Kategorie: Výňatky, Nesmrtelný

Setkání s bojovnými amazonkami v době bronzové

Setkání s bojovnými amazonkami v době bronzovéZ pravěkých ság - Nesmrtelný [výňatky] - (vydáno v roce 2000, ALPRESS Frýdek-Místek)
Přiblížil se k chatě. Zevnitř se ozývají jakési hlasy. Chvíli naslouchá. Jsou to ženské hlasy, přičemž jeden z nich, stařecky skřehotavý, nepochybně patří vědmě Knyrašce.

Zabuší na dveře sbité z bukových prken. Hlasy uvnitř náhle zmlknou.
Nikdo ho nevolá dovnitř, avšak on potáhl za kolík ve dveřích.
Než stačil nahlédnout do šera za dveřmi, zevnitř se hbitě natáhla dlouhá hrubá paže, uchopila ho za halenu a smýkla jím dovnitř na tvrdou podlahu. Proběhlo to velmi rychle. Než si oči přivykly na tmu, už na jeho hrudi spočívala děsná tíha, jako by na něho padl alespoň zubr.
Že by konec? blesklo mu hlavou. Určitě lovci hlav... Něco se rozsvítilo. Zřejmě louč, jejíž plamínek předtím kdosi přikryl nádobou. Plamínek na prutu se přiblížil k jeho tváři, až ho to málem popálilo.
"To je Kalanis!" s úžasem vydechl jakýsi povědomý hlas.
"Ale hochu!" zaskřehotala vědma se smíchem.
"Pusť ho!" velitelsky zazněl jakýsi ženský hlas, Kalanisovi dosud neznámý. Tlak na hrudi pominul, silné dlaně se ho chopily a velmi lehce, bez sebemenší křeče, ho postavily na nohy, jako by byl docela malým dítětem.
Přisvítila další louč, takže Kalanis vcelku obstojně viděl kolem sebe. Napřed poznal starou seschlou vědmu, oblečenou v plachetce a s různými přívěšky a cinkrlátky na krku a na hadrech. Vedle ní někdo stojí s hořící loučí ve zvednuté ruce, plamínek má skoro u tváře, snad aby ji poznal... To je přece Stinka! To na ni tehdy večer vytáhl nůž se svatým znakem. Vedle Stinky pak ženská, která se ani ženské moc nepodobá. Ta hrozná výška! A jaká má široká ramena! Ruce jako medvědí tlapy. Je samý řemen, samý plíšek, kůže a kov, vlasy nabok do uzlu, aby nepřekážely. A na tváři má vzorky, což znamená, že je připravena zabíjet. Pokud Kalanis ví, takováto žena je v celé zemi jenom jedna, ale ta je z východních kopců... Vedle obryně stojí další žena, kterou Kalanis rovněž nezná. Kdyby ji měl k někomu přirovnat, pak jedině ke své matce Rozže, ačkoliv matka nikdy nenosila zbroj. Tvář docela pohledná, postava na ženu dost svalnatá, ve vlasech jakýsi třpytivý diadém, nejspíš zlatý, tělo v kožené haleně s našitými plíšky. Nad pravým ramenem jí trčí rukojeť meče a svědčí o tom, že ani tato žena si nevyšla na pouhou vycházku, což by se v těchto lesích nemuselo vyplatit.
"Kalanisi, není ti nic?" hlesla Stinka, u níž si teprve teď stačil všimnout meče na zádech a haleny s našitými plíšky.
"To nic, chlapečku, přežils to!" pronesla k němu hrubě obryně a uchechtla se přitom o moc jemněji.
Vědma do něho dobrácky strčila svojí kostnatou pěstičkou:
"Co tu děláš? Vždyť já tě dnes nečekala!"
"Neposílej ho hned pryč!" předstoupila před obryni žena se zlatým diadémem. "Ať mi ukáže své znamení!" Znamení? podivil se Kalanis. Proč? Vědma mu povytáhla rukáv až na rameno. Ve skromném světle loučí se ukázalo jeho tetování: tři kruhy v jednom větším. Žena s diadémem si na tetování dokonce sáhla, ač ucítil horkost jejích prstů.
"Je tu tma," pronesla, "ale i tak vidím, že znamení je pravé."
Sáhla si i Stinka, přičemž její prsty pálily mnohem víc než dotek neznámé ženy. Sáhla si dokonce i obryně, jejíž ruka nebyla nijak drsná ani těžká, jak by očekával. Ještě víc ho udivilo, když mu docela něžně pošeptala do ucha: "Miláčku, dala bych si tvoje mlíčko." Až ho zamrazilo. Napadlo ho, že zrovna tahle mohla už celé hromadě chlapů zasyrova vysrkat mozek z rozkřáplé lebky a pochutnat si na jejich smaženém pohlaví. Raději proto hned zavedl řeč na jezdce, které potkal na rozcestí u vztyčeného kamene, čímž vzbudil pozornost.
"Kolik jich bylo?" zeptala se žena s diadémem.
"Dva jeli k Dysenským a dva do Gorinu."
"A ten Dardis, ten jel kam?"
"Do Gorinu."
Všechny čtyři ženy naráz začaly mluvit řečí, které Kalanis nerozuměl, protože to byl tajný jazyk žen. Porozuměl však posuňku, který naznačila vědma svojí kostnatou rukou. Tento pohyb přece Kalanis zná. Takto si ukazují sousedé, když se chystají utratit některý kus dobytka nebo bravu. Hned však začal uvažovat, že se mohl splést a gesto mělo jiný význam. Kdo by si dovolil přepadnout Turpalisovy muže a ke všemu ještě posly, kteří jsou chráněni posvátným právem?
Všechny tři návštěvnice najednou vyšly z chaty do denního světla. Kalanis zůstal sám s vědmou, která se těžce sklonila a zpod lavice vytáhla nějaké třísky a polínko, čímž přikrmila ohýnek, jehož si Kalanis stačil všimnout teprve teď. Třísky se rozhořely bez otálení a podstatně přibylo světla uvnitř chaty. Vědma sedla na lavici a řekla: "Kalanisi, dnes večer bude lepší, když nikam nepůjdeš. Všude kolem se toulají všelijací lidé."

-----------------------
Stáhněte si nové eknihy z webu www.padychbooks.com autora Jana Padycha:

  • Prastará tajemství 1.-6.díl – dobrodružný a mysteriózní příběh z konce pravěku
  • Krysa v hlavě – příběhy mladých lidí z konce 80. let (party, šikana, fašismus, satanismus, feťáctví, narkomanie)

 


Vydáno: 29.7.2012 11:50 | 
Přečteno: 812x | 
Autor: Padych
 | Hodnocení:



Komentáře jsou automaticky uzavřeny 30 dnů po vydání článku.

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.