádat se je zbytečné. Ale je to stejně zvláštní. Když si tady v baru za rohem dva udělají až takové příjemnosti a kdekdo je při tom vidí, je všechno úplně normální. Ale když chlap daruje kytku krásné neznámé, jako on na jedné ze svých pojišťováckých pochůzek, hned je kdekdo aktivní, ne-li přímo radioaktivní, považovat ho za úchyláka.
Jarda zaplatil útratu, něco kolem tří stovek. Rozhodně však nepřipustil, aby Pavel už odešel na tramvaj.
„Ještě jednu malou zastávku!“ trval na svém, zaznělo to skoro velitelsky. „A pak to rozpustíme!“
Co mám s ním dělat! řekl si tedy a šel. V baru, do kterého Jarda cíleně zamířil z docela pořádné dálky, když přece pohodlnější by bylo zasednout kamkoliv blíž, posedávali samí muži a ani jediná žena, ba ani na žádném obrázku či reklamě se nedalo najít nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo něco ženského. U jednoho stolu seděli dva mladíci, drželi se kolem ramen a oba se usmívali takřka shodně, skoro jako by ten úsměv měli dokonale secvičený. Pavel zůstal stát uprostřed baru, všechno tu jako by bylo něčím nasáklé, nějakou chorobou, vyrážkou či mokvajícími puchýři. Skoro by si zde dokázal představit kočku Jardovy sestry, pokrytou strupy a otevřenými vředy... Jarda se usmíval, určitě měl z Pavlových rozpaků i z jeho viditelných reakcí hodně velký plezír.
„Dáme si jenom po becherovce a pádíme každý po svých!“ rozhodl.
Jenomže nezůstalo u jednoho panáka, ba ani u jediného druhu lihoviny. A Jarda se usmíval a pořád se vyptával a nemělo to konce.

+++

Najednou Pavlovi zabřinkal mobil: Jarda Šeliga!
„Nazdar, Pavle! Máš dneska čas? Já mám hroznou chuť na pivo!“
No co, vždyť on taky. Tentokrát se nesešli ve staré putyce jako vždycky předtím, nýbrž v docela nové kavárničce. Obsluhoval tam sympatický třicátník ostříhaný dohola, majitel kavárny. Jarda s ním seděl u stolu a živě diskutoval, hned je oba představil a jejich hovor trval dál, i když ten holohlavý hospodský čepoval Pavlovi pivo. Bavili se o počítačích, což Jardu dost vzalo a několikrát přitom šeptal s lítostí, že on si žádný počítač nemůže dovolit, což ho šíleně sere, třebaže by se starší písíčko dalo koupit i levněji, třeba tak za deset tisíc, dokonce i s modemem na internet.
Přisedl k nim chlap stejně holohlavý jako ten hospodský, čtyřicátník, nadměrně užvaněný. Ještě si ani nestačil sednout a už na sebe upoutal pozornost. Že zrovna jde z fušky, zaváděl elektriku, sekal do zdí, protahoval dráty, montoval, no šílená dřina! Pavla pochopitelně hned napadlo, že by mu měl nabídnout pojištění. Vytáhl z peněženky svoji vizitku a položil ji před neznámého na stůl. Ten se hned stáhl, jako by čelil nějakému útoku, a najednou působil trochu zakřiknutě: „Já se ani pojišťovat nemůžu, já jsem důchodce, plný invalidní.“
„Však se nic neděje,“ mávl Pavel rukou, „a tu vizitku si klidně nechte, kdybyste třeba později něco potřeboval vy nebo někdo z rodiny.“
On však postrčil vizitku zpět a zatvářil se až podivně nepřátelsky: „Žádnou pojistku nechci! No, já jsem slyšel v radiu, že tady u nás stejně všechny pojistky máme na hovno, že vůbec neodpovídají nějakým evropským poměrům, tak si to někam strč!“
Jarda Šeliga zbystřil, podíval se na Pavla skoro nepřátelsky: „Ty vole, jak jsi mě to pojistil!“
„No jasně!“ přitínal si ten třetí u stolu. „Všechno je to špatné! Úplně na hovno!“
Byl hnusně arogantní, úplně jako slavný voják Švejk. A hlavně se Pavlovi naříhnul do živnosti, a ještě k tomu před Jardou, tedy před klientem.
„Hele, vážený!“ vyjel si na něho zostra. „Pokud se nechcete u mě pojistit, tak laskavě držte hubu a o pojistkách nemluvte! Já se vám do vaší elektriky ani do vašeho důchodu taky nesáčkuju!“
Nastalo ticho, ten ostře oslovený jen vykulil oči jak na Pavla, tak na Jardu i na hospodského a už se mírnil, nicméně bylo na něm hodně znát, jak těžce ho hněte, že si jen tak nemohl dovolit své žvásty, co mu tak šly od srdce skoro samospádem.
Opět přešla řeč na počítače, kdy ten výřečný elektrikář důchodce líčil, co všechno jde s takovým počítačem dělat, přičemž Jarda úplně hltal každé slovo a jen občas si posteskl, že on na to nemá. A jak to tak Pavel poslouchal, docela by si dokázal Jardu představit, jak si do postele bere přenosný počítač, po ruce sklenku piva i s něčím ostřejším na proložení, možná i nějaké štěrkavé tuby s prášky, a projíždí si všelijaké internetové sviňačinky.
Dobré dvě hodiny se ten kecka nechal poslouchat, ohromoval svým brilantním přehledem o tom, co se kde děje, co je nového v politice, v parlamentu, že se nedaří vybírat daně od podnikatelů a od osob samostatně výdělečně činných, že u nás je stále špatná vymahatelnost dluhů, ale že se s tím konečně už něco udělá. Tohle obzvlášť zdůrazňoval a podle toho Pavel usoudil, že zrovna jemu se Jarda někdy v minulých dnech veleupřímně vypovídal, že právě Pavlovi hodně neprozřetelně půjčil deset tisíc. Jarda tomu člověku naslouchal jako sjednaný, vsakoval všechno jako suchá houba močůvku. A když ten člověk odcházel, tiskli si ruce hodně přátelsky, zatímco po Pavlovi se ani neráčil ohlédnout.
Tentokrát spolu moc dlouho neposeděli. Pár piv ale zvládli. Jarda chtěl vědět, kdy asi bude šance, že mu Pavel vrátí těch jeho deset tisíc.
„Teď zrovna nevím,“ přiznal podle pravdy. „Pokud se mi podaří vyřídit úvěr, tak to do týdne máš, ale jinak opravdu nevím.“
Jarda vyhlížel klidně, pak se usmál svým přátelským úsměvem: „To víš, já bych to moc potřeboval, ale když to letos nevyjde, pak se domluvme, že mi to budeš splácet od nového roku po tisícovce měsíčně. Platí?“
„No ale to je opravdu elegantní návrh!“ uznale přikývl a stiskli si na to pravice.
Aspoň jedna dobrá zpráva! řekl si. Jarda je přece kamarád, jeho řešení je velmi vstřícné, to se musí nechat. Díky bohu!
Avšak potom se řeč svezla úplně jinam. Jarda začal z ničeho nic vzpomínat, jak kdysi hodně dávno byl odsouzený pro těžké ublížení na zdraví. Chlapa, který ho měl připravit o dost peněz, prý zkopal, až ho museli dávat dohromady na chirurgii. Dost zaníceně mluvil o svém synovci: „Má skvělý výcvik u zvláštních jednotek, a ta jeho firma se zabývá hádej čím? Vymáháním pohledávek!“
To už znělo jako výhrůžka, sice jenom nepřímo, ale...

+++

Dal si ještě dva další škopky a šel domů spát. Po probdělé noci se mu podařilo usnout. Spal sotva do poledne. To mu zazvonil mobil. Byl to Jarda Šeliga: „Hele, Pavle, máš dneska čas? Já mám strašnou chuť na pivo! Že bysme zašli tam, kde jsme byli posledně, no víš, do té malé kavárničky!“
Chtěl přikývnout, rozhodně by mu zrovna toho dne nevadilo se pořádně napít, klidně i opít. Měl však z Jardy poněkud nedobrý pocit. Posledně ty silácké řeči, předtím to míchání piva a různých kořalek.
„Jardo, já opravdu nevím,“ snažil se co nejmírněji, „nastaly mi šílené potíže a já, spíše kvůli manželce, potřebuji být jaksi úplně fit, rozumíš?“
„Co se stalo?“ vyzvídal Jarda svým dobráckým hlasem. „No tak, co takového se stalo?“
„Hodně se toho děje,“ řekl, „to víš, dneska si odvezli auto!“
„Nepovídej!“ ozval se Jarda užasle. „A co ještě?“
„Už nejsem v Monetě, od včerejška!“
„A kde tedy děláš?“
„Teď zrovna nikde!“
Jarda zmlkl, nejspíš zrovna o něčem uvažoval, v telefonu se ozvalo jeho silné polknutí. Rozhodně nebylo těžké uhádnout, nač právě myslí.
„No a jak to bude s těmi mými deseti tisíci!“ začal přiostřovat. „Já je totiž hrozně moc potřebuji!“
„Ale domluva byla jiná, Jardo!“
„Kurva, víš co?“ zaznělo ve sluchátku ještě ostřeji. „Ten můj synovec, víš, ten drsňák, ten ty prachy hned chce, že potřebuje něco zaplatit kvůli baráku, já ti totiž půjčil z jeho peněz, ze kterých on platí plyn a elektriku za ten velký barák, tak to rychle potřebuji zpátky! Udělej to jak chceš! Třeba za to něco dej, třeba počítač!“
Počítač? Vždyť v něm má Pavel všechno, co potřebuje k  práci! Bez něho se v pojistkách ani nevrtne, ani v jiné obchodní branži, kterou by začal. A ke všemu ještě, písí sestava, kterou má, je hodně účelná a levná, avšak kdyby něco podobného chtěl, hned tak by to zaplatit nedokázal, a to ještě hezky dlouho.
„Počítač fakt nemůžu, Jardo,“ slova mu nešla nijak snadno. „Ale podívej se, posledně jsi mluvil o splátkách až někdy od ledna!“
„Situace je jiná! To už nezáleží na mě! To synovec, ten drsňák! Tak do kdy mi ty prachy dáš? No, dělej! Řekni! Kurva, no tak!“
Hezky mi jde po krku! chtělo se Pavlovi málem odplivnout, ale neměl zrovna kam. Chce počítač, to je jasné, vždyť posledně fňukal, že se na žádný nezmůže. Takže to nedobré tušení, které tehdy měl, se teď potvrzuje. Jako v nějaké zvířecí smečce, vrhnou se na toho, kdo má potíže, pohryzou a třeba i těžce zraní, aby se sami vedrali na vyšší stupínek, třebaže jen pomyslný.
„Hele, Jardo, ne tak drsňácky!“ přitvrdil pro změnu i Pavel. „Povím ti do dvou týdnů.“
„A co když ty prachy neseženeš!“ hlas v telefonu poněkud zmírnil, či znejistěl.
„Tak za dva týdny!“ řekl Pavel. „Tak se měj!“
Ani už nečekal, prostě to zamáčkl. A jak tamtoho s pípajícím sluchátkem zná, docela si ho představoval, jak zrovna zuří. A co když se rozzuří až tak, že zakope na zahradě další kuře? Jak v tom telefonu nabíral vztek, potom se dá čekat, že podnikne další rituál. Když si chce zasvinit zahradu dalším temným kolem? Jako by ten dům neměl všeho zlého až přespříliš!
Takže z Jardy přestal být kamarád. Stal se z něho další sršeň.
Kolik jich ještě přiletí?

+++

Naďka pochopitelně radost měla, ačkoliv se jí zmocnily i rozpaky. Jak to zaplatíme? Co s takovým dluhem? Ale sama se radovala aspoň z toho, že budou moci zaplatit dluhy za nájemné a taky celé penále i s dalšími poplatky. Tentokrát si lehla už do ložnice k Pavlovi. A to uvolnění po všech těch nervácích se projevilo velmi příjemně, jak už dlouho ne. Pak se Naďka rozplakala, slzy tekly po polštáři, černé kapky se vpíjely do bílého damašku od špatně otřených očních linek a načerněných řas.
Někdy uprostřed noci zahlaholil telefon, sice v  kuchyni, avšak v tom nočním tichu se zdálo, jako by jim řval na dosah. Naďka vyběhla z postele jen tak, úplně nahá, než však stačila zvednout sluchátko, zapojil se záznamník. Něco tam tiše promluvilo, vůbec tomu nerozuměl, pouze uslyšel Naďčino zděšené: „Ach bože! Co to bylo? Ten chlap! Vždyť vyhrožuje!“
Vyskočil z postele taky bez pyžama či slipů, Naďka v  rozsvícené kuchyni ani nehledí na to, že okna nejsou zatažena a v noci je na ni vidět z protějších domů. Držela se za čelo, tvář nadmíru zděšená.
„Co to je za sprostého chlapa, proč nám tak vyhrožuje?“
Ihned se sehnul k záznamníku, aby si to přehrál. Nebylo to celé, ale i tak stačilo, aby věděl, o koho a o co jde.
„...tak kurva, ty prachy chci hned, nebo bude zle, do prdele!...“
No jistě, Jarda Šeliga, je to jeho hlas, ačkoliv změněný. Chlast a prášky! Asi je úplně zdrogovaný. Ale proč si vybral zrovna půlnoc? To asi ti jeho noví holohlaví kamarádi do něho šijí, možná právě ten elektrikář v důchodu. A na tu jeho vulgárštinu taky nejsme zvědavi!
Sehnul se k podlaze a vytáhl přípojku z plastové krabičky. Pak ještě vypnul svůj mobilní telefon. To kdyby uprostřed noci zase dorážel některý ze sršňů.

+++

(celý příběh si přečtěte v románu „Bouře ve sklenici piva“)

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 15.6.2014 11:24 | 
Přečteno: 866x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.